Přejít k navigační liště

Karel Kraugartner – virtuos a skladatel (rozbor skladeb)

 

 

 

 

Concertino Cmi pro klarinet

 

Skladbu Concertino in Cmi napsal Krautgartner poměrně v mladém věku, bylo mu dvacet čtyři let. V tomto věku již čtyři roky působil jako leader saxofonové sekce v Orchestru Karla Vlacha. Po premiéře této skladby se již definitivně ukázal jako naprosto skvělý instrumentalista, komponista a improvizátor. Skladba Concertino C mi je mistrovským klarinetovým dílem, které je v případě správného nastudování demonstrací brilantní klarinetové techniky.

S touto skladbou jsem se poprvé setkala ve svých devíti letech, kdy mi kapelník Big Bandu Lanškroun – Josef Pilný daroval album Karla Krautgartnera s názvem „Případ ještě nekončí“, na kterém je myslím Concertino třetí v pořadí. Toto bylo moje první setkání s Karlem Krautgartnerem a ta chvíle se stala i zlomovým bodem pro můj hudební život. Dodnes mi není jasné, proč se díla Karla Krautgartnera hrají tak málo a proč na něj jazzová mládež nevzpomíná více. Samozřejmě vím, že na tomto dění má určitě velkým dílem vinu tehdejší režim a likvidace záznamů a not s jménem Krautgartner. Přesto je pro mě Krautgartner tak zásadní osobností, že si stále kladu otázku, jestli bychom se od něj neměli naučit více, ač co se týče jeho píle a preciznosti, tak jeho vytříbené hry a lidskosti.

Poprvé jsem se účastnila produkce této skladby když mi bylo dvanáct let, právě s již zmiňovaným Big Bandem Lanškroun, kde jsem v té době zastávala post druhého altsaxofonu. V rámci lanškrounského Jazzového festivalu, který uváděl prof. Jan Hlaváč, jež byl zárověň naším hostem a sólistou, jsem uvedli právě skladbu Concertino Cmi.

V jeho podání zněla skladba poněkud jinak. Přesto, že je skladba celá napsána podrobně do not, Jan Hlaváč dlouhé pasáže těžkého klarinetového partu spíše improvizoval a hrál po svém. Tenkrát jsem se rozhodla, že se sólový part taky naučím, a jednou si například taky zahraji s burácejícím bigbandem za zády.

Pamatuji si to jako dnes. Noty jsem si přinesla domů před vánoci a začala cvičit. Moje maminka byla celá na nervy. Místo rodinného pečení cukroví za poslechu tradičních vánočních koled, celá rodina poslouchala vysoké tóny klarinetu ve spletitých polohách. Po hlasité zahuštěné předehře bigbandu se totiž klarinet ozve do ticha stop-timu v rozloženém akordu dmi (znějící cmi). V celé skladbě kontrastují pasáže, kdy klarinet přeřvává vysokými tóny hřmějící orchestr, s pasážemi čistě „improvizačními“, kdy klarinet hraje pouze s bubeníkem do rytmu kotlů, podobně jako v skladbě Sing Sing Sing Bennyho Goodmana. Možná by se mohlo zdát, že když je skladba z autorského díla klarinetisty, bude napsána tzv. „po prstech“. Není tomu tak. Přijde mi, jako by si Krautgartner tak trochu na sebe vymýšlel malé výzvy a s každým dalším sólem a skladbou posouval pomyslnou laťku výš a výš. Použil i několik staccatových frází, v kterých je patrná jeho klasická klarinetová a saxofonová průprava u profesora Krtičky, jelikož v jazzu se staccat jako takových mnoho nepoužívá. Sečteno – podtrženo je Concertino in Cmi skladbou brilantní a velmi náročnou, která si žádá hodiny a hodiny přípravy.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Hora staccato

      

   Hora staccato je původně skladbou rumunského houslisty Grigorase Dinicu (napsána roku 1906), kterou v roce 1954 představil ve svém aranžmá orchestr Karla Vlacha, samozřejmě se sólistou Karlem Krautgartnerem. Tato původně klasicistní skladba pro sólové housle se stala velmi oblíbenou jazzovou transkripcí pro mnoho českých aranžéru. K tomu ale později. Hora (Ora, nebo taky Oro) je bulharský lidový tanec. Tančí se v kruhu a tanečníci se drží za ruce. Charakter skladeb tance Hora vyžaduje, aby byly noty formulovány ostře a jasně, aby vyzařovala živost hudby. Odtud taky název přímo této skladby – Hora staccato.

