Menu
Menu

Petr Kořínek

Narozen v roce 1943 v Brně
Kontrabasista, pianista, hudební skladatel, dirigent, pedagog.
Absolvent Státní konzervatoře v Brně, obor kontrabas (1963-1969).
Působí jako pedagog na Konzervatoři a VOŠ Jaroslava Ježka v Praze (1993-dodnes)
S+HQ Karla Velebného (1971 -1974)
https://www.facebook.com/pg/Petr.Korinek.Jazz/about

Březen, rok 1971.
Sedím v kavárně Alžbětka na Mickiewiczově ulici, naproti kasárnám Vojenského uměleckého súboru kpt. Jána Nálepku v Bratislavě. Jsem v uniformě. Přemýšlím, co budu dělat, až za pár týdnů půjdu do civilu. Hlavou mi probíhá moje minulost…
Gymnázium v Brně na Křenové ulici, epizodní rok na VUT fakultě strojní, šest let studia na Státní konzervatoři – obor kontrabas, hraní v Kombu Jana Kvardy (kde hrál i Rudolf Ticháček, který vystudoval v Brně VUT elektro), moje první kapela Jazz Q Brno, se kterou jsem natočil v brněnském rozhlase své první vlastní skladby, první cena za moji skladbu „Svita o čtyřech částech“ na ČAJF v Přerově 1969, ČAJF 1970 – opět cena za nejlepší skladbu „Tři odstíny zelené“
s JAZZ Q VUS Bratislava… V té době jsem hrál výhradně na klavír a kontrabas jsem „jen“ studoval na konzervatoři.
Ale co bude dál?
V dalších dnech začal rychlý sled událostí. Přišly mi do VUS dva dopisy. První od Ferdinanda Havlíka, jestli bych nechtěl nastoupit do Semaforu jako pianista, a druhý od Karla Velebného se stejnou nabídkou, ale jako kontrabasista do SHQ.
Rozhodnutí bylo jasné! SHQ – tuto kapelu jsem nábožně poslouchal v brněnském Domě umění na koncertě, tehdy s Janem Konopáskem (fl, bar sax), Milanem Pilarem na kontrabas a Pavlem Staňkem na bicí a samozřejmě Karlem Velebným na vibrafon! A teď mohu hrát v této kapele!

Pak už šlo všechno ráz na ráz. Ještě před koncem vojny jsem natočil v pražském studiu Mozarteum s SHQ polovinu LP desky „MOTUS“ a napsal jsem pro tu příležitost skladbu „Nová kůže“.
Pamatuji si, že na Masarykově nádraží na mě čekal usměvavý Karel, naložili jsme basičku do jeho tehdejšího auta Renault 10, a odfrčeli zkoušet do Jevan, kde už bylo slyšet ságo Rudy Ticháčka a bicí Pepíka Vejvody… A pro mne začal velký muzikantský svátek.
Hned po vojně jsem se přestěhoval do Prahy. Karel i Pepa mi pomáhali se sháněním podnájmu, nějakou dobu jsem bydlel i u nich.

Další události popíši jen telegraficky – byl to úžasný fofr.

