narozen v Praze 1.2.1929
jazzový kontrabasista, pianista, skladatel a pedagog
Narodil jsem se v roce 1929 v rodině živnostníka. Tatínek byl řezník. Měl obchod v Neklanově ulici na Vyšehradě, posléze na Vinohradech na rohu Sokolské ulice a Fügnerova náměstí. V osmi letech jsem začal chodit do hodin klavíru k paní učitelce Bernardové, která před tím učila moji sestru. Jednou, po dvou úspěšných letech studia klavíru, na staré Výtoni, kde byly v té době ještě baráky ze 17. století, určené k asanaci, vidím kluky, jak se kloužou po zadku po svahu, který byl vyložen nějakými deskami. Tak jsem si dal pod zadek noty, které jsem si nesl na hodinu a začal jezdit s nimi. V tom se v blízkosti objevila paní učitelka Bernardová, tak jsem jí zamával a pokračoval v radovánkách. Nicméně ona si šla stěžovat k mojí mamince, že místo hodin klavíru se chodím klouzat s klukama po zadku. Maminka na to řekla paní Bernardové:“ Když tedy myslíte, tak já ho odhlašuji z hodin klavíru.” To mi bylo deset let a tím skončilo moje první setkání s hudbou.
V roce 1940, kdy jsem už chodil do sekundy gymnázia, se v naší třídě vytvořila kapela. Mrzelo mě, že neumím hrát na žádný hudební nástroj. Na kytaru tam hrál Mirek Horáček. Jednou jsem ho poslouchal na zkoušce a nelíbilo se mi, jak to tam mydlil. Požádal jsem ho, aby mi tu kytaru půjčil a ukázal nějaké akordy. Za týden jsem se na ni něco trochu naučil a od začátku jsem vnímal tu možnost si zahrát na kytaru basové linky. Tahle zkušenost mi dal poprvé pocit vnímat vedle melodie i harmonii a basové funkce. Až potom jsem začal tyto znalosti aplikovat při hře na piano.
Důležitou osobou v mém vývoji byl můj bratranec, který se znal s úžasným klavíristou Jiřím Verbergerem, Mirkem Vrbou a Janem Hammerem, kteří jako vysokoškoláci byli někde zašití, aby nemuseli na práce do Německa a chodili hrát muziku. Účinkoval s nimi také houslista Vizvári a to byla velká jízda! Hráli třeba ve velkém sále Lucerny. Na ně jsme s bratrancem chodili do poslechových kaváren. Navíc bratranec vlastnil prvorepublikové desky, z nichž jsem poprvé uslyšel Benny Goodmana a Woody Hermana. Ale nejvíc jsem se posadil na zadek, když mi bratranec pustil Counta Basieho. Tak jsem si představoval muziku!
Přišel konec války. Z mého okolí přátel se vyklubal jen jeden, který sympatizoval s komunisty. Bylo to asi tím, že jeho rodiče pocházeli ze sociálně špatných poměrů a přišel pro ně den osvobození od kapitalistických lidožroutů. Jinak Rusáky jsme rádi neměli. S kamarády z Vyšehradu jsme jezdili do Plzně podívat se na americkou armádu. To setkání nás absolutně vyvedlo z míry! To, jak byli oblečení, jak se chovali a jak na nás působili, se nedá vypodobnit. V hotelu Smitka, který sloužil jako důstojnická ubytovna, byl dole klub. Tam jsem poprvé slyšel americký big band.
Hráli jak Glen Miller, to bylo něco úžasného. Také se k nám v té době dostaly americké desky, distribuované přes armádu společností Vee Records. Byl to pro nás důležitý zdroj informací.
V roce 1945 jsem se poprvé setkal s Karlem Velebným, kdy mi ho představil můj kamarád harmonikář Mirek Rezek, který ho znal už ze školy v Podolí. Karel k nám přestoupil na gymnázium a tak jsme se stali spolužáky. Tenkrát to Karel drtil na klarinet. Samozřejmě, uměl na piano, ale hlavně chtěl hrát na klarinet. Mirek hrál na harmoniku a já jsem se k nim přidal na kytaru. Začali jsme se navštěvovat a zkoušet. Často jsme hráli doma u Karla, protože měl také pianino.
