narozen 7. března 1961 v Ostravě
vystudoval Konzervatoř Ostrava
pianista, skladatel a příležitostný pedagog
http://www.borisurbanek.com
Karel Velebný? Tak to vezmu úplně od začátku.
1) Může za to krteček!
Teda, ten pocit euforie, který jsem měl pokaždé (asi stokrát?), když krteček v opraveném autíčku uhání velkoměstem a uniká nástrahám jiných velkých, dospěláckých aut a k tomu zní ta skvělá hudba Wiliama Bukového! Že to nebyl jazz? Byl! Že krtečci nejezdí po cestách v autíčkách na klíček? Kde jste na to přišli? Pro malého kluka z Ostravy Hrabůvky to byl prostě životní zážitek. Jiný svět. I takových raubířů, podobných tomu, co rozbil pozdější krtečkovo autíčko, jsem nakonec v Ostravě potkával víc než dost. Vždycky, když jsem později zaslechl cokoliv, co se podobalo jazzu, hned se ve mně probudil známý pocit euforie. Například u písniček Suchého – Šlitra. Naštěstí u nás doma to bylo se Semaforem, Ray Charlesem, Otis Reddingem, Leonardem Bernsteinem nebo Oscarem Petersonem docela časté, protože Supraphon se tu a tam pochlapil a vydal jazzovou desku. Ovšem ta cena! Ještěže naši sem tam nějakou sehnali.
V pubertě jsem začal řešit základní problém: kde se dostat k nějaký notám, abych se dozvěděl, jak se ten The Jazz vlastně hraje. V časopise Melodie se v sedmdesátých letech o jazzu psávalo, tak jsem si začal kupovat Melodii a rychle rozšiřoval obzory. Taky se tam objevovalo jméno Karel Velebný. Že jako hraje skvěle jazz na tenorsaxofon a vibrafon, že jako už má za sebou kapelu Studio 5, a teď že jako má nové SHQ, kde hrají samí mladí, talentovaní a perspektivní hudebníci – Emil Viklický, František Uhlíř, Milan Vitoch, Tonda Viktora. Hm.
Tuším že v Pantonu vyšlo v roce 1976 notové album „Jazzový kaleidoskop“ se skladbami předních českých jazzmanů a ta jména už tam byla! Tak jsem si jej koupil a začalo hudební záškoláctví. Bach, Beethoven nebo Chopin museli počkat. Teď mám na piánu skladby Haroldova pohádka (K. Velebný), Já už musím jít (K. Růžička), Ukolébavka pro Teu (E. Viklický), Pozorovatelna (M. Kratochvíl) a jiné.
Na gymplu jsem potkal podobně postiženého kytaristu Jarka Šimíčka. Po našich předchozích angažmá v rockově/tanečních kapelách jsme společně hrdě vykročili do neznámých vod jazzu. Nejdříve jako duo. U holek na gymplu to mělo nečekaný (jakože docela dost!) úspěch. I když jsme se na venek tvářili jako jazzmani, bylo nám jasné, že už se fakt musíme někde dozvědět, co je to ten Cmaj11, Gsus7 nebo proboha F7alt!? Vůbec si nepamatuji, kdo a kde sehnal asi po x-té oxeroxovaný „Jazzový seminář“, kde R. Ticháček, E. Viklický a další, ale především Karel Velebný, vysvětlovali základy jazzové teorie. (Ovšem i po letech si musím postěžovat, že jsem si v lekci, kde se rozebírala The Girl From Ipanema, na roky zafixoval špatný akord v pátém taktu v bridgi – Amaj7, místo správného F#m7. Ještě že nehraju na basu). Začalo nám být jasné, že pan Karel Velebný tomu asi nejen rozumí, ale že to také někde učí.
Na ostravské Konzervatoři, kam jsem po gymplu nastoupil, jsem našel další spoluhráče – klarinetistu Ivana Myslikovjana, bubeníka Reného Šimona a když nás doplnil nekonzervatorista Petr Jančar, byli jsme už kvintet, který jsme nazvali Jazzová laboratoř. Náš repertoár se pomalu ale jistě rozšiřoval. Ústní šuškandou jsme si předávali informace o C7/11#, ale věřte, že nám to furt znělo nějak divně. Padlo rozhodnutí, že zavolám Karlovi Velebnému a pozjišťuji, co a jak.
