Menu
Menu

Jakub Doležal – SHQ PF69

narozen 28.9.1980 v Dačicích
absolvent Konzervatoře a VOŠ Jaroslava Ježka
saxofonista, skladatel a publicista
www.jakubdolezal.com

SHQ – Karel Velebný PF 69

Vývoj české populární hudby i jazzu provází letitá debata o tom, zda se tato hudební odvětví dokáží vyrovnat hráčsky či autorsky svým protějškům jinde v Evropě či v USA. Debata logicky vychází ze skutečnosti, že zatímco např. ve Spojených státech nebo ve Velké Británii se nové žánry a styly formují, u nás se přebírají už jako zformované. Po r. 2000 se v rámci české i slovenské scény objevilo hodně podnětů, vznikají originální hudební tvary (např. Vertigo, MUFF, Limbo) i důstojní pokračovatelé tradičních směrů (např. Ondřej Štveráček, Najponk atd.). Je velmi jednoduché podlehnout dojmu, že české příspěvky ke světovému hudebnímu dění se naplno projevily až v novém století.
Vrátíme-li se zpět do šedesátých let, zjistíme, že čeští instrumentalisté propast mezi vývojem tuzemským a zahraničním poměrně zdatně překonávali. Ať už to byli čeští rockeři, kteří jezdili hrát do Německých i Švýcarských klubů (a doprovázeli např. muzikál Hair), nebo jazzoví instrumentalisté, kteří nacházeli angažmá klubová i v rámci rozhlasových orchestrů (Miroslav Kefurt, Rudolf Dašek nebo Artur Hollitzer). Jazz měl v takové situaci drobnou výhodu – mohl být provozován jako instrumentální hudba. Období normalizace v tomto ohledu zasadilo vývoji tuzemského jazzu i populární hudby tvrdou ránu – díky omezeným možnostem cestování zamezilo muzikantům bližší a častější kontakt s prostředím, kde se rock či jazz přirozeně provozuje a rozvíjí.
Následkem normalizačních restrikcí byla většina instrumentalistů i skladatelů odkázána především na tuzemský trh, občasné zahraniční verze tuzemských LP neprovázela odpovídající promotérská kampaň.

Z toho důvodu pak čeští hudební fanoušci i publicisté rádi teoretizují o tom, co by asi světu dokázal předat náš Olympic (či Flamengo nebo Blue Efect), kdyby měli šanci na větší kontakt „se západem“. Pokud se tato debata vede na jazzovém poli, je samozřejmě třeba si připomenout, že pražská jazzová scéna dala světu např. Miroslava Vitouše nebo Jana Hammera. Oba byli už před emigrací progresivně smýšlejícími hudebníky a z obou pak během prvních dvou až tří let pobytu v USA vyrostly stylotvorné osobnosti, na jejichž vliv se odvolává množství amerických instrumentalistů. Je tedy velká škoda, že se podobně nepodařilo zúročit potenciál muzikantů, kteří zůstali doma. „Zářným“ příkladem je Karel Velebný s formací SHQ.
SHQ natočilo v r. 1968 dvě desky v západním Německu. Jednu (v rozšířeném obsazení) pro vydavatelství MPS (čímž se Velebný stal „stájovým kolegou“ např. Mladému Georgi Dukeovi). Natáčení druhé desky zorganizovalo americké vydavatelství ESP-disk.

ESP [extra-sensory perception aneb mimosmyslové vnímání] bylo vydavatelství, které vydávalo umělce avantgardního a nekompromisního smýšlení. Své nahrávky u ESP-disk vydali Albert Ayler, Ornette Coleman, ale i např. The Fugs nebo Pearls Before Swine. Velebného SHQ mělo v šedesátých letech období přibližně cool-jazzové, po příchodu Laca Decziho a Laca Troppa následovalo období hard-bopové. Přestože Karel Velebný byl evidentně člověk metodický a lpěl na jazzové tradici, avantgardní jazzové výboje jej evidentně musely zaujmout. Saxofonistou SHQ byl v té době Jiří Stivín – propagátor volné improvizace a vyznavač hudební stylistiky, která byla leckdy radikálně odlišná od způsobu, jakým hrál na saxofon Stivínův předchůdce v řadách SHQ, Jan Konopásek. Jakožto pionýr avantgardního jazzu v Čechách spolupracoval Stivín i s JOČRem (tehdy ještě pod vedením Karla Krautgartnera) a svoji pověst experimentátora a ikonoklasty si u části posluchačů udržel i po přelomu století.