Tam jsem poznal celou jeho rodinu, sestru Alenu, která vystudovala právnickou fakultu, tatínka, který pracoval pro nějakou náboženskou organizaci a maminku, která byla zaměstnaná v hotelu Alcron jako pokladní. V Alcronu hrála barová kapela bratři Gottwaldů, což Karla velmi zajímalo. Spolu jsme poslouchali hudbu z rádia. Pravidelně od 10 hodin dopoledne na americkém vojenském vysílači hrála mnichovská stanice Merely Music, která měla jako znělku skladbu With A Song In My Heart. Tam jsme mohli slyšet Oscara Petersona, Quintet George Shearinga a harmonikáře Joe Moonyho, který hrál v obsazení s klarinetem, basou a bicími nástroji. Později jsme zjistili, vlastně na to přišel Karel Kraugartner, který pořádal ve Vyšehradské ulici jazzové lekce pro mladé zájemce, kam jsme s Karlem Velebným chodili, že když hraje klarinet s harmonikou, což bylo tehdy módní obsazení, že to zní jako „i štyl“, což je pět saxofonů s klarinetem. Musíš ale druhého tenora hrát v oktávě s klarinetem a je nutné ho hrát palcem, což se Karel výborně naučil.
S Karlem jsme se v té době hodně přátelili. Zažili jsme spolu koncerty big bandu Kamila Běhounka, který hrál na barrandovských terasách a nový big band Karla Vlacha, se kterým jsem se už setkal ve zmíněné Plzni, kde se Karlu Vlachovi podařilo odkoupit od Američanů notový archív.
Vlachova kapela hrála v kavárně Lloyd naproti Slovanskému domu. Kavárna byla v prvním patře a pod ní nejkrásnější kino v Praze UFA, které postavili Němci. Dnes je tam muzikálové divadlo Broadway. Láďa Habart hrál nahoře na Václaváku tam, kde je teď kino Blaník, v prvním patře v kavárně Pygmalion.
Hrál tam také anglický band trumpetisty Hutchinsona a belgická kapela. Dostali tam třeba i čtvrtletní angažmá. V té době mi bylo šestnáct let a Karlovi o dva míň, takže jsme se do těchto zakázaných prostor dostávali jakoby nedopatřením.
Jezdili jsme spolu na hory, kde jsme hodně muzicírovali. Já na kytaru a Karel na harmoniku. Hráli jsme spolu tenis, volejbal a ping-pong. Bruslili jsme, protože Vltava v té době ještě zamrzala, takže jsme se vždycky loučili v podolském háfnu, odkud Karel vyběhnul do ulice U vodárny 3, kde bydlel v prvním poschodí. Dole pod ním bydlel saxofonista Vojta Šindler.
Jednou můj kamarád Karel Pilar dostal lano ke kapele Slávy Kunsta, která byla docela etablovaná. Později jim vypadl basista a oni mi dali nabídku. Namítal jsem, že na basu nehraju a ani ji nemám, ale oni říkali, že mi ji seženou a jako kytarista si s ní určitě poradím. Hned jsem s nimi absolvoval živou rozhlasovou nahrávku, která dopadla docela dobře, tak mě přijali.
Karel byl v té době všestranně použitelným hudebníkem, tu hrál na altku, tu na tenora a u Bradáčka i na barytona. Se Slávou Kunstem jsme hráli s Karlem v Adrii a dokonce i v Pygmalionu, kde v té době působil Rytmus 47, který v létě hrál ve Františkových Lázních a my je v té době střídali v Praze. Jeho členy byli trumpetista Dunca Brož, Mirek Stuchlý na tenora, Lupečka na klarinet, Honza Hammer na vibrafon, zpívala Vlasta Průchová, Láďa Horčík na piano a Bolek Žiarko na basu. To byla basa, která nás absolutně okouzlila. Šel jsi pasáží a už jsi ji slyšel, jak neomylně dusá. Hráli bebop. Třeba Groovin` High.
Po válce bylo v Praze hodně příležitostí pro živou muziku. Některé podniky fungovaly i před válkou. Například v Adrii byla v prvním poschodí kulečníková hala a karetní herna a v druhém poschodí byla restaurace s živou hudbou. Když si vzal Václavák od Luxoru dolů přes Baroko, Pasáž, Embassy bar s kavárnou v prvním poschodí, všude zněla hudba. Naproti byla Astra a dál směrem nahoru k muzeu bylo U zámečníka, hotel Paříž, takzvaná Sklíčka a kabaret. V Ambassadoru byl také kabaret, kde jsem ještě zažil Annu Sedláčkovou a Jardu Štercla. V okolí Malé Strany se hrálo U Schnellů a v Jockey clubu. Mimo centrum už měly podniky nižší úroveň a například na Smíchově bys tak akorát mohl čekat kudlu do zad. Bylo to tam dost divoké.