Ještě ale musím připomenout jeden poměrně důležitý moment. My už hráli tu a tam veřejně pod hlavičkou ObKS 3 (Obvodní kulturní středisko v Ostravě 3) a náš kamarád z gymplu Luděk Szabó nám na jedné afterpárty řekl, že se po olomouckém koncertě Jany Koubkové spolu docela dost opili a Jana mu slíbila, že si s námi přijede do Ostravy zazpívat. A stalo se. Byly to pro nás první dva skutečné koncerty se vstupným. V Ostravě, ve Fulneku a navíc s takovou hvězdou! Jana už tenkrát byla fakt hvězda a v Melodii o ní často psali. Během koncertů jsem z jejího pohledu tenkrát odpozoroval tu němou výčitku: „Proč já v té Olomouci tolik pila?“ Že se Jana později stane mou „sudičkou“, jsem ještě tenkráte nevěděl, ale v každém případě Ti Janičko moc děkuji.
S Janou Koubkovou. – Boris Urbánek – piano, Jarek Šimíček – kytara, v zákrytu René Šimon – bicí, Ivan Myslikovjan – alt sax, Petr Jančar – basová kytara
2) Setkání.
Jana nám nejen zvedla sebevědomí, ale hlavně nám dala telefonní číslo na Karla Velebného. S třesoucí rukou jsem vytočil číslo s předvolbou 02 a na druhé straně se ozvalo něco jako „prosím Karel Velebný“.
Zkuste dneska mladým jazzmanům popsat, že přes ty srandovní škatule s ciferníkem uprostřed nebylo možné vědět ani vidět, kdo volá. Taky jim asi těžko přiblížíte dobu bez internetu, Youtube, Facebooku, Twitru a jiných civilizačních vymožeností. Okopírovat si cokoliv bylo rovnou protistátní činností, takže notový materiál se rozšiřoval ponejvíce ručním psaním do notového papíru. Nahrávky se x-krát kopírovaly na tehdejší „hi-endové“ zařízení – kazetový magnetofón nebo koutoučák B42 – od těch šťastnějších, kteří vlastnili LPíčko. Jak už jsem psal, tu a tam se vydavadelství Supraphon anebo také Panton vzepřeli normalizačním tlakům a my jsme si mohli koupit Weather Report, výběr jazzrocku, Oscar Peterson trio, nadčasové Jazzové Nebajky, ale také např. polské progresívní trio SBB nebo Miles Davis „Man With the Horn“. Moje velká inspirace. Pamatuji se, jak jsme hltali sleevnote na zadních stranách obalů LPíček a skládali v hlavě puzzle na téma jazzová historie, kdo s kým a tak. Dík patří jménům jako Stanislav Titzl, Vojtěch Hueber, Antonín Matzner a především Lubomír Dorůžka. Na druhou stranu je nutné říct, že díky tomu, že se bolševici začali více soustředit na „zlobivější“ folkovou scénu, byla nabídka produkce desek tuzemských jazzmanů docela pestrá a hojná. Teda měřeno tehdejší optikou.
