Přejít k navigační liště

Eliška Urbanová – Osobnost Karla Kraugartnera

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Karel Krautgartner – byl významným českým kapelníkem, klarinetistou a saxofonistou nevídaných kvalit, v neposlední řadě aranžérem a jazzmanem. Narodil se 20. července 1922 v Mikulově na jižní Moravě. Jeho otec Josef byl moravský Rakušan a matka Marie (křestním   jménem   Lukášová)   byla   české   národnosti,   což   v tehdejší   době   v příhraničním městě jako je Mikulov nebylo nic neobvyklého. Obyvatelstvo města bylo ze tří čtvrtin německojazyčné a jeho otec byl zde poštmistrem.

Karla Krautgartnera přihlásili jeho rodiče už jako malého chlapce na místní hudební školu, kde se začal věnovat hře na klavír. Už tenkrát se v něm projevil obrovský hudební talent. Ve svých dvanácti letech se účastnil krajské soutěže ve hře na klavír, která se tehdy konala v Brně, a se skladbou Uherský tanec vyhrál. S rodiči se ale už ve svých třinácti letech (roku 1935) přestěhoval do Brna, kde nastoupil   ke studiu na reformním gymnáziu v Brně – Králově Poli. Do hry na klarinet se pustil zpočátku jako samouk, poté studoval u prof. Jirčáka a u výborného klarinetisty orchestru Brněnské opery a výjimečného pedagoga Stanislava Krtičky. Krautgartner od něj získal nejenom potřebné technické základy, ale zdědil také stejně fanatickou posedlost po všem, co s nástrojem souviselo- včetně hubiček a plátků. Karel Krautgartner se stal vynikajícím klarinetistou, který měl později sobě rovného pouze Ferdinanda Havlíka, který také vycházel ze stylu Benny Goodmana.

 

První hudební tělesa

Již ve svých šestnácti letech (v roce 1938) založil svou první kapelu s názvem Slavia Band, kterou se chtěl vyrovnat konkurenčnímu studentskému bandu Alex’s Boys (tu vedl trumpetista a později uznávaný český skladatel a dirigent Alexej Fried). Slavia Band čerpal inspiraci hlavně ze starých nahrávek na gramodeskách Jaroslava Ježka. Karel Krautgartner k této osobnosti poznamenává: „Od něho jsme vlastně poprvé slyšeli zvuk čtyř saxofonů aranžovaných v akordech jak to píšeme dnes. A pak – to nelze zapomenout, dostala se mi do rukou jeho deska His Master’s Voice s Bennym Goodmanem. To byl pro nás vrchol bigbandového hraní, a mne to tehdy přivedlo k tomu, že jsem ji opsal a snažil se to zahrát.“ Je až neuvěřitelné, jakým skladatelským a aranžérským talentem Krautgartner již v takto mladém věku oplýval. Pro mne jako mladou hudebnici je poznání, že dokázal opsat celé partitury z odposlechu desek skoro nepředstavitelná. Musíme totiž také myslet na to, v jakém stavu byla v té době úroveň reprodukční techniky. Přechodně poté taky krátce vedl vlastní Quick Band (založen 1937). V roce 1941 úspěšně odmaturoval.

 

V Orchestru Gustava Broma

V protektorátním roce 1942 získal 1. profesionální angažmá v orchestru Gustava Broma, který ještě pod svým původním jménem Gustav Frkal zahájil kariéru profesionálního hudebníka. Z počátku orchestr působil bez významnější koncepce, to znamená, že repertoár byl poměrně rozmanitý a neskládal se pouze     z jazzových skladeb. Bližší zaměření orchestru na jazzovou hudbu přichází v první polovině padesátých let. S tímto orchestrem Karel Krautgartner pravidelně vystupoval v brněnském hotelu Passage, tedy na stejném místě, kde pak působil s kapelou Dixie club. Během druhé světové války, v době totálního nasazení, získal Bromův orchestr dočasné angažmá ve zlínském hotelu Viktoria.29

V orchestru v jehož čele stál pouze o rok starší Gustav Brom, získal Krautgartner mnoho zkušeností. Zde se totiž vedle klarinetu poprvé chopil i saxofonu. V tomto období se také uplatňuje jako aranžér a skladatel. Málokdo dnes ví, že se Karel Krautgartner stal autorem znělky této kapely, kterou orchestr používá dodnes. S orchestrem se také poprvé dostal do nahrávacího studia. Díky shovívavosti redaktora a skladatele Ladislava Kozderky hrávali někdy i v přímém přenosu některé skladby předních amerických orchestrů Jimmyho Lunceforda a Andyho Kirka. Tyto vesměs orchestrální skladby pak pro jistotu uváděli s vymyšlenými českými názvy a s vlastními jmény v kolonce autorů.

 

Dixie Club

Krautgartner následně, na sklonku okupace založil profesionální orchestr – okteto Dixie club, v němž účinkovali tenorsaxofonista Milan Ulrich, trumpetista Mirek Foret, trombonista Vladimír Raška, (dále J. Karásek- klavír, Klepáč- kytara, Radek Kala- kontrabas a Jan Zugar- bicí nástroje). V posledních letech druhé světové války se mu podařilo společně s trombonistou Raškou nasbírat hudební materiál ze západních rozhlasových stanic i díky nahrávkám, které tajně nahrávali doma na rentgenové fólie a které pak zapisovali do not. Převážnou většinu tohoto materiálu tvořily skladby britského   orchestru   Geraldo,   který   své   relace   tehdy   vysílal v londýnském rozhlase.

Ještě za války, kdy byla jazzová hudba zakázána, zkoušeli s tímto orchestrem potají ve skladišti pian firmy Lídl na Zelném trhu a hned v prvních dnech osvobození republiky začal orchestr aktivně působit. Záhy také získal angažmá v Brněnské kavárně Passage – v dnešním hotelu Slovan na Lidické ulici. Je zajímavostí, že už dříve na tomto místě zazněl k poctě vítězného vozu v brněnské Velké ceně poprvé slavný Bugatti step, který tehdy předvedl sám autor Jaroslav Ježek.