Petr Kořínek & Karel Velebný
Petr Kořínek a Karel Velebný

Začal jsem spolu s ostatními členy SHQ (tehdy to byl ještě kvartet: Karel Velebný /vib., ts/, Rudolf Ticháček /ts., ss/, Josef Vejvoda /ds/ a já /b/) učit na LŠU v Praze, hráli jsme pravidelně 1× měsíčně ve studentském Klubu 1 na Strahově, v Malostranské besedě jako součást představení Divadla Járy Cimrmana, ve Viole, v Redutě. Úžasné bylo, že na nás chodili stálí jazzoví fandové, kteří znali náš repertoár a když jsme hráli novinky, tak to kvitovali souhlasnými výkřiky a poznámkami. Pravidelně 1× měsíčně jsme nahrávali pro Československý rozhlas v karlínském Studiu A. Pamatuji si, jak nás vybízel tehdejší redaktor dr. Mojmír Smejkal, abychom nenahrávali pořád jen v kvartetu, ale přibrali nějaké jiné nástroje. My se bránili, ale přesto si to jednou M. Smejkal prosadil, a vznikly moc zajímavé snímky s hobojem (Vlasta Kála) a lesním rohem (Miloš Petr), basklarinetem (Miroslav Krýsl) a pozounem (Zdeněk Pulec). Já jsem pro tuto sestavu napsal skladbu „Něžná“. To už s námi hrál na piano Karel Růžička a občas i Jirka Tomek na konga a perkuse.
Náš repertoár se postupně měnil, hráli jsme – mimo vlastních skladeb, které byly vždy tou dominantní složkou našeho repertoáru – skladby Joe Hendersona, Rolanda Kirka, Harolda Landa, Chicka Corey atd. I nástrojově došlo ke změnám – Karel Růžička hrál často na Fender piano, já jsem přibral Fender jazz bass.
V souvislosti s nahráváním do rozhlasu si vybavuji ještě problémy s názvy skladeb. Ne všechny názvy prošly, a tak jsme vymýšleli tzv. bezkonfliktní – Dýchlo na mne jaro, Butylka šaratice, U dámského dvora, Sice pomalu, ale zato rubato, Vzal jsem křídlo za křídlo. Pepík čerpal z hvězdné oblohy – Casiopea atd.
Každý měsíc jsme jezdili koncertovat do Ostravy. Cestou jsme odehráli koncert v olomouckém Divadle hudby; vždy jsme bydleli v hotelu Národní dům. Vzpomínám na jeden z večerů po koncertě, kdy jsme se s olomouckými přáteli přesunuli do hotelového apartmá, samozřejmě s patřičnou zásobou tekutin. A protože večer byl dlouhý a zásoby došly, vypravili jsme se s Pepíkem Vejvodou dolů na recepci pro další pití. Pan recepční se k nám naklonil a šeptem nám sdělil: „Pánové, je mi líto, ale dnes jsou tady ubytováni nějací hudebníci z Prahy a všechno nám vypili.“

Z tuzemských aktivit musím vzpomenout ještě tehdy proslavená klimkovická jam-session.
Tam jsme často hrávali. A také zpívali „hymnu“, kterou otextoval Karel na melodii „Struttin´ With Some Barbecue“. Bylo to nějak takhle: „Klimkovické jam session… je velký svátek,
pro všechny jazzmany, nejen z Ostravy, z dalekého okolí, ba i z Prahy“, a končilo to „klimkovické jam session má každý rád!“
Jednou jsme tam doprovázeli nějakého muzikanta, kterému to moc nešlo. Bylo už hodně pozdě v noci, byli jsme unavení, nervy trochu hrály, potřebovali jsme panáka. Když dotyčný hudebník odešel z pódia, otočil jsem se na Karla „jak s takovým hráčem můžeš hrát, vždyť to byla katastrofa, on nic neumí?!“
Karel na mě pohlédl a řekl: „Jen ho nech, on hraje nejlíp, jak umí.“ Hloubku, moudrost a sílu této věty si od té doby znovu a znovu opakuji a dnes, když mohu na Konzervatoři Jaroslava Ježka, kde učím hru na kontrabas, předávat svoje znalosti studentům, jim tuto větu připomínám.

SHQ - Petr Kořínek, Karel Růžička, Karel Velebný, Jiří Tomek, Josef Vejvoda & Rudolf Ticháček
SHQ – Petr Kořínek, Karel Růžička, Karel Velebný, Jiří Tomek, Josef Vejvoda & Rudolf Ticháček

V roce 1972 jsme nahráli ve „Studiu A“ LP Jazzové nebajky.
To nahrávání bylo krásné a hodně jsme si ho užili. Jak ve smyslu hudebním – jsou to vlastě drobné impresionistické skladby, spojené v jeden dramaturgický celek, tak i co se týče humoru, který ostatně provázel SHQ po celou dobu existence.
Ruda Ticháček měl strýce myslivce, který mu zapůjčil sadu vábniček. Ty jsme bohatě využívali a bavili se při tom ohromně. Použili jsme spoustu perkusí, ale i kýbl s vodou, tváře, vodní dýmku, novinový papír, Staufferovu maznici, pískali jsme, zpívali jsme… Studio A se usmívalo s námi.
Jazzové nebajky byly oceněny jako nejlepší jazzové album r. 1974.

SHQ – Petr Kořínek, Karel Růžička, Karel Velebný, Jiří Tomek, Josef Vejvoda & Rudolf Ticháček

Další vzpomínky jsou na naše zahraniční zájezdy.