No tak jsem se s hrdlem sevřeným a úsporným ostravským jazykem Karlovi Velebnému do telefonu představil a vyjevil naše přání, že bychom se s ním rádi setkali a jestli někde neučí a jestli bychom se teda nemohli k němu přihlásit do jazzové školy. Karel byl milý a pozval nás do Prahy, ať jej navštívíme a že to všechno domluvíme. Horečnatě jsme se začali na návštěvu připravovat. Natočili jsme na kazeťák pár demáčů, aby měl jako představu. Ve smluvený den jsme s Jarkem Šimíčkem, Petrem Jančarem a Ivanem Myslikovjanem nastoupili do vlaku a jeli. Bohužel, České dráhy (tenkráte to mělo určitě jiný – socialistický název) nezklamaly a my přijeli do Prahy se značným zpožděním. Ten stres! Věděli jsme, že nestihneme hodinu schůzky, navíc jsme netušili, kde se nachází Kamenická 7, tehdejší adresa Karla Velebného. S hodinovým zpožděním, celí uřícení, jsme zazvonili na zvonek. Otevřely se dveře a já vyhrknul: „Dobrýdenjajsemborisurbanek“ … „to nevadí, pojďte dál“ přerušil mne Karel. A bylo. Potom následovaly nepopsatelné dvě hodiny, možná i více. Seznámení se Zuzankou a taky s Tondou Viktorou, který tam právě dopíjel svou dvojku bílého, ale především s Karlem Velebným. My mu nesměle pustili naše demo, asi 4-5 skladeb, a po chvíli poslouchání jsme si začali povídat o jazzu, o Ostravě. Karel vzpomínal na dobu strávenou na ostravské Konzervatoři, kde koncem šedesátých let vyučovalo celé SHQ, což se ovšem vůbec nelíbilo Brežněvovi, takže to nemělo dlouhého trvání. Moc hezky mluvil o ostravských muzikantech, což nás samozřejmě potěšilo. Ono se to možná nezdá, ale v Ostravě bylo vždycky hodně výborných muzikantů a tenkráte se v Rozhlase, ale především kolem Marie Rottrové nebo Věry Špinarové soustředili ti nejlepší. Pianisté Vláďa Figar, Ivo Pavlík, saxofonisté Ruda Březina, Mirek Večeřa, Leo Skuplík, nebo basista Jirka Urbánek (se mnou samotným jen shoda jmen), houslista Richard Kroczek nebo mladý Milan Straka. Někdy v průběhu povídání dohrály naše dema a pásek pokračoval nahrávkou Sarah Vaughan s Oscarem Petersonem. „To už asi nejste vy, že?“ zeptal se taktně Karel. Asi tomu fakt rozuměl. Nám bylo jasné, že jsme na správné adrese. Během schůzky jsme objevovali Karlovu humornou češtinářskou ekvilibristiku okamžitých vtípků, fórků a narážek. Prostě nový svět. Naprosto jsme mu propadli a s radostí se domluvili, že budeme navštěvovat tzv. Jazzová praktika, což v praxi znamenalo dojíždět jednou za měsíc na víkend do Prahy a kdesi na pražském sídlišti, v nějakém kulturním středisku, se setkávat s Karlem a jeho jazzovými i životními praktikami.
Ještě si vzpomínám, jak nám při prvním setkání nadšeně líčil lásku k fotbalu v podání brazilských hráčů. V tom jsme si naprosto padli do noty. Přirovnával je ke skvěle improvizujícím jazzmanům. Právě probíhalo ve Španělsku mistrovství světa ve fotbale. O to větší bylo naše zklamání, když Brazílii vyřadil ve čtvrtfinále Paolo Rossi třemi góly. Od té doby jsem na dlouho zanevřel na italský fotbal.
Nadšení ze setkání bylo všeobjímající. Karlovy hlášky se nám zabydlely v našich hlavách a jeho „jééžišmarjáá“ se stalo nadlouho součástí našeho slovníku. Cestou zpět jsme všechno stále rozebírali a Ivan, pozdější Pražák, byl tak okouzlen historickou částí Prahy, že nás stále upozorňoval na zajímavosti: „Praha je nádherné historické město, vnímáte tu atmosféru? Tady ta krásná synagoga!“ … „to je Hlavní nádraží Ivane“.
(Ivane promiň, to prostě nejde vynechat J )
Skončil starý život bez Karla Velebného a začal nový život. Ten s Karlem.
3) Jazzová praktika I.
Školní rok 1982/83 jsme vzorně cestovali do Prahy na Jazzová praktika. Scházeli jsme se ve třídě s klavírem. Byly to fakt senzační chvíle plné nových informací o modálních, zmenšených a alterovaných stupnicích, alterací septakordů i vtipných situačních alterací, na něž byl, jak už jsem říkal, pan profesor Velebný mistr. Po té, co jsme asi 20 minut v kuse všichni dokola improvizovali na So What Milese Davise (mj. když nám ukázal ty kvartové akordy, tak jsme se cítili fakt jako opravdoví jazzmani!), tak se tak hezky usmál a řekl: “…bylo to zajímavé, takové moderní“. Ve třídě byla jediná slečna, slečna Izbická, hrála na flétnu a Karel se k ní přes to všechno choval moc hezky. Na jednom ze seminářů někdo přinesl videokazetu, na níž byl koncert Franka Zappy. Chvíli se na koncert díval a pak jen tak na okraj poznamenal: „maj‘ to hezky secvičený“. Karel Velebný byl prostě tělem i duší v moderním akustickém jazzu.