Na jednom z koncertů Dixie clubu v již zmíněné kavárně Passage, se jednoho večera objevil Karel Vlach – renomovaný kapelník orchestru, který nesl jeho vlastní jméno. Celý večer seděl u svého stolku a pozoroval, co se děje a stále si něco zapisoval, jak se to v podobných situacích často dělává. O pauze potom došel za Karlem Krautgartnerem a dalšími protagonisty orchestru, a zasypal je palbou nabídek, kterým by prý neodolal ani samotný Louis Amstrong. V tu dobu totiž právě Karel Vlach rozpustil svůj orchestr v Praze a stavěl novou kapelu. Ačkoliv si členové orchestru nejprve slíbili, že svůj orchestr neopustí, koncem roku již Krautgartner     s Raškou a Ulrichem odjížděli do Prahy.

Z této doby, konkrétně z roku 1944 pochází první dochovaná (soukromá) nahrávka Karla Krautgartnera. Jde o skladbu Avalon od Ala jolsona v obsazení Karel Krautgartner – klarinet, Jiří Karásek – klavír, Miroslav Nejezchléb – bicí.     V té době bylo Krautgartnerovi kolem dvaceti let a již po pár taktech je znát jeho vysoká hráčská úroveň. Je znát, že Krautgartner není typem hráče, který by čekal na nějakou inspiraci. Jeho hra je přímá, přesvědčivá a sdělná.

 

 

 

 

U Karla Vlacha

V orchestru Karla Vlacha získal Krautgartner post vedoucího saxofonové sekce. Přestože začátky pro mladého Krautgartnera nebyly lehké, velmi brzy si zde získal respekt a autoritu jak od hráčů na saxofon, tak spoluhráčů z ostatních sekcí. Krautgartner přinesl do Vlachova orchestru nový systém zkoušení. Novinkou byly dělené zkoušky jednotlivých sekcí, učil své spoluhráče společnému vibrátu, nasazení, frázování, artikulací a polykání30 některých tónů. Podle vzoru svého učitele, profesora Krtičky, se snažil klást důraz na výměnu hubiček a plátků podle aranžmá, a jako první v Československu zavedl povinný odposlech hry západních jazzmanů z tehdy dostupných desek a rentgenových fólií. Krautgartner byl znám svojí pracovitostí se smyslem pro detail, což je při studiu jazzové hudby, ale především hudby jako takové, velmi důležitá a užitečná vlastnost, jelikož hudební sdělení se dost často předává od ucha k uchu a nejen přes notový záznam na papíře. Jazzový hudebník se učí hlavně poslechem a následně napodobováním svým vzorů.   Pro Krautgartnera byl co se týče klarinetu nepochybně velkým vzorem několikrát zmiňovaný Benny Goodman a Artie Shaw. Vzory pro muzikanty byly orchestry Glenna Millera, Stana Kentona, Lese Browna, Counta Basieho atd.

Už roku 1945 se Krautgartner podílel v orchestru Karla Vlacha na jeho prvních poválečných gramofonových snímcích pro Ultraphon (Go Down, Moses, Políčko, pole, Relaxin‘, Rhythm). Etabloval se zde jako výtečný leader saxofonové sekce a sólista, brzy ovšem do repertoáru orchestru přispíval i vlastními osobitými instrumentálními skladbami a aranžemi. Na deskách postupně vyšly tyto tituly: Concertino in c-moll (1946),– patrně jeho nejvýznamější skladba, B-47(1947), Hluboko v lese, Mléčná dráha (obě 1948), Jozue, Nesmělý zahradník, Rena, Šťastná třináctka (vše 1952), Odjezd je přesně v deset (1954), Jižní kříž (1955), Kdo šetří, má za tři (1956): nenahraná bohužel zůstala pravděpodobně nejprogresivnější Krautgartnerova skladba této éry- Zborovská 62 (nejspíše z roku 1951), rozvíjející bopové podněty ve velkoorchestrálním obsazení.

K napsání skladby Concertino in c-moll, bezpochyby Krautgartnera inspiroval aspoň z části Artie Shaw svým Koncertem pro klarinet. Po nahrávce Concertina nemohl již nikdo pochybovat o hudebních kvalitách tehdy čtyřiadvacetiletého Krautgartnera, který se v ní předvedl jako vyjímečný improvizátor vybavený skvělou technikou.

 

Z roku 1952 pak také pochází jeho první sólová nahrávka na altsaxofon. Je to skladba, kterou si Karel Krautgartner zkomponoval sám a jmenuje se Lamento. Tato baladická kompozice je jakási pocta bigbandovým saxofonistům éry 30. a 40. let, kdy typickým znakem saxofonové hry bylo mohutné vibráto.

Začátkem 50. let, kdy pod vlivem poúnorových postojů jazzová orientace tělesa značně zeslábla, pokusil se Krautgartner vyjít vstříc novým dobovým požadavkům také několika písněmi. Hitových rozměrů dosáhl zvláště fox-polkou Čert ví proč, kterou s vtipným Dvořákovým textem nazpívali roku 1953 R. Cortés se sestrami Allanovými. Typickou polku s klasickými, pro dechovou hudbu charakteristickými, klarinetovými postupy, zde Krautgartner doplnil o zvuk swingového orchestru. Tento kompromis je ovšem znát i v textu samotné písně: …

„čert ví, proč polka nám prsty pokouší“… „čert ví, proč musíme polku hrát“… Celkový počet výlisků této verze přesáhl 100 tisíc.

