Menu
Menu

Alexej Charvát

narozen 16.3.1952 Olomouc
Střední průmyslová škola strojní.
LŠU-Specializované studium pro pracující
Kontrabasista, organizátor a vydavatel jazzové hudby
https://m.facebook.com/amplionrecords/
https://www.facebook.com/SvengaliMixMasterOnline/

Velebná 70. a 80. léta s jazzem

Muziku jsem začal hrát už na střední škole s kamarádem Vláďou Vandrovcem. Když mě pozval do kapely, nevěděl jsem, na co budu hrát, on mi dal do ruky bráchovu baskytaru a tím určil celý můj život.
Jezdili jsme po zábavách s tehdy populárním repertoárem rockových skladeb známých kapel. Tohle období trvalo pár let až do chvíle, kdy mi nějakej kámoš přivezl z kapitalistické ciziny dvě desky.
Miles Davis – Kind of Blue a první Weather Report s Mirkem Vitoušem na kontrabas. Úplně mě ta muzika ohromila. Neměl jsem s jazzem jedinou zkušenost, ale cítil jsem, že s tím musím něco zásadního udělat. Že chci být taky Weather Report.
Sehnal jsem si kontrabas a začal chodit na soukromé lekce. Po dvou měsících intenzivního cvičení jsem zašel na Ježkárnu (tehdy se to jmenovalo “ LŠU – Specializované studium pro pracující”). Propracoval jsem se až k profesoru Angrovi, něco mu zahrál a on mi řekl: naučte se stupnici B a F dur v základní poloze včetně rozložených akordů smyčcem a my vás přijmem.
A tak se také stalo. Stal jsem se studentem výše jmenované školy a pak už se děly jen samé zajímavé a osudové věci.

Souborová hra a improvizace. To byl ten zásadní předmět pro nás budoucí jazzmany a tam jsem se poprvé setkal s Karlem Velebným. Věděl jsem, kdo to je, protože jsem chodil na koncerty SHQ na strahovské koleje, tuším, že to byly kluby 1 a 7, a na své první workshopy tamtéž, kde on a ostatní slavní čeští jazzmani učili. Zázrak v té době.

Karel vytvořil ve třídě lidušky (jak se tenkrát říkalo Ježkárně ) jazzový orchestr, dal dohromady repertoár a myslím dvakrát týdně jsme se scházeli v učebnách školy v Josefské ulici a učili se hrát a improvizovat pod jeho vedením. Všechno probíhalo stejně jako v profesionálním orchestru. Učil nás všechny ty důležité věci s grácií inteligentního, vzdělaného a laskavého člověka. Jednou za nějaký čas vytvořil z těch, kteří už začínali chápat, jazzové kombo a hráli jsme na koncertech, které škola pořádala třeba v dnešním Divadle Na Prádle (tehdy koncertním sále Českého hudebního fondu), ale i na jiných místech. Měl jsem tohle všechno opravdu rád a hodně jsem se učil.
Mezitím jsem hrál s kapelou Tlön (byl tam i můj první rockový kapelník ze střední, již zmíněný kytarista Vláďa Vandrovec, také student naší LŠU). Vše, co jsme se naučili od Karla, jsme aplikovali a tím šla kapela stále výš a výš. Jednou ji někde viděl Karel hrát a pozval mně jako basistu na záskok do SHQ. Byl jsem v sedmém nebi. Ale to už bylo ve čtvrtém ročníku a začal fungovat jazzový klub Parnas na nábřeží v restauraci Slavie.

Parnas

E. Jegorov, K. Vejvoda, A. Charvát, L. Žižka & R. Dašek
E. Jegorov, K. Vejvoda, A. Charvát, L. Žižka & R. Dašek

Kdo tehdy studoval v LŠU pro pracující, musel mít regulérní zaměstnání. Byl jsem v pracovním poměru u národního podniku Mikrotechna, kde jsem v profesi konstruktéra pospával s hlavou opřenou o rýsovací prkno a trávil tak 8,5 hodinovou pracovní dobu. Bylo to dost deprimující a v den, kdy jsem dostal “lano” od Milana Svobody, jsem se rozhodl, že to všechno změním a dal jsem okamžitého padáka. Což tenkrát opravdu nešlo – výpovědní lhůta běžela půl roku a Revoluční odborové hnutí národního podniku Mikrotechna mi začalo vyhrožovat prokurátorem, protože jsem tam už nikdy nepřišel. Vyprávěl jsem to Karlovi Velebnému a ten napsal dopis do Mikrotechny, že jsem talentovaný a pro jazzovou scénu nepostradatelný a že se přimlouvá za moje okamžité propuštění bez následků. Podpisem se připojil ještě Milan Svoboda a další.
Po pár dnech jsem dostal propouštěcí doklady a byl jsem profík. Tahle historka mne ke Karlovi hodně přiblížila. A přesto jsme si dále vykali, protože to patřilo k jeho noblese.

