Přejít k navigační liště

Vladimír Kouřil

 

 

 

narozen 10.11.1944 v Těšeticích u Olomouce
absolvoval vodohospodářskou průmyslovku a od roku žije 1979 v Praze
projektant, jazzový publicista, spisovatel
aktivista bývalé Jazzové sekce Svazu hudebníků ČSR

 

 

 

 

 

Concerto grosso pro jazz a disharmonii doby

 

 

 

 

 

 

 

Z bývalého vedení Jazzové sekce se dlouhodobě historii tohoto samoobslužného amatérského sdružení éry Husákovy „normalizace“ věnuje Vladimír Kouřil, autor sborníku JAZZOVÁ SEKCE V ČASE A NEČASE (Torst, 1999). Následující dvě ukázky jsou vybrány z kapitoly Add.6 autorovy knížky AFRICKÉ KVĚTINY aneb swingující samomluvy, kterou vydalo nakladatelství 65.pole v roce 2016 (http://www.65pole.cz/clanky/215-africke-kvetiny-swingujici-samomluvy).

 

 

 

….Založení jazzové organizace hudebníků a jejich publika lze přiřadit k činům závěrečné a nedokončené fáze probouzení občanské společnosti šedesátých let v komunistickém Československu. Ta nastávala po skličující válečné zkušenosti první půle let čtyřicátých, po mučivém snu let padesátých a před vpádem novodobých Hunů pod rouškou srpnové noci. Ti pak v přímém přenosu do celého světa hlavněmi samopalů pošimrali naše vládní představitele pod bradou a připomněli jim, kde je druhý konec řetězu. K našemu rozčarování tito začali vrnět a brzy vyhánět ze smečky nevrnící. Tužba po stmelení jazzové obce byla další etapou průběžné snahy o svrchované ukotvení v kulturní sféře, k níž patří také svéprávností organizační a svobodně informační. Snaha o takovou emancipaci zapouštěla kořínky už ve válečných letech, kdy do studentských let dorůstali budoucí muzikanti nadšení swingem, budoucí jazzoví propagátoři a hudební teoretici. Zakladatelé se o vznik pokoušeli opět v roce 1969, ale: po kapitulaci Dubčeka nastal návrat tuhé centralizace spolkové a zájmové činnosti, spolky se rušily, taktéž zájmové časopisy všech žánrů vzniklé v letech uvolnění. Proč? Každému totalitnímu režimu to usnadňuje přehled, kontrolu, to dá přeci rozum! Nelze nechat v mase budovatelů komunismu volný průběh štěpení podle svých zájmů, zálib, choutek. Kdo by uhlídal co v těch svých buňkách dělají! Proto po dvouletých průtazích nebyla Jazzová sekce povolena jako samostatná organizace, ale přidružena ke v tutéž dobu vznikajícímu Svazu hudebníků ČSR. Ten měl mít oficiálně pod svými křídly amatérskou hudební scénu. Už tento fakt zavdal první příčinu nesváru, neboť Svaz hudebníků pracoval v rámci místních poboček s amatéry od folku po dechovku, zatímco Jazzová sekce působila celostátně, jak měla zakotveno ve vlastních stanovách a jak název napovídá, byla určena pojmenovanému žánrovému zájmu. Patřili sem profesionální muzikanti, amatéři, organizátoři, publicisté a fandové jazzu. Administrativním císařským řezem ministerstva vnitra se tedy zrodila Jazzová sekce Svazu hudebníků ČSR, jak zní úředně celé pojmenování, společenství s časově ohraničenou historií. V prvních letech stmelila necelé tři stovky členů z našeho tehdy čtrnáctimilionového státu – není se čemu divit, vždyť jazz byl přeci menšinovým žánrem!…

 

 

 

 

 

….Prvotním a prostým cílem Jazzové sekce bylo zprostředkování informací o jazzovém životě doma a ve světě. Neprostupnost železné opony činila z informací ze světa, jak zvukových, tak tištěných, dnes těžko uvěřitelnou vzácnost. Úkolem členů Jazzové sekce bylo informačně a organizačně si vypomáhat, shromažďovat vědomostní střípky získávané ze „západního“ zahraničí, obvykle pokoutně; na celnicích se zásilky ztrácely, křehké černé gramofonové desky se často „poničily“, „nevhodný materiál“ byl prostě zabaven, málokdo se do západních zemí dostal, aby něco přivezl, a když už se dostal, z legálně přidělených peněz toho moc nepořídil. A o jazzovém životě domácí scény se také psalo výjimečně. Ono je těžké psát o jazzu v souvislostech ideologických ve službách budování socialismu! Nějak se to spolu míjí. Ve vyšší fázi svého rozvoje Jazzová sekce toužila dobrat se také vlastní koncertní a vydavatelské činnosti. To sice byla velká drzost, ale vše teoreticky umožňovaly úředně potvrzené stanovy. Byl tu další rozpor charakterizující totalitu: jestli, a v jaké míře, mohou být stanovy, byť oficiálně schválené, naplňovány, rozhoduje úředník podle měnících se ideologických mustrů. Toto rozhodování politicky pověřených administrátorů bylo nadřazeno nejen nad nějakými spolkovými stanovami, ale i nad zákony obecně. Co je psáno, to je dáno – to byrokrati celého světa užívají jen jak se hodí jim, danost je pro ně jílovou koulí. U komunistů o této plasticitě rozhodoval celý řetězec partajních složek. Přitom v celé patnáctileté historii Jazzové sekce nebyl v jejím vedení, ba ani v kruhu aktivistů, žádný člen KSČ, který by mohl svým soudruhům být za vnitřní dění odpovědný osobně. To samo o sobě bylo přírodním úkazem, kdy se dbalo na to, aby na vedoucích místech čehokoli byli členové strany….