V jednom z rozhovorů pro časopis Hudební rozhledy hovořil Karel Krautgartner právě z pohledu praktického hudebníka a aranžéra: „Nalijme si čistého vína! Průměrný posluchač se chce bavit, nikoliv přemýšlet. A to ani docela malinko. To má za následek poznenáhle, ale jistě vyřazování závažnějších, třeba velmi vkusných čísel z programu a jejich nahrazování lehčími, levnějšími – jen když budou mít úspěch. Vskutku se pak vnucuje představa spíše výnosného, než kulturně promyšleného podniku. Prostě podniku, který má pobavit a nic víc. Přitom – aby bylo jasno – nechci, proboha, podceňovat společenský význam zábavy, rozptýlení, atd. Ale přece jen, je nutno se nad tím zamyslit!“

Jazzové ambice ale Krautgartner uspokojoval v tomto období i mimo Vlachův orchestr svou aktivitou na poli neoficiálního jazzového dění na soukromých jam sessions, které byly v režii skupiny Rytmus 47. Tyto ,,jamy“ se odehrávaly v Pygmalionu, který sídlil na Václavském náměstí v pasáži kina Blaník. Po únoru 1948 stačil ještě se skupinou Rytmus natočit několik neoficiálních rozhlasových nahrávek, pořizovaných ve veřejných nahrávacích studiích v Karlíně a v bývalém Řípově AR studiu na střeše paláce Lucerna. Takto například vznikly kolem roku 1952 snímky jeho vlastních skladeb Bob Liza či Kriminologie (druhá byla zařazena do antologie Český jazz 1920-1960, Supraphon), na nichž je už v jeho hře patrný vliv Charlieho Parkera. Poté ale musela hudba jazzová opět ustoupit ideovým zájmům, tentokrát komunistického režimu a veškerý další rozvoj jazzu v Československu probíhal utajeně. Například kontrabasista Luděk Hulan pořádal v domě svých rodičů pravidelné Boptime seance, kterých se Krautgartner účastnil.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Orchestr Karla Vlacha začal v poválečných letech spolupracovat s Janem Werichem a výsledkem této spolupráce bylo angažmá Vlachova orchestru v Divadle Voskovce a Wericha, které sídlilo v pražské Vodičkově ulici. První společné představení byla revue Pěst na oko, která se původně hrála už před druhou světovou válkou v Osvobozeném divadle. Během příprav představení poznal Krautgartner svou budoucí manželku Elen Tanasco, jenž byla tanečnicí a mimo revue Pěst na oko vystupovala také ve hře Divotvorný hrnec. V divadle Voskovce a Wericha společně působili až do roku 1948, a po zestátnění společně putovali do Hudebního divadla Karlín, což se týkalo celého orchestru Karla Vlacha.

V polovině 50. let se Karel Vlach musel uchýlit ke komerčnějšímu využití orchestru, vedle jazzových orchestrálních skladeb, musel do repertoáru zařadit také tzv. písničky líbívé a přijatelnější skladby pro širší publikum. Karel Krautgartner byl však velmi ambiciózní osobnost, a proto se roku 1956 rozhodl Vlachův orchestr opustit a osamostatnit se. Později sám Krautgartner vzpomínal: ,,Po celou dobu naší spolupráce byl pro mě Karel Vlach šéfem v pravém slova smyslu: šéfem, kterému se věří, který nezklame a splní vždy vše, co slíbil. Ptáte se, proč jsem tedy odešel? Odpovím vám slovy Karla Vlacha, který – když jsem mu sdělil svůj úmysl odejít a založit vlastní orchestr – pouze podotkl: „To se stává – nejste první ani poslední“.

Krautgartnerovo působení v orchestru zhodnotil Karel Vlach slovy:

„Krautgartner je u nás jedním z mála opravdových profesionálů. U mne vedl deset let saxofony s příkladnou zodpovědností a poctivostí, která je vzácnou výsadou jen u lidí jeho typu“.

 

 

 

Kraugartnerovo kvinteto

Zprvu kolem sebe Krautgartner soustředil kvinteto sestavené převážně   z mladších hudebníků (S. Kunst- akordeon, později i klavír. K. Velebný- vibrafon, tenorsaxofon. Jaroslav Náhlovský- kontrabas, K.Turnovský- bicí nástroje, krátce zde hrál i I.Moravus- klavír.) Ansámbl působil hlavně v kavárně Alfa, často na zájezdech doprovázelo R. Cortése a uplatňovalo se i v programech s dalšími zpěváky (např. L. Hermanovou). S příchodem dvou bývalých členů orchestru Zdeňka Bartáka- J. Konopáska a A. Holitzera se obsazení rozšířilo na septeto, stylově následující nástrojovým složením totožný westcoastový soubor S. Manna. Krautgartner přešel   s tímto orchestrem do kavárny Vltava, kde s ním už pravidelně zpívala Vlasta Průchová, jejíž přítomnost i repertoár podtrhly zvýraznění jazzové orientace souboru. V letech 1957 až 1958 došlo s příchodem dalších jazzových posil z Bromova orchestru (O. A. Šmíd – trumpeta, A. Julina – kytara, Luděk Hulan – kontrabas, Ivan Dominák – bicí nástroje, později ještě M. Rücker – tenorsaxofon) k rozšíření na noneto ( Kunsta v něm v mezidobí vystřídal M. Polák a po něm V. Voborník). Uskupení se ve zvuku opíralo o podněty někdejšího Davisova Capitol Orchestra.     V podobném nástrojovém obsazení uskutečnil Krautgartner už roku 1956 jednorázový zájezd na festival lehké hudby do Bělehradu, kde také po několikaleté přestávce došlo k prvním důležitým kontaktům našich hudebníků s americkými jazzovými sólisty, jmenovitě s D. Byasem. K posledním personálním změnám došlo po návratu Julina Šmída k Bromovi a jejich vystřídání Ivanem Preisem – trumpeta a Zdeňkem Pulcem – trombon.