Při jedné z pražských návštěv jsme se opět ocitli u něj doma a Karel nám s nadšením ukazoval strojopis, minimálně s třemi „průklepy“ přes kopírák, jeho nové povídky, kdy Cimrman byl v Africe. Nejvíce nás pobavila část, kde popisuje jak se Cimrman zúčastnil s domorodci rituálů, které trvaly tři dny a tři noci, v důsledku čehož cítil, „že má naprosto vyčerpaný orgasmus“.
Během kurzů Jazzová praktika jsme dostali nápad, že bychom pozvali pana profesora do Ostravy a troufale mu nabídli, zda by si s námi nechtěl zahrát. Kupodivu jsme dostali nadějnou odpověď, že jestli sežene někoho s autem, který by jej se Zuzankou a vibrafonem odvezl, tak by možná přijel. Na koci školního roku nám Zuzanka vypsala vysvědčení a my byli povýšeni do stavu pokročilých učňů. Jedna osobní vzpomínka: Když se mne Zuzanka ptala při vyplňování výkazu na datum narození, tak jsem podle pravdy uvedl 7. Březen 1961. Ona se na mne podívala takovým obzvlášť překvapeným pohledem a řekla: „Ježíš, vždyť ty máš stejné datum narození jako můj syn Marek, akorát že je o rok mladší.!“ Mám pocit, že byl tenkrát čerstvě v emigraci. Nikdo jsme samozřejmě nemohli tušit, že o 6 let později bude tohle naše společné datum posledním dnem v Karlově životě.
Nakonec Karel Velebný sehnal pro ostravský zájezd Emila Viklického a všichni společně přijeli počátkem června 1983 do Ostravy. Když mi do telefonu pan Velebný oznamoval, že přijede s Emilem, který si také s námi zahraje, tak se nám všem podlomily nohy, protože Emil byl tenkrát naplno zářící mladá hvězda na našem českém jazzovém nebi, která se před nedávnem vrátila z Berklee College of Music v Bostonu. Strašně jsem se těšil, že od Emila něco pochytím. Jeho desky „Okno“ nebo duet s Jamesem Williamsem „Spolu“ jsem měl na gramofonu od rána do večera. Na jednu stranu neuvěřitelná radost, na druhou velké obavy. My – Jazzová laboratoř, takoví učni (!) a budou s námi hrát ti největší! Sešli jsme se na prvním koncertu v Novém Jičíně, což je po cestě z Prahy kousek do Ostravy. Rychle jsme se domluvili, že my zahrajeme první set, potom si Karel Velebný s námi dá pár věcí, poté zahrají s Emilem jen v duu a nakonec kluci doprovodí Emila i Karla Velebného. Neptejte se mne, jaký ten koncert byl, protože si to nepamatuji. Bylo to všechno v takovém vzrušení a věřte, že z naší strany to byl „boj o holý život“. Že se po koncertě neotočili na podpadku a neodjeli zpět do Prahy nám dalo jistou naději.
Snad si teď můžu dovolit jednu humornou vzpomínku: Po koncertě jsme jeli k nám do domečku do Ostravy Michálkovic, kde měli Karel, Zuzanka i Emil připravené spaní a ve kterém dodnes bydlím se ženou Hankou. Vůbec naše ženy a dívky byly nedílnou součástí celé mise. Hanka s Yvettou (Jarkovou tehdejší přítelkyní) se staraly o catering a pohodu domova, měly vzorně nachystanou večeři i spousty vína z Jižní Moravy. Když jsme dorazili domů, Karel Velebný vystoupil z auta, narovnal si záda a bylo znát, že dlouhá cesta z Prahy s mezipřistáním v Novém Jičíně udělaly své. Karel si tak trochu výrazněji ulevil od své plynatosti a vzápětí zaznělo typicky zuzankovské: „TyKájo!“ Karel s úsměvem a noblesou opáčil: „Jééžišmarjáá, tady to je jak na větrný hůrce“. Opět samozřejmě se zvukovým doprovodem.