Moje jazzová kariéra byla přímo spjatá s jazzklubem Parnas. Klub zahájil svůj provoz v lednu 1977. Já byl v té době ve třetím ročníku “Ježkárny”, zaskakoval jsem u profikapel, které v Parnasu hrály, takže jsem se jako amatér daleko rychleji vloudil mezi profesionální hudebníky. To mi o dva roky později výrazně pomohlo v kauze Mikrotechna.
Vznik klubu byl výsledkem trojdohody mezi Jazzovou sekcí, Svazem hudebníků a pražskými Restauracemi a jídelnami. Je to už velmi dávno, takže můžu jen matně vzpomenout na fakt, že trojdohoda byla později zdrojem různých provozních i vztahových problémů.
Karel Velebný byl ale tou zásadní osobou pro vznik Parnasu. Myslím, že právě díky jeho osobním kontaktům a usilovné dlouhodobé snaze se to nakonec podařilo. Měl svou nóbl dramaturgii, často věnovanou různým jazzovým výročím nebo výrazným osobnostem světového jazzu a ta zásadně určila image éry Parnas – nábřeží. Do programu klubu ale zařazoval i mladší kapely. Musely mít ale profesionální „štych“ a nehrát tradiční jazz. Na ten byla zavedená Reduta na Národní třídě.

Jako basista jsem dostával v Parnasu často příležitost v kapelách starších kolegů, kteří si mne všimli díky “kšeftům”, které mi Karel dával v jeho seskupeních. Pro nováčka to byla veliká škola. Karel byl multiinstrumentalista, takže jednou seděl za piánem (myslím, že hrál monkovsky), jindy byl tenorák a nejčastěji vibrafonista. Ostatní hudebníci se dost střídali, takže jsem se díky němu naučil přizpůsobit se různým hráčským osobnostem, což mělo pro mně obrovský význam. Byl didakticky laskavý a tolerantní k nováčkům a dovedl taktně zavést hudebníka zpět do formy, když se ztratil. Jinak řečeno, když to bylo nutné, zůstal dobrým pedagogem i na profesionálním pódiu.

Zuzana Velebná, Antonín Matzner, Rudolf Dašek & Karel Velebný ve Vagonu
Zuzana Velebná, Antonín Matzner, Rudolf Dašek & Karel Velebný ve Vagonu

O pauze jsme sedávali s ním a velmi často s jeho manželkou Zuzankou a vedli jsme ty různé muzikantské plky. A v těchto chvílích jsem si všiml, že si s většinou mých vrstevníků tyká. Mezi námi to bylo pořád o vykání. Mně to nijak nenervovalo, jen jsem si toho prostě všiml. Já neměl nikdy tu povahu vmanévrovat starší osobu nebo ženu do tykání, takže mi to vlastně přišlo přirozené.
Vyřešilo se to samo jednou u baru. Seděli jsme tam o pauze mezi sety a najednou slyším, jak Karel říká: “Já myslím, pane Charváte, že čas nazrál k tomu, abychom si tykali, Aleši.”.
A bylo to. Nevím jak to říct, ale v té jeho větě bylo všechno, co jsem na něm měl rád. Taková dada noblesa.

P.S.
Po čase mi došlo, že jedním z důvodů našeho rezervovaného vykacího období byl můj zdrženlivý vztah k alkoholu. To vždy zbržďuje sbližovací manévry. Aspoň si to tedy myslím. Ne, vím to!