Jestliže už tehdy vyústil původní Krautgartnerův záměr, s kterým odcházel od Vlacha, věnovat se převážně jazzu v polovičatém, kompromisním řešení, přinesla už samotná existence tělesa množství vyloženě pozitivních podnětů pro celou oblast tehdejší české populární hudby.   Vedle   jazzově   cítěné   části   jeho   repertoáru (z gramofonových snímků třeba instrumentální verze Čert ví proč, Gershwinův Foggy Day, taktéž později zařazený do antologie Český jazz 1920 – 1960, dále A Dandy Line J. Montrose, Main Street W. Hermana, Slalom F. Rossolina, The Morning After Ch. Hamiltona i původně Heřmanského Vlašský koncert, nebo Krautgartnerův riffový Eukalyptus), cipovaných aranží poslechových instrumentálních skladeb určených k tanci (latinskoamerickou rytmikou poznamenaná samba Tico-Tico Zequinha Abreaua a v podobném duchu vytvořené skladby Ivo Dědiny Itapa-conga či Mambo-Mexiko) se tu objevovaly také úpravy poměrně obsáhlého písňového repertoáru.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Důležitým impulsem v této oblasti byla soutěž ,,Hledáme písničku pro všední den“. První ročník se datuje k lednu 1958 za podnětu tehdejšího Kruhu přátel moderní taneční a jazzové hudby a SHV32, a Krautgartnerův soubor se na něm výrazně podílel (soutěž probíhala v jeho stálém působišti ve Vltavě, finálová kola pak v Lucerně). Uplatnil přitom snahu o překonání rutinních arranžerských postupů dobové taneční hudby, která se např. u vítězné písně prvního ročníku – Nikodémova foxtrotu Dva modré balonky v podání Josefa Zímy – promítla v netradiční instrumentaci pětičlenné dechové sekce s vibrafonem.

Do soutěže se mimo jiné úspěšně zapojili i členové orchestru Luděk Hulan a Karel Velebný, jejichž   Okouzlené městečko   v podání   Jarmily Veselé skončilo v dalším ročníku na druhém místě. Z této soutěže vzešlo mnoho hitů, jako např. Je po dešti, Přišlo ke mne na návštěvu blues, Dejte mi vodu, Docela všední obyčejný den apod. Poprvé se zde také představili zpěváci jako Karel Gott, Eva Pilarová, Vlasta Průchová, Josef Zíma atd. Zajímavostí je, že to byl právě Karel Krautgartner, který Gotta přesvědčoval, aby se nenechal odradit počátečními neúspěchy a zpěvu se i nadále věnoval.

Nicméně ani tato vyložená pozitiva neuchránila Krautgartnerův soubor od různých výtek za strany dohledacích orgánů, které začátkem léta 1958 po návratu ze zájezdu do Polska nakonec vedly k jeho rozpuštění. Někteří členové založili ještě paralelně s Nonetem kapelu Studio 5, kde Krautgartner často hostoval jako sólista. Krom toho začal také přednášet na ostravské a pražské konzervatoři, stal se aktivní osobností v Kruhu přátel jazzové a moderní taneční hudby a také psal články do hudebních časopisů. V roce 1960 natočil Karel Krautgartner známou píseň Jaroslava Ježka na slova Jiřího Voskovce a Jana Wericha Nebe na zemi. Nahrávka je pro Krautgartnera specifická tím, že jí natočil v tzv. „malé partě“. 33 Na této nahrávce je nejvíce patrná Krautgartnerova hudební proměna v moderního hráče.

 

 

Vznik TOČRu

V roce 1958 byl Krautgartner požádán vedením Československého rozhlasu, aby na první mezinárodní festival zábavné taneční hudby, jehož pořádáním Československo pověřila společnost OIRT 34, sestavil All Star Band z našich nejlepších jazzových hudebníků. Jednalo se o orchestr, který měl vedle Orchestru Gustava Broma a Orchestru Karla Vlacha vystoupit prozatím pouze na tomto festivalu a až podle úspěšnosti se pak nabízela možnost spolupracovat pod záštitou Československého rozhlasu. Odezva z vyšších míst byla bohužel negativní, takže tento záměr byl z politických důvodů dočasně zamítnut. Krautgartner vynikající orchestr ale přesto nerozpustil a All Star Band nejenže dál pokračoval v hudebních produkcích, ale příležitostně dokonce natáčel přímo pro Československý rozhlas. Mimo jiné s ním Krautgartner uvedl a dodatečně i na desky nahrál svou pozoruhodnou taneční fantazii Neóny (Supraphon, 1959). Vedle tohoto orchestru stál Krautgartner v čele příležitostného dixielandového souboru, který roku 1959 získal zlatou medaili v mezinárodní soutěži tanečních orchestrů na SFDMS35 ve Vídni. Tohoto úspěšného ocenění dosáhl soubor ve složení- Václav Hybš – trubka, Zdeněk Pulec – trombon, K. Z. Čamrda – klavír, J. Arnet – kontrabas a Š. Jaroschi – bicí nástroje.