Potom už přijela celá kapela a následovala nekonečná afterpárty. Na gramofonu se střídala jedna deska za druhou a moc nás zajímalo, co si o tom všem myslí Karel i Emil. Tomu jsem ukázal novinku od Herbieho Hancocka „Lite Me Up“. Deska nadupaná písničkami, skvělými aranžmá, kde pár věcí zpíval i Herbie, který tam navíc samozřejmě skvěle hraje na piano, Rhodes i synťáky. Dodnes jedna z mých nejmilovanějších desek. Emil, se kterým jsem se brzy velmi hezky spřátelil, byl velký „hancockovec“, koneckonců naše společná láska k H.H. vyústila v roce 1996 ve společné CD „UV Drive“. Takže Emil říká, ať to pustím. Hned jsme se začali z toho oba radovat. Ovšem Karel Velebný jen lakonicky poznamenal, že to „ten Hancock určitě udělal pro prachy“. Marná sláva, generační rozdíl tady prostě byl. Tak jsem to po pár skladbách stáhnul a hrál už jen „jeho“ Jazz. Mj. supraphonské desky Gary Burton s Chickem Coreou nebo čerstvá novinka – Keith Jarrett/Jan Garbarek „My Song“. Tyhle desky jsme milovali všichni. Bez rozdílu. Pak si jen pamatuji, že první odpadl Emil, ten spal v přízemí. Mnohem později Karel se Zuzankou, kteří ovšem spali v prvním poschodí. Vystoupat nad ránem po schodech do prvního patra byl pro Karla opravdu náročný fyzický úkol, se kterým jsme mu s radostí pomohli.
Druhý den bylo krásné letní počasí, tak jsme snídani i další čas trávili venku na zahradě. Mám krásnou vzpomínku na to, jak se ráno ve štítu domku otevřelo okno, vykoukla Karlova usměvavá hlava a pronesla „Dobrý jitro, vy jste ještě vzhůru?“
U snídaně pak nastala etuda, kdy Zuzanka seřadila před Karla na stůl asi 6 pilulek různých barev a tvarů. Každou jednu Karel ukazováčkem odsunul s poznámkou „tuhle taky Zuzi? Tuhle jsme měl už včera, ne?“. „Ne Kájo, tuhle musíš i dneska“. Takže šestkrát. Pak si nechal nalít dvojku toho „dobrého moravského“, shrnul všechny pilulky do dlaně, šoupl do pusy a vydatně zapil.
Odpoledne jsem domluvil pro Karla Velebného seminář v aule Pedagogické fakulty a k mému údivu se sešlo opravdu hodně lektorů z Konzervatoře i z Pedagogické fakulty. Snažil se kantorům z „druhého břehu“ přiblížit svět jazzové teorie.
Večer nás potom čekal další koncert v Kulturním domě Venuše v Ostravě Hrabůvce. Opět stejná dramaturgie a poté opět afterpárty do ranních hodin. Oba večery měly podobný průběh, Karel vždycky chytře pobídl naše holky ať proberou se Zuzankou spoustu důležitých věcí, které měla na srdci. Moc dobře věděl, že Zuzanka má pestrý společenský repertoár, no a my pili to moravské bílé, poslouchali hudbu, ale hlavně nespustili oči a uši z člověka, který nevynechal jedinou příležitost si udělat srandu z čehokoli. Dodnes si neumím vybavit, jak vznikla slovní motanice mezi Karlem a Zuzankou, která právě vyprávěla holkám něco o nějakém Bláhovi. Karel jí doplnil, že to je ten Bláha, co si vzal dceru starýho Vláhy. A pak už to jelo: „TyKájo počkej, jako Bláha? … „Né Vláha“… „TyKájo, no počkej, jakej Vláha?“… „No dyť Ti říkám, že Bláhová byla Vláhová, teda původně, a pak si bláhová vzala Bláhu“. „TyKájo, no počkej, tak Bláhová si vzala Bláhu?“ … Celé to trvalo možná pět minut, aby pak Karel řekl: „holky doneste šálu“, tou pak omotal Zuzanku, krásně se na ni usmál a pronesl „to jsem Tě ale hezky ošálil, Zuzi“.