Pak nastala situace, kdy se naše společné hudební cesty s Karlem na chvíli rozešly. Přišel za mnou Luděk Hulan s tím, jestli bych si s ním nechtěl vyměnit post basisty. On hrál v té době s Arnoštem Kafkou a tohle místo mi nabídnul s tím, že on přejde k Slávovi Kunstovi. U Arnošta v té době působil Jirka Jirmal, Mirek Kefurt, Ferda Havlík a tenorák Vašek Křehla. Často jsme natáčeli hudbu ve studiu ESTA, které bylo v továrně v blízkosti Heydrichovy zatáčky. ESTA byla konkurenční společností Ultraphonu. V téhle kapele jsem začal vnímat, jak nic neumím, jak jsem totálně ztracen. Jednou napsal Mirek Kefurt nějaké angažmá, které s nimi původně hrával na kontrabas Bolek Žiarko. Když mě Mirek uslyšel hrát tu skladbu, řekl mi: “Člověče, ten Žiarko, když to hrál, hrál všechny noty v jedné poloze a ty cestuješ až do půlky hmatníku. To se nemůžeš trefit.” On mi tohle mohl říct proto, že nebyl jenom vynikající trumpetista, ale uměl hrát i na kytaru a měl přehled o tom, kde se jaké tóny nacházejí.
Období, kdy jsme se s Karlem neviděli, nastalo také, když odjel s tentetem Kamila Hály na zahraniční angažmá se souborem Brasiliana. Bylo to někdy kolem roku 1948.
Já jsem v té době hrál v Mariánských Lázních a na podzim mě čekala vojna. Ferda Havlík začátkem května odjel do Prahy dělat přijímací zkoušky na konzervatoř. Vrátil se s tím, že ho pan profesor Říha přijal rovnou do druhého ročníku, což nebylo úplně obvyklé. Hned mě také zblbnul. Řekl mi: “ Ty vole, tak to jdi zkusit taky! ” Poslechl jsem ho a do té školy jel. Na intonační zkoušce mě testoval pan profesor Kofroň a pěkně mě vykoupal, protože se mě ptal na věci, o kterých jsem před tím nikdy neslyšel. Nakonec jsem ho ale přesvědčil, že se nechci stát ničím jiným než hudebníkem. V září jsem přijel z angažmá v Mariánských Lázních a na konzervatoři jsem se, k překvapení obou, potkal znovu s Karlem Velebným, který byl přijat do třídy bicích nástrojů k profesoru Špačkovi.
Během konzervatoře jsme působili v odlišných souborech, ale občas jsme spolupracovali. Měli jsme kapelu, kde jsme zkoušeli nacvičit skladby Lennie Tristana a Lee Konitze. Naší oblíbenou byla Subconscious-Lee od Konitze, která je parafrází evergreenu Cole Portera What Is This Thing Called Love a taky bebopové skladby jako byla Confirmation. Také jsme hráli Conception od George Shearinga. Vzpomínám si, že jsme hráli při otevření jazzového klubu U Drahňáka, který byl ve Vodičkové ulici naproti cukrárně Myšák. V té době pianista Míša Polák uměl stáčet hudbu na rentgenové snímky a to byl náš zdroj pro poslouchání hudby.
Mě ve čtvrtém ročníku vyhodili z konzervatoře, protože jsem nechodil na sborový zpěv. Bylo to v roce 1954 a byl to velký průser. Musel jsem jít na vojnu, kde jsem neměl šanci zabývat se hudbou až na malou spolupráci s cikánskou kapelou, s kterou se mi ale podařilo vyhrát nějakou armádní soutěž. Karel mezitím absolvoval na konzervatoři. V té době si ho hodně oblíbil Karel Krautgartner. Když jsem se vrátil z vojny, nastoupil jsem do různých angažmá a s Karlem jsem si moc nezahrál, ale zůstali jsme v kontaktu a navzájem si pomáhali.
Naše další hudební setkání nastalo, když bylo založeno divadlo Járy da Cimrmana. Myslím, že to bylo v roce 1965. V době, kdy divadlo začalo denně hrát v Malostranské besedě, měli zde po skončení představení jazzový koncert pod hlavičkou SHQ. Od té doby jsem s SHQ hrál sedm let. Zpočátku zde hrál Milan Mader na bicí nástroje, Luděk Švábenský na piano, Karel Velebný na vibrafon a já. Potom jsme hráli bez piana a časem přišel trombonista Josef “Bažík” Pavelka. Po jeho odchodu, odchodu Luďka Švábenského, který si založil skupinu Strýci a odchodu bubeníka Milana Madera do emigrace v USA, začal s námi spolupracovat saxofonista Rudolf Ticháček a bubeník Josef Vejvoda.
Hezké vzpomínky mám na natáčení desky Týnom Tánom, kde jsme spolupracovali s trumpetistou Jaromírem Hniličkou a báječným tenorákem Zdeňkem Novákem z Brna.
Karel byl skvělý v tom, že všechny členy kapely podporoval ve skladatelské činnosti a nesnažil se být výhradním autorem. Na desce Motus už jsem natočil pouze polovinu skladeb a druhou polovinu nová posila SHQ, kontrabasista Petr Kořínek.
Tady moje spolupráce s Karlem Velebným skončila, ale naše hudební spojení a zejména kamarádství, které vzniklo již v dětství, zůstalo až do jeho smrti.