V roce 1959 v Československém rozhlase konečně vše směřovalo k tomu, aby zde vznikl stálý rozhlasový orchestr. Sestavit ho měl opět Karel Krautgartner, a k 1.lednu 1960 tak zahájil svou oficiální činnost Taneční orchestr Československého rozhlasu (TOČR). Poprvé vystoupil 28. března 1960 ve Smetanově síni v Obecním domě v Praze, koncert tehdy přenášel rozhlas i televize. Orchestr hrál v následujícím složení: Karel Krautgartner – dirigent, klarinet, altsaxofon; saxofony: Milan Ulrich, Miroslav Rücker, Karel Velebný, Jan Konipásek; trubky: Richard Kubernát, Jiří Jelínek, Václav Hybš; trombony: Ladislav Pikart, Artur Holitzer; rytmika: Kamil Hála – klavír, Vladimír Tomek – kytara, Luděk Hulan –kontrabas a Ivan Dominák – bicí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V prvních dvou letech orchestr prakticky navázal na dosavadní repertoár All Star Bandu, kdy byla jeho produkce zaměřena na orchestrální skladby a bohaté využití improvizačních schopností jednotlivých hráčů. Jako dirigent doprovodné kapely v již jednou zmiňované soutěži „Hledáme písničku pro všední den“ v letech 1961–62 se Krautgartner zase zákonitě musel se svým repertoárem více orientovat na hudbu taneční a písňovou. Jelikož Československý rozhlas měl s TOČRem spíše plány „nejazzového“ rázu, došlo od roku 1963 k rozdělení na orchestr taneční a orchestr jazzový (JOČR), přičemž kuriózně měly oba orchestry stejné obsazení. Karel Krautgartner v obou tělesech figuroval jako umělecký vedoucí a s oběma také velmi často spolupracoval jako sólista. Ve funkci dirigentů však stanuli Kamil Hála v JOČRu a Josef Vobruba v TOČRu. TOČR mohl tedy dostát soudobým tanečně- písňovým hudebním trendům, zatímco JOČR se mohl konečně zaměřit na hudbu jazzovou, příležitostně zabrousil i na pomezí jazzu a vážné hudby – z repertoáru zaměřeného tímto směrem lze jmenovat např. Concertino pro altsaxofon a jazzový orchestr Kamila Hály, Ebony concerto Igora Stravinského, Cantus Planctus Miloše Štědroně a především různé skladby Pavla Blatného, který s orchestrem mnohokrát spolupracoval. Od Blatného bych ráda jmenovala thirdstreamově koncipovaný triptych Passacaglie – Modely – Rytmy a témbry. Jako poctu a projev uznání osobnosti Karla Krautgartnera byly oba orchestry z podnětu vedení Československého rozhlasu v roce 1967 přejmenovány na Orchestr Karla Krautgartnera.

Kromě výše jmenovaných aktivit je snad třeba ještě dodat, že samozřejmě natáčel pro rozhlas, gramofonové závody, televizi, film, skládal filmovou hudbu a   v několika filmech si také zahrál (např. Kdyby tisíc klarinetů- v tomto filmu jsem ho poprvé zahlédla já. Režie Jan Roháč a Vladimír Svitáček.). Velmi cenným materiálem vzešlým z jeho zkušeností během experimentování se zvukem, nástrojovým obsazením a rozmanitými prvky moderní nástrojové hry je pak učebnice O instrumentaci tanečního a jazzového orchestru.

Emigrace a problémy s komunistickým reřimem

V srpnu 1968, konkrétně 21. Srpna, s příchodem vojáků Varšavské smlouvy Krautgartner opustil Československo a jeho rodina ho brzy na to následovala. V ten den trávil dovolenou ve Zdounkách na jižní Moravě u svých příbuzných. Jakmile se dozvěděl o vpádu cizích armád do Československa, využil své trvalé výjezdní doložky a odcestoval do Vídně, kde si začal připravovat půdu pro emigrace své rodiny (Elen se synem Karlem). V Rakousku poté po dlouhých letech mohli Krautgartner s Elen uzavřít sňatek.

 

Zásahem Státní bezpečnosti byly jeho skladby pochopitelně   zakázány, řada nahrávek v Národním archivu smazána a bezpočet cenných materiálů ihned zničen. Jeho jméno bylo například i velmi pečlivě vyškrábáno ze závěrečných titulků filmu Kdyby tisíc klarinetů. Ve Vídni bylo Krautgartnerovi za velmi výhodných podmínek nabídnuto místo šéfdirigenta jazzového rozhlasového orchestru ŐRF, a tak se rozhodl ve Vídni zůstat.

Nahrávky Krautgartnerových aranžmá z té doby jsou na velmi vysoké interpretační a improvizační úrovni. To je patrné například na nahrávce skladby Erwina Halletze Subway Melody se skvělým tenorsaxofonovým sólem Carla Drewo. Big Band ŐRF byl složen ze skvělých hráčů, na kterých je znát, že žili a tvořili ve svobodné zemi a   měli   daleko   větší   hudební   možnosti   než   jejich   kolegové z Československa. Spolupráce s orchestrem takové úrovně musela být pro Krautgartnera určitým naplněním, na druhou stranu se jednalo převážně o studiovou práci, který se ne vždy týkala ryze jazzových aranžmá, ale i aranžmá populárních skladeb. Možná i proto přišlo v roce 1971 další stěhování, a to do Kolína nad Rýnem. S vídeňským rozhlasovým orchestrem ale Krautgartner spolupracoval i posléze.

Problémy, které Karla Krautgartnera provázely v jeho profesní kariéře, už ze své vlastní podstaty vyplývali z jeho zájmu o jazzovou hudbu, která měla své kořeny v USA. Už samotný fakt, že jeho manželka Elen (původním jménem Helena Herget Atanaskovič) pocházela z pražské jugoslávské rodiny, stačil tehdejším státním orgánům, aby nepovolily jejich oficiální sňatek kvůli jejímu jugoslávskému občanství. Další zkušenost s mocí tehdejšího vládnoucího režimu bylo období kolem roku 1958, kdy Krautgartnerův orchestr vystupoval v oblíbené kavárně Vltava. Pro velkou popularitu orchestru vyhledávali hudební večery jak tuzemští obdivovatelé, tak i zahraniční turisté. Právě proto byl Krautgartner tehdejší Státní bezpečností (StB) předvolán do Bartolomějské ulice, kde mu a jeho manželce byla nabídnuta spolupráce. Jeho manželka Elen měla díky svým jazykovým schopnostem navázat kontakt se zahraničními návštěvníky, zejména ze západu, a zjišťovat od nich informace. Tuto nabídku Krautgartner striktně odmítl a po sériii nejrůznějších výhružek od tehdejších tajných agentů se na místě rozhodl svůj populární orchestr rozpustit. Absurdní také například bylo, že Krautgartner nesměl studovat na hudební fakultě pražské Akademie múzických umění.