Na druhý den všichni odjeli zpátky do Prahy s příslibem, že zase určitě přijedou.
V červnu 1983 nám Karel zařídil dva koncerty v pražském Jazzklubu Parnas, který se právě přestěhoval do Vagónu na Národní třídě. Tím vyvrcholil náš studijní rok Jazzových praktik.
4) Jazzová praktika II.
Druhá návštěva Karla a Zuzany Velebných u nás v Ostravě Michálkovicích byla jejich svatební. Přijeli vlakem, v restauračním voze potkali nějakého známého, takže už přijeli hezky naladěni. Ale kdybyste mne zabili, nejsem schopný si vzpomenout, kdy to bylo. Mám takový pocit, že někdy v srpnu 1983. Pobyli u nás asi 4 dny a pak pokračovali do Beskyd za Mojmírem Bártkem. Každý večer jsme sedávali u táboráku na zahradě u našeho rybníka a my se zatajeným dechem poslouchali spoustu muzikantských historek o Luďku Hulanovi, Luďku Švábenském, Dr. Janu Hammrovi, Vlastě Průchové, Janu Hammrovi Jr., Janu Konopáskovi a mnoha dalších. Nechybělo samozřejmě to dobré moravské bílé.
Na podzim 1983 hrál v Bratislavě Chick Corea s Gary Burtonem a smyčovým kvartetem „Lyric Suit for Sextet“. Tam jsme se opět potkali a tam také zazněla Karlova památná věta, že „Gary Burton hraje tak dokonale, že se nikdy neumí trefit vedle“. Taky mi povídal, jakou radost mu udělal H. Hancock na právě skončeném Jazz Jamboree ve Varšavě, kde hrál s VSOP 2 – s Wyntonem Marsalisem, Ronem Carterem a Tony Williamsem. Přirovnával to ke kvintetu Milese Davise ze šedesátých let, o kterém tvrdil, že to byla ta „největší jazzová kompaktáta“. Na tomtéž Jazz Jamboree 83 také zazářil i Miles Davis se svou elektrickou partou, v čele s kytaristou Johnem Scofieldem, saxofonistou Billem Evansem nebo basistou Darylem Jonesem. Já jsem si ten koncert nahrával v přímém přenose z polského rádia a pro mne osobně to byl pomyslný break point. Milesův koncept mne naprosto uhranul. Naopak Karel už pro tuhle elektrickou fusion neměl moc pochopení. Ačkoli, když poslouchám „V oboře“, „Dva supi“ nebo „Modrooký jaguár“ z Jazzových nebajek, tak zase tak daleko k sobě neměli.
V tu dobu už v Ostravě existovala jazzová odnož rozhlasového orchestru, kterou založil baskytarista Jiří Urbánek. Tzv. JORO. Filozofie orchestru mj. spočívala v tom, že si každý měsíc pozvali nějakého hosta, se kterým odehráli koncert a poté ve studiu nahráli několik skladeb. K těm nejfrekventovanějším patřili Karel Růžička, Emil Viklický nebo Sváťa Košvanec. Pro nás to byl vždycky velký svátek. Tak se také v Ostravě v roce 1984 objevil i Karel Velebný, který sebou přivezl hezké skladby – Píseň o růži, Haldy haldy nebo aranže Autumn Leaves, a I Remember Clifford. Opět to bylo krásné setkání a Karel mi při té příležitosti napsal do brožovaných Jazzových praktik věnování mému právě narozenému synovi Adamovi – „Adame, ty budeš mít jazz v bílých krvinkách. To Ti přeje Karel Velebný“. K tomu mi ještě věnoval jím ručně napsaný notový sešit s asi dvaceti jazzovými standardy a také jeho úpravami lidových písní, například vtipnou verzi U damského dvora.