Čím je specifická hudba, kterou na svoje „americké album“ SHQ nahráli?
Jelikož nejsem pamětníkem doby, ve které album vznikalo a nemám k dispozici živé nahrávky z tohoto období souboru, mohu se jen pokoušet dovtípit, jaký podíl měly poznatky o avantgardním jazzu (či volné improvizaci) na běžném chodu kapely. Producent a majitel vydavatleství ESP-disk Bernard Stollman ve svém sleeve-note píše, že požádal Karla Velebného, aby „šel tak daleko, jak jen může“.

J. Vejvoda, L. Švábenský, K. Vejvoda, J. Stivín & K. Velebný
J. Vejvoda, L. Švábenský, K. Vejvoda, J. Stivín & K. Velebný

Vzhledem k tomu, že sestava Stivín (altsaxofon, flétna) – Velebný (vibrafon, tenorsaxon) – Luděk Švábenský (klavír) – Karel Vejvoda (kontrabas) a Josef Vejvoda (bicí) nahrála i druhé „západní“ album (Nonet SHQ + Woodwinds) a bez Švábenského i část následujícího českého alba Motus, dokážeme ze studiových nahrávek vypozorovat, že k improvizovaným plochám měla kapela pod Velebného vedením blízko. Současně tu ovšem byla i zmiňovaná Velebného metodičnost a v neposlední řadě i neprvoplánový smysl pro humor. Z čistě hudebního hlediska se samozřejmě můžeme snažit o porovnávání SHQ s Aylerem či Colemanem, ale můžeme také přihlédnout k tomu, že Albert Ayler byl americký černoch, který se (podobně jako Coltrane) snažil o protnutí jazzu se spiritualitou, nezřídka experimentoval např. s LSD. Členové Velebného kapely měli zcela jiné kulturně-společenské zázemí.
Pojetí free-jazzu je tedy u SHQ poměrně strukturalizované, přes veškeré „výstřelky“ jsme stále v kontaktu s tradičnějšími způsoby hraní.
Za nejzdařilejší skladbu z alba považuji Velebného Waldi On The Castle Steps, kde se snad nejlépe setkávají progresivní a tradiční tendence v kapele. Po úvodní volné ploše, kde klavír se saxofony téměř přebírají úlohu rytmických nástojů se nám dostane jednoduchého tématu – jedná se vlastně o čtyřtaktový motiv, který je třikrát zopakován, a pak znovu třikrát. Melodii saxofonů a kontrabasu odpovídá klavír snad až gospelovými sazbami. Osobně si takovou skladbu dokážu představit i na desce Luďka Hulana. Formálně řečeno – jedná se o rychlé blues, forma je v sólech přiznána a nijak nabourávána. Prvním sólistou je Jiří Stivín, dodržující program „buřiče“, přitom však slyšíme, že i on má k tradičnějšímu způsobu sólování vztah. Následuje Velebného sólo na tenorsaxofon, které ukazuje, s jakým přehledem kapelník SHQ ovládá jazzový jazyk, přičemž dokáže být velice vynalézavý i rytmicky. Švábenský se v následujícím sóle drží hardbopové linie, vč. inspirace McCoyem Tynerem a citace ze skladby Sandu od Clifforda Browna. Je to právě Švábenský, který na celé desce působí jako jakási „kotva“, která posluchače vrací z výletů zpátky na zem. Po klavírním sóle následuje bubenické sólo Josefa Vejvody, na rytmu založená volná plocha (jako na začátku) a téma s codou.
Skladba je asi nejméně dobrodružná na celém albu, ale díky tomu slouží jako nejlepší ilustrace jednotlivých tendencí členů SHQ.
Tím ovšem zdaleka nemám v úmyslu špatně hodnotit ostatní skladby na albu. Úvodní Uhu Sleeps Only During The Day připomene v tématu některé skladby Andrew Hilla (možná i Cecila Taylora), změny temp i nálad pomáhají ve vývoji skladby. Je zajímavé porovnat kontrast mezi improvizačními přístupy Jiřího Stivína (flétna) a Luďka Švábenského – ten v podstatě pro některé posluchače asi vůbec neobstojí jako free-sólista, nicméně jeho harmonická vynalézavost nás dokáže udržet v napětí.