Jezdili jsme – dá se říct – pravidelně koncertovat jednou i vícekrát do roka na západ, převážně do Belgie. To organizoval náš jazzový přítel Juul Anthonissen z Bruselu, tehdejší prezident belgické jazzové společnosti.
Hráli jsme na různých místech, ale bydleli jsme většinou v Antverpách v hotelu Cecil.
Vždy po koncertě jsme na recepci ještě chvíli poseděli při skleničce a zhodnotili celý den. V hale, asi 5–6 m od bar pultu byl hrací automat. Pro nás tehdy něco naprosto nového. Všichni jsme si to vyzkoušeli, nechali tam pár frantíků a šli od toho. Ne tak Rudolf Ticháček. Jako inženýr (s červeným diplomem) na to musel přijít. Jedou takhle sedíme u bar pultu, popíjíme a Ruda hraje na automatu. Dlouho, 10, možná více minut. My na něho: „Rudo, pojď už, necháš tam celý honorář.“ On na to: „Už to přijde.“ Po malé chvíli se ozvalo cinkání mincí, automat se rozblikal a frantíky se sypaly a sypaly… V tu chvíli Ruda s kamennou tváří přistoupil k nám a řekl: „Teď bych si dal panáka.“ Opravdu jim vybral celý automat!

Jindy jsem se zase já vsadil s kluky, že vypiju na ex colu. Podotýkám, že tenkrát u nás cola ještě běžně nebyla. Sice jsem to zvládl, ale následky byly ďábelské. Přispělo tomu ještě nějaké nepříliš dobré jídlo. Ten večer jsme hráli v Mortselu v klubu a uprostřed hraní se mi udělalo tak zle, že jsem musel odložit basičku a pádit na WC. Myslím, že jsme právě hráli Milestones. Kluci neztratili nerv a Pepa plynule přešel do dlouhatánského sóla. Mezitím jsem se dal jakž takž do pořádku, vrátil se zpět na podium a dohráli jsme skladbu do řádného konce. Po koncertě za mnou chodili belgičtí přátelé a účastně mě poplácávali po rameni. Samozřejmě si mysleli, že to bylo z „kalby“ (jak jsme tenkrát říkali) a jen se usmívali mému vysvětlování…

Tuším, že ve stejném klubu, v jiném roce, zase Rudolf udělal show se zesilovačem.
Rudolf stavěl výtečné zesilovače, které nazýval „Bizon“. Mimochodem i snad první tzv. tužkové mikrofony v ČSSR vyrobil Ruda. Tehdy se běžně zpívalo na tzv. kobry. To byly mikrofony, které připomínaly zvukem nádražní hlášení (zkuste si chytit nos a říct „Rychlík z Brna přijíždí na pátou kolej“ – nějak tak to znělo).
Ale zpět k historce. Jeden z těchto zesilovačů už dosluhoval a občas zabručel. Ruda toho využil a „prodal to“. Během koncertu začal Bizon bručet. Ruda s patřičně naštvanou tváří k němu přistoupil a „domlouval mu rukou“. To se opakovalo několikrát. Když nepomohly ani razantní „domluvy“, vytrhl Ruda se zesilovače všechny šňůry a prudce s ním mrštil o zem. Bizon se rozletěl na tisíc kousků. Publikum zůstalo zkoprnělé… až do doby, kdy jsme to už nevydrželi a začali se chechtat, jak blázni. Jo, Ruda dokázal věci dotáhnout do konce.

Rudolf Ticháček, Josef Vejvoda, Petr Kořínek & Juul Anthonissen
Rudolf Ticháček, Josef Vejvoda, Petr Kořínek & Juul Anthonissen

Jednou jsme byli hosty na zámku – tuším, že v Mechelenu. Zámecká rodina přijala do rodiny mladého studenta z České republiky (tehdy ČSSR), který emigroval a který nás zásoboval u nás doma zakázanou četbou – Svědectví, Listy. Spali jsme všichni čtyři v jednom krásném pokoji, s vysokými královskými postelemi a každé ráno, po probuzení, nám Karel předčítal z těchto časopisů. Vzpomínám si, že často říkal: „Už brzy se to otočí. To nemůže dlouho trvat.“ Bohužel, té otočky se těsně nedožil…
Tam, na zámku a v zámeckém parku jsme si užili krásné chvíle. Hráli jsme tenis (děti zámeckého pána nám chodily pro víno), kamarádili se s ochočenou kavkou… Celé dopoledne jsme měli celý zámek pro sebe. V kuchyni byla cedulka „Berte si co chcete“. Já jsem si vyzkoušel jejich záložní auto Citroen brouk a mírně ho nabořil. Ta hrůza!! Když jsem to odpoledne kajícně přiznal, mávl zámecký pán rukou a řekl: „To nic, to máme pro děti na nákup.“ Spadl mi kámen!