V aranžmá Vlachova orchestru začíná skladba typickým tečkovaným rytmem charakteristickým pro tento styl hudby, který se nám může možná zdát až lehce „dechovkový“. Trubky a pozouny připraví nástup hravého klarinetu, který zlehka a vesele za použití mnoha trilků tančí nad jemně posazeným ostinátním akordem hraným v saxofonech, podpořeným první dobou krátkého štěku plechách. Klarinet zahraje úvodní téma dvakrát, a po krátké mezihře se objeví s poněkud „lajdáckým“ přednesem tečkovaného rytmu, nasazeným na slabiku „dá“ a působícím spíše swingovaným – houpajícím dojmem.

V tříčárkované oktávě krouží od znějícího „a“ v prvním tetrachordu zmenšené stupnice, skáče terciovými skoky a hodně zdobí. V půlce této orientálně znějící časti zahrozí sforzatovým výjezdem pozouny a klarinet pokračuje ve stejném duchu dál. Následuje lehce „bublavá“ legátová mezihra, nad klarinetem ale trubky zase přiznávají tečkované téma. Tuto mezihru jsem vždycky hrála nejraději. Dále se nám vrací orientální téma se stejnou formou, ale již v jiné tónině. Nejkrásnější část této aranže je ale podle mě improvizovaná, jazzová vložka předjímající návrat k původnímu tématu. Zde Krautgartner opět prokázal svou hbitost v prstech, neuvěřitelně šťavnatý tón a bravurní schopnost jazzové improvizace. Vždy mě z tohoto výjezdu do šlapajících čtvrťových not v base a virtuozního klarinetu zamrazí. Nakonec se celá kapela vrátí „jakoby nic“ do balkánského tance Hora a zopakuje téma.

Skladbu Hora staccato jsem hrála v aranži Karla Bělohoubka pro klarinet a dechový orchestr s Dechovou Harmonií Letohrad. V roce 2008 jsme dokonce tuto skladbu natočili při živém koncertu pro pořad České Televize ..a tuhle znáte? (přikládám video s časem). Aranž je velmi podobná, jen tu bohužel chybí ta moje oblíbená improvizovaná část. Ale tak, třeba někdy příště?

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1109310286-a-tuhle-znate/409234100031001/ – 16:36

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Alexander Glazunov – Koncert Es dur

        

 

   Koncert Es dur pro altový saxofon a smyčcový orchestr (op.109) ruského skladatele Alexandera Glazunova (1865-1936) je zhruba čtrnáctiminutové dílo, takzvaný koncert attaca, bez pauz. Glazunov koncert dokončil v červnu roku 1934, na popud saxofonisty Sigurda Raschera (1907-2001), který ho v jednom kuse uháněl, zda by pro něj nenapsal něco nového. Koncert Es dur je prakticky romantickým dílem, které je jedno z prvních skladeb repertoáru klasického saxofonu. Premiéra proběhla v listopadu roku 1934 v Švédském Nyköpingu. Karel Krautgartner nahrál tento překrásný koncert se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy (FOK) pod vedením dirigenta Václava Smetáčka. Nahrávka je na kompilaci společně s třetí symfonií Antonína Dvořáka a Rhapsody in Blue George Gershwina.

Sám Gluzunov dělí koncert na čtyři rozdílné části (jak sám popsal v jednom dopise).

  • Exposition, neboli Expozice – část Allegro Moderato v čtyřčtvrťovém taktu, končící akordem gmoll.
  • Development (rozvoj, vývoj, provedení) – mezihra a úvod do části Andante
  • Transition – (přechod vedoucí do kadence) – část Andante v Cb dur, místy v H dur, tříčtvrťový takt
  • Conclusion (závěr) – Fugáto v c moll, dvanáctiosminový takt.