My už jsme s Laboratoří také začali nahrávat v ostravském Rozhlase. V tu dobu už jsme byli jen kvartet. Jarek Šimíček odložil kytaru a začal s námi hrát na bezpražcovou basu. Jaco byl tenkrát hvězda největší, takže volba byla jasná a navíc Ivan Myslikovjan definitivně vyměnil „staromódní“ klarinet za altsaxofon. Díky základům získaným v Jazzových praktikách začínaly naše nahrávky pomalu znít jako jazzová hudba. To už s námi hostoval bubeník Michal Hejna z pražských ESP Štěpána Markoviče.
V létě 1984 mne Jana Koubková doporučila Martinu Kratochvílovi do nově vznikajícího elektrického „midi“ dua s názvem JAZZ IQ. Definitivně jsem propadl elektrické muzice, stal se profesionálním hudebníkem s přehrávkami u PKS a s Karlem jsme se potkávali jen občas na jazzových festivalech nebo jsme navštívili jeho cimrmanovské představení, kde hrál na klavír a společně s Jiřím Šebánkem, kytaristou Zdeňkem Sarkou Dvořákem, zpíval písničky s jeho texty. Např. “Epidemia mia“, „Daleká cysta“, „Vyměním zubní protézu“, „Našli jsme ho v jiném stavu“ nebo „Dárkový hrudní koš“. Byly to vlastně vtipné autobiografické výpovědi Dr. Evžena Hedvábného. Často pobýval v nemocnici, ale pořád si z toho dělal srandu. Jako pedagog byl stále velmi zvídavý. Martin Kratochvíl, který také studoval na Berklee, mi půjčil americkou učebnici „Piano voicings“. Karla to natolik zaujalo, že si jí ode mne také půjčil a za měsíc mi ji vrátil s velmi znalým a odborným komentářem. Tehdy jsem s Karlem a SHQ (Emil asi tenkráte nemohl nebo co) natáčel pro Černé divadlo Jiřího Srnce jeho krásnou scénickou hudbu. To je naše jediná společná stopa, která je bůhvíkde zavátá časem.
4) Příliš brzy
Poslední setkání proběhlo na podzim roku 1988 na ČAJF v Přerově. Probíhala tam eliminační soutěž mladých kapel, které byly potom nominovány na mezinárodní soutěž v Karlových Varech. V Přerově jsme už hráli s mou novou kapelou TUTU (proč asi, že?) docela nabušenou fusion. Karel byl v porotě a bylo nám jasné, že to bylo nejspíš mimo jeho vkus. Přesto byl opět moc milý a přátelský. Hučel jsem do něj i Zuzanky, ať zase přijedou k nám na pár dní. Zuzanka byla nadšená a přemlouvala Karla. Ten už byl viditelně zesláblý a odpověděl: „Zuzi, vždyť víš že už nikam nechci jezdit, že na to nemám síly“. Bylo to smutné. Jsem přesvědčený, že kdyby se dožil listopadu 89, tak by pookřál na dlouhá léta.
TUTU dostalo v Přerově zvláštní ocenění poroty za „Zajímavou fúzi rocku a jazzu“. V Karlových Varech koncem března 1989 to už bylo bez Karla. Ten smutek v zákulisí by se dal krájet. Ale úplně slyším jak by to okomentoval: „Letos to byly takové Nekarlovy Vary.“
A proč vám to tady tak dlouze, leč zajímavě vyprávím? Protože jsem se nesmírně rád ve vzpomínkách vrátil do těch úžasných let, kdy mi každá chvilka i maličkost připadají důležité.
Karel Velebný v roce 1984 založil jedinečnou tradici – Letní jazzovou dílnu ve Frýdlantu v Čechách, která nese jeho jméno. Od roku 1991 jsem členem lektorského sboru a učím mladé jazzmany právě podle Karlových Jazzových praktik. Dodnes prošly touto dílnou dva, možná tři nebo i více tisíc tzv. frekventantů, z nichž mnozí jsou dnes skvělými jazzovými profesionály.
Za nás za všechny Vám, Karle, s hlubokou úctou děkuji.
Boris Urbánek, Ostrava.