Éra Panas – nábřeží trvala téměř šest let. Vzhledem k prostředí (obrovská okna s výhledem přes Vltavu na Pražský hrad), strategické poloze, ale hlavně díky dramaturgii Karla Velebného to bylo šťastných šest let. Vcelku bezkonfliktní vztah mezi personálem a muzikanty, dobrá návštěvnost a slušná publicita. Stovky nádherných večerů během koncertů a hlavně po nich. Lidská svornost. Muzikanti měli otevřený účet na baru, který se kasíroval třeba i až jednou za měsíc. Jak by Kája řekl : “A mnohý z nás se při placení se zlou potázal”. Tak to mám ve své paměti, ale bůh ví, je to už přes 40 let. V každém případě pro mne byl Parnas jazzová univerzita. Stalo se, že jsem tam hrál i 20 dnů v měsíci jako house rytmika s Jaromírem Helešicem, Milanem Vitochem nebo legendárním Vláďou Žižkou. Takže jsme pokryli celou tehdejší českou jazzovou scénu. Díky Pánu Bohu a Karlovi Velebnému za to.

A. Charvát & M. Vitoch
A. Charvát & M. Vitoch

Ale pak přišlo září 1982 a s ním rekonstrukce Smetanova nábřeží č.2 a Parnas se stěhoval na Národní třídu do podzemí paláce Metro a nastalo období Parnas – Vagon. Bylo v mnoha ohledech úplně jiné. Něčím více typické pro jazzový klub. Vlastně ideální prostor – na jedné straně podium (to jsme si vlastními silami vylepili jazzovými plakáty), potom dlouhá nudle uprostřed se stolky a po stranách s boxy, ve kterých na zdi byla jako kulatá okna s fotografií krajiny – prostě vagon. A na druhé straně dlouhý bar. Temnější osvětlení a v celku dobrá akustika. Z tohoto pohledu značka „Ideál“. Klavír a aparaturu jsme převezli z nábřeží a jelo se dál. Je těžké si po těch dlouhých desetiletích všechno vybavit se správným pořadím důležitosti. Ani se o to nebudu snažit, ale pár situací mi utkvělo a myslím, že to byly ty důležité.

Situace 1: přes ulici přímo naproti Vagonu byla Reduta, kterou provozoval Pragokoncert – státní instituce. Dramaturgie Reduty se v té době začala měnit ve prospěch modernějšího jazzu, což se ukázalo jako malá komplikace. Byly kapely (hodně kapel), které hrály tam i tam. A protože měly stejné rytmiky nebo i jiné členy, začalo čarování s termíny. Hlavní kritérium pro postavení nějaké dramaturgie bylo vytvořit bezkolizní personální obsazení všech večerů. Což vzhledem i k jiným hracím příležitostem muzikantů začalo být velmi těžké.
Nějakou dobu to všechno pod vedením Karla Velebného fungovalo, ale pak i jeho muzikanti začali mít hromadu jiných závazků a Kája musel vytvářet v podstatě jamové party. To mu, myslím, hudebně tak úplně nesedělo a začala ho také unavovat povinnost sestavovat program s dvouměsíčním předstihem. Nikdy nebylo totiž jisté, jestli se to vůbec podaří. Trochu se mu zhoršoval zdravotní stav, a tak jsme se jednou na nějakém večírku u něj doma dohodli, že dramaturgii vezmu na sebe s tím, že když to bude nezbytně nutné, tak mi vypomůže. Měl přece jen ohromnou spoustu kontaktů a respekt. To ničím nenahradíš. No….. ale šel jsem do toho.
Nebyly mobily, nebyl internet a mnoho muzikantu nemělo telefon. Nebylo možné dělat náhlé změny a byla to tak trochu ruleta. Probíhala totiž průběžná kontrola na dodržování oficiálního programu. Vzhledem k potížím, které jsem popsal výše, často v klubu hrál někdo jiný, než měl, což se stávalo podkladem pro nepříjemné dotazy ze strany provozovatele. Ale vždy to nějak prošlo. Časem jsem se do toho dostal a vlastně mne to i začalo bavit. Bylo někdy těžké vyrovnat se s tlakem muzikantů, ale ten mne taky vlastně přestal stresovat.

Parnas byl oblíbené místo malířů, spisovatelů, herců, muzikantů z popového světa a hodně se jich tam k půlnocí scházelo. V mých vzpomínkách se tohle dělo víc ve Vagonu, než na nábřeží. Snad proto, že to bylo úplné centrum a měli jsme povoleno mít otevřeno do 2 hodin v noci. To už byla všude tma a fungovaly snad jen noční bary se svou podsvětní klientelou.
Už na nábřeží, ale myslím, že i potom ve Vagonu, se pořádaly jam sessions večery v rámci Pražských jazzových dnů. Byly to mimořádné akce, protože se tam sešli muzikanti i hosté, kteří by se třeba normálně na podium Parnasu vůbec nedostali. Jazzová sekce v rámci “ trojdohody” tato dvě prostředí propojila. Samozřejmě, že to nebyla žádná novinka. V Redutě byly v rámci Československého jazzového festivalu také jamy. Ale propojení Pražských jazzových dní a Parnasu bylo pocitově více free. Nemělo ten oficiální štych. Ale jako vše, o čem píšu – jsou to mé subjektivní dojmy, umocněné velkým časovým odstupem.

