Narozena 8.2. 1950 v Praze
Jazzová zpěvačka, profesorka zpěvu na Pražské konzervatoři
Když mi bylo asi 15 let, stala jsem se členem Jazzového klubu. Na místě dnešního divadla Radka Brzobohatého bylo Divadlo Hudby, kde probíhaly jednou měsíčně přednášky vedené Karlem Velebným, který pouštěl např. krátké filmy z Jazzového festivalu v Newportu atd. Také tam vystupoval s různými muzikanty. Pamatuji si Jirku Stivína ve vojenské uniformě. Zpívat jsem začínala v 70tých letech s kapelami tradičního jazzu, Steamboat Stompers, Traditional Jazz Studiem Pavla Smetáčka a pak od 1973 s Classic Jazz Collegiem. Na nějakém koncertě nebo festivalu, kde jsem v r. 1973 účinkovala s tradiční kapelou, jsem se potkala s Karlem Růžičkou, Josefem Vejvodou a Petrem Kořínkem, kteří tam vystupovali s Rozhlasovým orchestrem. Tehdy byli členy SHQ. Ty jsem nejspíš sama oslovila, jestli bych si s nimi nemohla někdy zazpívat. A Kája Růžička řekl, přijď do Reduty a zeptej se Karla Velebného! Tak jsem odvážně přišla a zeptala se Karla Velebného! Karel řekl: “Kolik umíš standardů?“ Já odpověděla, že pár jich umím. Karel řekl: “ Tak děvče, až jich budeš umět alespoň 30, tak se ukaž!“ V roce 1975 jsem začala spolupracovat s Emilem Viklickým a Františkem Uhlířem. Když pak hráli s SHQ , občas také doprovázeli Evu Olmerovou. Stalo se, že Eva trochu víc popila a nebyla v kondici, aby dokončila koncert v Klubu Řeznická. Já bydlela v centru, a tak Emil zavolal abych přišla dozpívat!
A tak jsem stála poprvé na podiu s Karlem Velebným. Naštěstí to nebylo naposledy.
S Emilem jsme začali točit SP a EP s jeho skladbami a skladbami Františka Uhlíře, kde vždy hrál Karel Velebný na vibrafon a ve skladbě Země plná lásky zůstal na nahrávce jeho hlas. Říká do pauzy ze srandy: „Zahraj tam na první dobu Gééééé.“ To jsem tam rádi nechali! Když Emil odjel studovat na Berklee a nemohl se mnou dokončit desku, skladbu Vlastimila Hály, Karel sedl za piano a vystřihl klavírní sólo! Když byl Emil v Americe, tak mě Karel spolu s Luďkem Švábenským doprovázeli. Hráli jsme v Redutě, v klubu Parnas a jiných jazzových klubech v Praze i jinde.
Kája mě, ale nejspíš nás všechny, tak nenápadně a s laskavostí sobě vlastní vyučoval. Nejlepší výtka byla: „Evičko, zpíváš to moc hezky, ale já to znám trošku jinak !!!“ To jsem se tak smála, že jsem málem nedokončila koncert.
Ze zájezdů s CJC jsem si vozila desky moderních jazzových zpěvaček, hodně mě při poslechu inspirovaly a chtěla jsem začít ve zpěvu jít i jiným směrem. Od roku 1975 jsem spolupracovala s triem Emila Viklického, později Luďka Švábenského, a pak se Zdeňkem Zdeňkem, a naposledy s kvartetem Kryštofa Marka. V roce 1982 mně Karel Velebný spolu s Jiřím Šebánkem pozvali do projektu „Cimrman, jazz a zpěvačka“, se kterým jsme měli vystupovat po republice. Já nejdřív moc ráda slíbila účast, ale otěhotněla jsem a tak z toho sešlo a, bohužel, se pak už neuskutečnilo!
Karel Velebný se spřátelil i s mým mužem. Se svou ženou Zuzankou k nám chodili na večírky a jezdili na chalupu. Byla s ním vždy velká legrace.Ta legrace byla ale vždy chytrá a hlavně laskavá!
Myslím na něj často, moc chybí!!!!
Eva Svobodová