Karel Krautgartner byl jeden z mnoha osobností kulturního života, která podepsala jeden z nejdůležitějších dokumentů Pražského jara s názvem Dva tisíce slov. Ten vznikl z podnětu několika pracovníků Československé akademie věd a byl sepsán spisovatelem Ludvíkem Vaculíkem, vyšel 27. Června 1968 ve třech denících: Práce, Mladá fronta a v Literárních listech. Dokument Dva tisíce slov byl jakýmsi odrazem reformních nálad v Československu a patřil mezi první texty, které nebyly korigovány cenzurou, protože vyšel den po jejím zrušení.

V Kolíně nad Rýnem

Zde se Krautgartner chtěl věnovat pedagogické činnosti na konzervatoři.   I kvůli tomu se ve svých 52 letech přihlásil ke studiu hudební vědy na filosofické fakultě Rheinische Musikschule. O 5 let později, v roce 1979 získal místo na univerzitě, kde vedl workshopy a semináře jazzové a populární hudby. Studium na filosofické fakultě ukončil doktorským titulem roku 1982, bohužel záhy nato, září 1982 náhle zemřel. V roce 1996 vznikl na námět Karla Zelenky dokumentární film o Karlu Krautgartnerovi, v němž byly použity archivní ukázky České televize. V tomto dokumentu na něj vzpomínají jak zpěváci, u jejichž profesních počátků Karel Krautgartner stál, tak i hudebníci, kteří pod jeho vedením hráli.

Roku 2001 se pod hlavičkou Sdružení hudebníků města Mikulova a za podpory Ivana Domináka a Regionálního muzea v Mikulově uskutečnil první jazzový večer k poctě Karla Krautgartnera. Tenkrát byl jen pro pozvané. Uvádění koncertu se ujal Max Wittmann, vedoucí hudební redakce ČRo Brno. Zrodila se tak tradice každoročních koncertů. U této příležitosti se také každý rok, od roku 2003, uděluje významným osobnostem českého jazzu bronzová hvězda na Mikulovském chodníku slávy. Chodník je umístěn před Jazz Art Gallery – muzeem, kde lze např. najít Kraugartnerův klarinet a spoustu dalších zajímavostí. Na chodník legend dohlíží sám Karel Krautgartner, který je zde trvale zvěčněn velmi zdařilou bustou od akademického sochaře Nikose Armutidise.

Ráda bych poděkovala členům a předsedovi Občanského sdružení přátel Karla Krautgartnera Jaroslavu Smečkovi, za jejich mimořádnou práci při pořádání koncertů k jeho poctě a za vše, co pro znovuobjevení jeho odkazu dělají. Speciální dík patří přímo Jaroslavu Smečkovi, který mne jednoho krásného dne s laskavostí přijal a poskytl mi spoustu informací a materiálů, bez kterých bych se jistě neobešla.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Je mi velkým potěšením, že můžu znát některé z někdejších Krautgartnerových spoluhráčů a kamarádů. Poslední kapitolu bych proto ráda věnovala jejich vzpomínkám.

Vzpomíná Václav Hybš

„Pana dirigenta Krautgartnera jsem měl velice rád a také jsem si jej vážil. Uznával jsem, že je po všech stránkách vynikajícím muzikantem i aranžérem pár exelans. Nevím proč, ale faktem je, že si pan dirigent oblíbil i mě. Dokonce se stalo, že si právě mne vybral jako spolunocležníka na zájezdech našeho orchestru.

K dokreslení jeho povahy a přístupu k muzikantům, dávám vždy rád k dobru historku o tom, jak jsme měli hrát v Olomouci. Přišel a před natáčením celému orchestru oznámil, že dne toho a toho jedeme na vystoupení na Moravu. Přímo jsem se zděsil a říkám mu, že právě v tom termínu mám se svou partou docela dobrý kšeftík – nahrávání ve studiu Československé televize. Pan Krautgartner se zachoval tak, jak by to asi žádný jiný kapelník neudělal. Povídá: No tak dobře, já to tam zruším a vyjednám nějaký jiný termín, ale mám jednu podmínku – v té televzi budou s tebou nahrávat všichni, celý orchestr, aby nikdo nezůstal doma a neměl z toho škodu.

To bylo obrovské gesto, dal mi nezištně k dispozici celý svůj orchestr, dodnes to nemohu pochopit. V televizi jsem oznámil, že nás bude o pár víc, ti nic nenamítali a všichni jsme si přišli k nějaké té koruně k platu navíc.

I další historka, na kterou si vzpomínám, svědčí o širokém srdci Karla Krautgartnera a jeho lásce k lidem. Měli jsme v orchestru rekvizitáře pana Jelínka, byl to invalida, chodil o protéze, byl to velice poctivý a slušný člověk. Staral se o ledacos, ale především o noty. Před každým koncertem postavil pro orchestr pulty a rozdal noty pro všechny nástroje. Jednoho krásného dne jsme přijeli na koncert do Dusíkova divadla v Čáslavi, zatímco se stavělo pódium odskočili jsme si na pivínko a po návratu do zákulisí jsme našli naprosto zkoprnělého pana Jelínka:

Páni hudebníci, co bude, co si mám počít? Já jsem v Praze zapomněl všechny noty. S tím, pane Jelínku, musíte na kapelníka – říkali jsme a čekali, co bude. Krautgartner se už v šatně převlékal do smokingu, když se vloudil Jelínek       s tragickým výrazem ve tváři. A teď to začalo: Pane dirigente, já se kaju, já si sypu popel na hlavu, já vím, že taková nezodpovědnost si zasluhuje největší trest…To už Karel nevydržel a vybafl: Tak vypadne z vás konečně, co se vlastně stalo? Starý Jelínek, už téměř v pláči, se konečně přiznal. Já noty nepotřebuju, vyřiďte si to s orchestrem. Buď to tady zrušíme a pan Jelínek to zaplatí, nebo to odehrajete z koule. Jak správně tušíte, odehráli jsme to z koule – tedy zpaměti. Nepřesností a chyb tam byla spousta a pan dirigent očividně trpěl, ale Jelínka jsme od průšvihu zachránili a nikdo nic nepoznal.