P. Rybář, L. Holzer, M. Vitoch & J. „Bažík“ Pavelka
P. Rybář, L. Holzer, M. Vitoch & J. „Bažík“ Pavelka

Po pár letech se dostavily první problémy a situace ve Vagonu se začala přiostřovat, klub začal pomalu ale jistě směřovat ke svému konci. V zásadě jako vždy a všude začaly drhnout vztahy mezi muzikanty a personálem.
Do klubu se vcházelo z Národní po schodech dolů. Těsně pod nimi byla šatna a stolek, u kterého se platilo vstupné. Teprve potom se vcházelo do hlavního prostoru. Člověk, který to vstupné vybíral, měl zároveň dozor nad provozním pořádkem během večera a zejména musel ohlídat ukončení veškerých aktivit v hodině H, tedy oficiálně ve dvě v noci. Je těžké si představit, že úderem druhé se všichni disciplinovaně seberou a klub opustí. Zpočátku byl ve Vagonu personál tolerantní a když odbila druhá, začali počítat tržbu a netrvali na okamžitém vyklizení prostoru. Je nutné dodat, že přes den měly někdy ve vagonu Restaurace a jídelny (zkráceně RaJ) své akce a číšníci museli v noci ještě všechno připravit. Zásluhu na zpočátku bezkonfliktním provozu měl Přemek Rybář, šéf klubu za RaJ. Komunikoval s muzikanty a držel na uzdě trošku nepřátelský postoj zbytku personálu. Jejich vztah k jazzu nádherně dokresluje taková minihistorka, kterou mi Přemek nedávno vyprávěl: Přišel za ním jeden z číšníků a ptá se ho. “ Hele, proč se tady tleská během hudby, vždyť všude se tleská, až když hudba skončí? Co to jako je? “

Pokud byl muž u stolku náš kamarád Petr Pylypov, vznikající ohniska konfliktů se zavčas začala hasit a většinou se nic nestalo. Toho po nějakém čase vystřídal naprosto indiferentní pán, který vypadal jako Lenin a tak se mu i říkalo. Ten byl relativně pasivní a pořád to ještě nějak šlo.
Až jednou (fakt si nemůžu přesně vybavit horizont událostí) se objevila na konci schodů mříž, přes kterou se pouštěli příchozí a která se po vyhnání všech nočních hostů zamkla a šmytec. Nevím už jak a proč, ale jednou u té mříže došlo ke konfliktu mezi třetím pouštěčem, kterému se říkalo Šedý svetr (s vysokou pravděpodobností to byl fízl )a některými muzikanty. Vzájemně se fyzicky napadli a to už ten sešup nešel zastavit.

Já jsem po dohodě s některými muzikanty vyhlásil stávku (největší pitomost, co mne mohla napadnout) a klub se asi na týden zastavil. RaJ svolal schůzku, na kterou pozval i Karla Velebného jako oficiálního zástupce Svazu hudebníků a za přítomnosti nějaké novinářky z Rudého práva chtěli věc zásadně řešit. Na výsledek této schůzky si už také nepamatuju, myslím že došlo k nějakým výhružkám a napomenutím. Karel byl už mimo tyhle problémy a většině muzikantů to vlastně bylo jedno. Nic se nevyřešilo a klub ještě pár měsíců běžel bez Přemka Rybáře. Myslím, že to byl rok 1988, ale přesně to nevím. No nicméně blížil se čas velkých změn.

Jednou, někdy po těchto událostech, šel Přemek Rybář s manželkou po Václaváku dolů a říká jí: “Hele já se mrknu do toho Vagónu”. A ona odpověděla: “Nedělej to, budeš smutnej, tam už se hraje z repráků jen Zagorka.”

Karel Velebný zemřel 7. března 1989 ve věku 59 let a nedožil se lepších časů. Já osobně jsem mu velice vděčný za mnoho důležitých věcí a nikdy na něj nezapomenu. A myslím, že i nikdo z muzikantů, co měli to štěstí a potkali ho na své cestě.