Joachim Is Our Friend je skladba s vlastně poměrně tradiční melodií i harmonií – je tu ovšem Stivínovo sólo, které připomene Erica Dolphyho. Velebného sólo na vibrafon doprovází Karel Vejvoda spíše protimelodiemi než „standartní“ basovou linkou, i Josef Vejvoda vytváří na bicí fráze místo celistvého swingujícího doprovodu. Švábenský (který v doprovodu spolehlivě dodržuje harmonii skladby) posléze zahraje sólo, které místy připomíná mladého Herbieho Hancocka, vůbec ale nepůsobí nepatřičně v rámci rytmické rozvolněnosti basy a bicích.
Čímž se dostávám k důležité věci – SHQ byli evidentně neuvěřitelně sehraná kapela. Zejména vzájemná interakce Velebného, Švábenského a Josefa Vejvody je pozoruhodná.
Joachim Is Our Friend pokračuje kontrabasovým sólem, které se vyvine v kolektivní improvizaci – ta ovšem nepřeroste mezzoforte a následuje závěrečné téma.
Sitvínova skladba Beetles On The Head je typická tématem saxofonů ve dvojhlase (čisté kvarty). Zde bych upozornil na Velebného tenorsaxofonové sólo (následuje po Stivínově sóle), které si nebere servítky a je překvapivě „avantgardně“ expresivní.
Poslední skladbou na desce je česká lidová píseň Andulko Šafářová. SHQ ji přednese jako skladbu pro kontrabas, basklarinet, příčnou flétnu a flétnu zobcovou. Harmonizace melodie je evidentně nahodilá a pro Čecha, znalého písně a kontextu českého folklóru, je zřejmý parodický rozměr skladby. Nicméně, zejména ve střední pasáži (s melodií kontrabasu a klarinetu, kterým odpovídá preparovaný klavír nebo cello) docílí kapela silné, vůbec ne veselé atmosféry. Po závěrečném „tématu“ ještě zazní hlas Karla Velebného, který říká: „Šafářova Andulko, ty nemáš dogma hus-sičky…“ Můžu si jen domýšlet, že se jedná o jakousi parodii na druhou – Karel Velebný neměl rád avantgardu bez opodstatnění. Byl to neobyčejně pracovitý muzikant a patrně jej nenaplňovaly umělecké projevy, které mohly maskovat diletantismus nebo lenost. Přesto i přes háv parodie se k nám dostane doklad o tom, že tehdejší členové SHQ byli výborní muzikanti.
Tím se dostávám k pokusu o závěrečné shrnutí významu tohoto alba:
Karel Velebný s SHQ natočili desku, která skvěle vypovídá o jednotlivých možnostech členů kapely. Nemá potřebu kopírovat zvuk jiných kapel, naopak je zde kapelový sound založen na individualitách – jako u každé dobré jazzové skupiny. Člověk se neubrání hypotézám, jak by se SHQ vyvíjelo dál, kdyby se po roce 1968 dalo svobodně cestovat po světě. Určitě existuje paralelní vesmír, kde se po firmách ESP-disk a MPS začalo o SHQ zajímat třeba ECM. Ale možná je lepší si prostě poslechnout desky, které máme k dispozici.

P.S.
Album se podle vydavatelství ESP-disk jmenuje SHQ a jako hlavní interpret je uveden Karel Velebný (viz karelvelebny.bandcamp.com). Na serveru discogs.com je deska uvedena jako Karel Velebny/SHQ: Karel Velebny/ SHQ (PF 69). Na CD, které ESP-Disk vydalo v reedici v r. 2008, je na hřebtě napsáno Karel Velebný – SHQ a na titulní straně SHQ – Karel Velebný – PF 69.