V létě roku 1968 jsem byl na dovolené v Jugoslávii. Jako celý svět i já jsem se tam dozvěděl zprávu o internacionální pomoci vojsk Varšavské smlouvy a jako mnozí další i já jsem přerušil dovolenou a spěchal do Prahy. Jel jsem přes Vídeň, kde jsem se setkal s celou řadou svých pražských přátel, kteří čekali, co se bude dít, jak se situace vyvine, zda se vrátit či emigrovat. Byl mezi nimi i Karel Krautgartner, Jiřina Bohdalová a další známí. Karel mne intenzívně přemlouval, abych zůstal s ním ve Vídni, že tam spolu rozjedeme to, co v Praze, založíme rozhlasový orchestr, který do té doby v Rakousku vlastně neexistoval. Už učinil první kroky, už absolvoval první schůzky a měl pozvání na mnoha jednání. Chtěl mít tedy po svém boku někoho, komu mohl důvěřovat a kdo by mu s organizací a založením orchestru pomáhal. Bylo to lákavé a s těžkým srdcem, ale dost rozhodně jsem odmítl. Chtěl jsem se vrátit domů, měl jsem tu své blízké, rodinu, přátele. Německy jsem neuměl a kdo ví, zda by mě zdejší muzikanti vzali mezi sebe, když jsem s nimi, takříkajíc, nehrál kuličky. Všechno jsem Karlovi řekl a pak si jen vzpomínám, jak jsem z Vídně odjížděl. Stál u mého auta, bušil pěstí do kapoty a volal za mnou, že jsem sebevrah.

Zpátky jsem se za naše západní hranice dostal až po mnoha dlouhých létech, kdy jsem točil v Kolíně nad Rýnem pro německého vydavatele. Zde jsem se znovu setkal s Krautgartnerem. Bylo to nádherné setkání snad po deseti letech. Prožili jsme krásné odpoledne u něj doma, vypili jsme (nebudete mi to věřit, ale je to pravda pravdoucí) láhev podmáslí. Tenkrát se mi také svěřil s tím, že dostal řadu pozvání do Prahy na oslavy dvaceti let trvání TOČRu. A že jej zvali naši přední populární umělci a že se mu řada osobností naší kultury za jeho svobodný návrat na Západ. Co prý si o tom myslím. Řekl jsem mu, jaká je situace, varoval jsem ho před návštěvou Prahy a pověděl mu, že si myslím, že by po příletu na ruzyňské letiště asi rovnou putoval do ruzyňské věznice.

Při dalším setkání po řádce let mi dal zapravdu. Ověřil si, že by se byl vězení nevyhnul a že by mu přímluvy populárních osobností nebyly nic platné. V té době jsem hrál se svým orchestrem na slavném plese Vídeňské filharmonie. Nemohl pochopit, jak se mi to podařilo. Neustále kroutil nevěřícně hlavou a říkal: Já jsem měl ve Vídni řadu let rozhlasový orchestr a nikdy se mi nepodařilo se na tenhle ples dostat. Byli jsme tak odříznuti a tak málo vzájemně informováni, že on vůbec netušil, že v Praze existuje už poměrně známý orchestr mého jména. Do své smrti budu vzpomínat na Karla Krautgartnera jako na člověka, který stál u zrodu mé profesionální dráhy. Právě on mi dal základy umění aranžovat, mnohé jsem vystudoval z jeho partitur. Byl to vynikající odborník, který mi vždy říkal – v jednoduchosti je síla a proč se někde v podkresu sólového zpěváka mají hráči dusit v krkolomných variacích. Vždy jsem dal na jeho rady, vždy to byly rady nezištné a upřímné. Řídil jsem se jimi po celý svůj profesní život a udělal jsem dobře.“36

 

 

 

 

 

Vzpomíná Laco Deczi

 

Jak jste se, vlastně dostal ke Karlu Kraugartnerovi do orchestru?

,,To bylo tak, že než jsem šel na vojnu, protože jsem musel na vojnu- to bylo za komunistů, tak jsme natočili v Bratislavě v rádiu- načerno, asi šest skladeb nebo kolik to bylo, to nevím. V tý době jsme hodně poslouchali Jazz Messengers, a Art Blakeyho, takže jsme se z toho učili. Tak jsme tam hráli takový skladby jako třeba Nica‘s Dream, Salming, Preacher. Tydle věci jsme tam natočili. A pak mne ti komunisti vzali na vojnu, samozřejmě jsem byl v pr….. No a u Krauťase byl vynikající basista- Luděk Hulán. Ten něják byl v Bratislavě a tam se sešel s těma mýma spoluhráčema a oni mu dali ten náš pásek, co jsme natočili tam. Tak si to dotáh‘ do Prahy, kde hrál v bigbandu, kterej založil Krautec- to byla nejlepší kapela. No a on mu to pustil ten pásek a on říkal- no to nejsou Evropani, to jsou Američani. Prostě to popíral jako že se to nedá naučit. Pak se zajímal kdo hraje tu trumpetu. Nakonec mne teda chtěli vzít do toho rádia, ale já jsem musel na tu vojnu. Pak jsem se teda vrátil po vojně, podepsal jsem smlouvu a šel jsem už hrát k nim. Chodil jsem tam do toho rádia už nahrávat a tam sem sa učil, tam byl takový starý profesionál Jarda Bažant, takže já jsem se učil hrozně od nich- chování, hraní, všecko, to byly moje vzory. Co člověk, to vzor. A Krautec samozřejmě taky. Co můžu říct o Krautecovi- Znám jednoho saxofonistu z Ameriky, člověka kterej je pro mne absolutní světová jednička – Cannonball Adderley. A ten Krautec měl velice blízko k tomu, protože on měl i tu fyziognomii podobnou jako Cannonball, i ten knír měl takovej podobnej- taková ta podoba i v tom hraní. Tam ta síla, on měl takovou tu strašnou sílu. Navíc to byl obrovskej muzikant, krásný aranžmá psal, úžasnej klarinetista a hlavně člověk. Skvělej člověk. On vždycky pohrozil když tam Kubernát chlastal, tak říkal- já tě vyhodim! Nikdy ho nevyhodil samozřejmě. Ale já myslím, že lepšího kapelníka jsem nepoznal. Krautec někdy nevěděl ani co má oblečený, ten šel někdy hrát koncert a měl sandále a k tomu smoking. Jeho to nezajímalo, ale to byl hráč! Velká dominanta!