Toť k skladbě jako takové, teď už se pojďme věnovat provedení Karla Krautgartnera. Nebudu lhát, že když jsem poprvé slyšela jazzmana Krautgartnera hrát tuto skladbu, do očí mi vyhrkly slzy. Hned jsem si vybavila slova Laca Decziho, který mi o Krautgartnerovi vyprávěl, že to, co na něm bylo naprosto výjimečné, byla síla ve zvuku kterým hrál. Přirovnával ho tehdy k saxofonistovi Cannonbalovi Adderleymu. To přesně jsem si uvědomila hned při prvním tónu, kterým saxofon přebral melodii od smyčcového orchestru. Asi budete znát například klarinetové koncerty skladatele Carl Maria von Webera v provedení Bennyho Goodmana. Ačkoliv je Goodman jedním z mých životních vzorů, musím se přiklonit k tvrzení mnoha klasiků, že toto provedení je poněkud úsměvné. Goodman byl totiž „jazzman každým coulem“, tudíž mu chyběla klasická hudební průprava a tudíž jsou Weberovy koncerty pojaty poněkud „netradičně“ – v jiném kabátu. To ale není případ Karla Krautgartnera a Glazunova koncertu pro saxofon. Přestože se KK angažoval především v jazzové hudbě, je zde opět velmi patrný dril u jeho profesora Stanislava Krtičky ale také přesnost a detailní práce, kterou si Krautgartner vždy bral za svou. Také bych se ráda zmínila o nadčasovosti saxofonového tónu, kterým Krautgartner hrál. Samozřejmě, názorů může být spousta. Setkáváme se s různými školami, názory, ideami. Někteří hráči preferují otevřenější, světlejší tón – někteří zase temnější zvuk, věčným sporem je i otázka vibráta. Zde si například můžeme poslechnout nahrávku Marcela Mulea, který jako původní houslista používal vibráto za mě až brutální, pak tu máme provedení některých současných saxofonistů, kteří hrají skoro bez vibráta, nebo jen s vibrátem velmi jemným na delších tónech. Znovu bych ráda podotkla, že ideálem a takovou krásnou zlatou střední cestou je pro mě právě provedení Karla Krautgartnera. Kdybych si v nahrávce nevšimla pár nasazení s jemným glissandem, skoro bych ani nepoznala, že koncert hraje jazzový hráč. Skladba začíná krátkým fugátkem předávaným ve smyčcích, krásnou romantickou melodií, která člověka vtáhne na první poslech do děje. Když melodii s jemnými ozdobami převezme saxofon, představím si vždy pohled na nekončící krajinu ve vší její majestátnosti, kde je zvuk saxofonu mým průvodcem. Moc se mi líbí Krautgartnerův nepřehnaný akcent hned po pár prvních taktech v nízké poloze na tónu d1. Každičká nota je dodržena v celé její hodnotě a je jakoby pohlazena. Vždy si při poslechu hráče, který si na takové věci dává pozor vzpomenu na svého profesora klarinetu Zdeňka Seidla, který mě tomu taky velmi svědomitě učil. Také je znát krásná kooperace Krautgartnera a orchestru, jako kdyby si odpovídali na otázky. Přituhovat začne v části Allegretto scherzando, kdy běhy v „teskných“ triolách vystřídá artikulační staccatová část, která graduje a zrychluje až do chromatickcýh výjezdů na konci této části. Možná bych zde snesla zrychlení trochu větší, ale to je zase jen otázka názoru. Po orchestrálním předělu (Development) přichází saxofon poněkud nečekaně na vysokém es3, ale s tak nádhernou jistotou a jemností, až mě skoro mrazí. Andante je potom pohlazením na duši, které graduje s jistým smutkem až do vrcholu této části, která se náhle zlomí v dur na vysokém e3. Orchestr i saxofon nabývá na síle a připravuje sólistovi místo pro kadenci. Krautgartner ji hraje elegantně, s duší, precizně. Krátká mezihra s odskakovanými oktávami vede do poslední části – Conclusion – závěru. Popěvek v samotném saxofonu na začátku dvanáctiosminového taktu vtančí do závěrečného fugáta. Motivy se překrývají napříč smyčci a saxofonem. V závěru se vrací první hlavní téma, ale již zapracované právě do probíhající fugy. Následují chromatiky, terciové běhy, odskakovaná oktávová staccata, znovu hlavní téma – jako kdyby se ještě v rychlosti připomenula všechna hlavní místa a témata skladby. Tady bych ocenila v Krautgartnerově podání trochu více drivu při gradaci k závěru. Nakonec již rozklady akordů nejdříve do g3, nakonec až do samotného c4, kterým celá skladba končí a bylo to tak jedno z poprvé, kdy se začal používat tento saxofonový rozsah.

Na závěr bych jen ráda dodala, že mi toto provedení přijde naprosto vyjímečné a nezapomenutelné. Opět mi poslech potvrdil a připomněl, jak obrovská byla hráčská a lidská osobnost Karla Krautgartnera.

 

 

Ilustrační fotky použity s laskavým svolením jejich autora Antonína Maříka

 

 

 

autorem článku je:

Eliška Urbanová

narozena 3.2.1997 v Pardubicích

absolvent Konzervatoře v Pardubicích v oboru klarinet

studuje Konzervatoř Jaroslava Ježka v oboru saxofon

klarinetistka, saxofonistka a zpěvačka

vyučuje hru na saxofon v ZUŠ Lanškroun a na gymnáziu Lanškroun