Jedna krásná scéna s ním byla v rádiu- jsme natáčeli. Hráli jsme a najednou kluci říkali – Pane Krautgartner, nám tam něco praská, to musíme opravit. On říká – Za jak dlouho to opravíte? No, tak za 20 minut. Tak on říká – dobrý, 20 minut pauza. Tak se šlo ven, bavili jsme se u stolku, kecali. No a najednou nástup – červená svítila a oni povídají – my to ještě nemáme hotové. Tak se Krautec sebral, vzal telefon a zavolal do rádia. My jsme byli na Karlíně v studiu, tak zavolal do Karlína šéfovi a říkal mu, že ho strašně podvedli, že on si to nezaslouží, že on nemá rád podvody, že mu řekli, že to bude za 20 minut spravené a ještě to nejde. Od té doby si všichni rozmysleli co mu řeknou.

 

Zašel s vámi někdy po zkoušce na pivo?

Ne on ne, on šel domů. On měl přezdívku jezevec, víš proč? Protože jezevec zaleze do nory. To znamená – po hraní sbalil, šel na Smíchov a tam zmizel v tom bytě a psal noty. A cvičil. Jezevec.“37

 

Závěr

Pro československý jazz byl Krautgartnerův odchod do emigrace velikou ztrátou a ještě větší ztrátou bylo následné nesmyslné ničení a mazání jeho nahrávek. V dnešní době je širokou veřejností jméno Karla Krautgartnera bohužel skoro zapomenuto, přestože tento významný hudebník ve své době dokázal, že i za totalitního režimu v Československu bylo možné vytvořit skvělé jazzové hudební dílo.

Při psaní této práce jsem se seznámila s milými lidmi, kteří Krautgartnera buďto osobně znali, hrávali s ním, či o něm vědí z vyprávění starších a nezapomněli. Vám všem děkuji, za pomoc, za laskavost a za to, že i pro vás Karel Krautgartner nadále žije ve svém hudebním odkazu a v našich srdcích.

Čím hlouběji jsem se do bádání po Krautgartnerovi pouštěla, a čím více jsem se o něm dozvídala, tím více a jsem Krautgartnera obdivovala. Velkou inspirací mi zůstává jeho poctivý přístup k práci, bez kterého se pravdivé umění dělat nedá. Myslím si, že by si z něj mohlo spoustu – nejenom jazzových – hudebníků mohlo vzít příklad.

 

 

Použité zdroje

DORŮŽKA, Lubomír. Panoráma jazzu. Mladá fronta, 1990. ISBN 80-204-0093-3 KOLENÍKOVÁ, Libuše. Jazzman Karel Krautgartner. Sdružení přátel Karla Krautgartnera Mikulov, Hlas Pálavy Praha, 2010, ISBN 978-80-86212-71-5

POLEDŇÁK, Ivan. Kapitolky o jazzu. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1961. Hudba na každém kroku.

COOKE, Mervyn. Kronika jazzu. Vydání první. Londýn: Thames and Hudson, 2013. FORDHAM, John. Jazz. 2. České vydání. Praha: Nakladatelství Slovart, 1996. 216 stran, ISBN 80-7209-284-7.

COLLIER, James Lincoln. The making of jazz, Londýn, 1978.

DORŮŽKA, Lubomír. POLEDŇÁK, Ivan. Československý jazz.Vydání první. Praha: Supraphon, 1967. 02 – 300 – 67

MATZNER, POLEDŇÁK, WASSENBERGER a kolektiv. Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby, Část jmenná- Československá scéna. Praha, Supraphon, 1990

HYBŠ, Václav. FRÝBA, Miloš, Kde jsou noty, tam je bída. Praha, Nakladatelství TVÁŘE, 2002. ISBN 80-86574-02-4

 

ZAPADLO, Radek. Hudba a unikátná pozice Karla Krautgartnera na české jazzové scéně. Brno 2014. Bakalářská práce. Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Katedra jazzové interpretace.

Rozhovor s Lacem Deczim, jazzovým trumpetistou, Hradec Králové, ze dne 18.10.2017, na téma Vzpomínání na Karla Krautgartnera.

 

Ilustrační fotky použity s laskavým svolením jejich autora Antonína Maříka a Tomáše Kopáčka (osobní archív).

 

 

 

autorem článku je:

Eliška Urbanová

narozena 3.2.1997 v Pardubicích

absolvent Konzervatoře v Pardubicích v oboru klarinet

studuje Konzervatoř Jaroslava Ježka v oboru saxofon

klarinetistka, saxofonistka a zpěvačka

vyučuje hru na saxofon v ZUŠ Lanškroun a na gymnáziu Lanškroun