Jednou jsme hráli na Freejazz festivalu v Gentu. V té době jsme hráli poměrně dost avantgardní skladby, ale vysloveně free ne. Tak jsme začali upravovat náš repertoár pro tento festival. Dobře si vzpomínám na ten obrovský, temný prostor ve zřícenině starého hradu, kde se festival konal. Lidé tak různě posedávali, polehávali, popíjeli, pokuřovali a kdoví co ještě – prostě free.
Asi po třetí čtvrté skladbě, kdy byla odezva hodně chladná, přišel Pepík na skvělý nápad (jak se posléze ukázalo). Vytáhl z tzv. šoupytle, kde nosil různé perkuse, ale i koule na Pétanque, a jiné
věci – ping-pongové míčky. Začal je pouštět na malý buben, na činely, pak je házel na nás… pochopili jsme a jali se – s vážnou tváří – blbnout s ním… Publikum bylo naše! A my jsme potom nad panáky rozjímali o smyslu našeho muzikantského snažení…

Na jedné z cest jsme se potkali ve Frankfurtu nad Mohanem s Karlem Krautgartnerem.
To bylo moc milé, protože jsme o něm – a on o nás – neměli moc informací. Pozval nás do hospody, všechno zaplatil a uschoval účet. My se ho opatrně zeptali: „Na co ten účet?“ On na to: „Odečtu to z daní.“ Jen pro současníky – tehdy jsme o něčem takovém vůbec nic nevěděli…
Potom nám dal „Krautec“ ještě na cestu láhev vizoura.
To setkání bylo hezké. Zvlášť, jak si oba Karlové zavzpomínali.

Z jednoho zahraničního zájezdu jsme si všichni dovezli Real booky a společně jsme koupili
knihu od Georga Russela: Lydian Chromatic Concept of Tonal Organization.
Odjeli jsme všichni do Bechyně do Schmausovy vily, kde bylo rekreační středisko Svazu českých skladatelů a koncertních umělců, a tam jsme celý týden intenzivně kolektivně studovali. Potom jsme zkoušeli aplikovat poznatky získané z této objemné knihy do vlastních skladeb. Poslední večer pobytu na zámku jsme uspořádali veřejný koncert, kde jsme prezentovali výsledky naší týdenní práce. Musím říci, že výsledky byly docela zajímavé.
Pak už jsme se k tomu nikdy nevrátili.

Někdy v roce 1972/3 Karel Velebný rozšířil SHQ na septet/oktet, který nazval Sága rodu SHQ.
Hráli tam: Rudolf Ticháček (ss, ts), Karel Velebný (ts), Petr Král (ts, ss), Jiří Válek (barsax, fl), později i další saxofonisté: Sváťa Macák, Evžen Jegorov, František Kop, Štěpán Markovič, na konga Jiří Tomek…

Léta 1971–74 v SHQ.
Byla to krásná doba. Duch této kapely byl tak silně, ale přitom naprosto nenápadně ovlivňován Karlem Velebným, že nás ostatní to doslova očišťovalo, usměrňovalo k něčemu lepšímu.
Vzpomínám, že jsme jednou řešili nějaký problém a byli přítomní nějací moji přátelé. Já jsem se potom omlouval, že jsme se před nimi hádali. Oni se na mě udiveně dívali a řekli něco v tomto
smyslu: „Vy že jste se hádali? To byla přece přátelská debata.“
Stejně tak jsme všichni respektovali hudební názory druhých. Každý z nás měl své představy o muzice, kterou by chtěl hrát, a ne vždy jsme byli v tomto zajedno. Ale vůbec to nevadilo.
Určitě Kája Velebný nebyl nadšený z toho, že jsme s Pepíkem Vejvodou koncem roku 1971 nastoupili do zaměstnání na plný úvazek v Tanečním a Jazzovém orchestru československého rozhlasu (TOČR-JOČR). A že jsem jednoho dne navrhl, že bych donesl basovku, nebo že zařadíme do repertoáru skladby s prvky jazz rocku. Nic z toho nebylo na překážku našim opravdu krásným, přátelským vztahům. Karlova úžasná tolerance byla pro mne velkou životní školou.
Také jsme spolu trávili spoustu volného času. Králi jsme ping-pong, tenis, koule, nohejbal,
setkávali jsme se společně i s rodinnými příslušníky, plánovali společně volný čas.
A hráli jsme jen spolu! (Tedy mimo rozhlasovou kapelu).

Říkávali jsme Kájovi „Nebeský“. To jméno – ale ostatně i jeho vlastní „Velebný“ k němu opravdu sedí.
Děkuji osudu, že jsem mohl s Karlem Velebným hrát.

Petr Kořínek

P. S. Vždy jsme byli přátelé a zůstali jimi. V roce 1984, tedy po deseti letech od našeho rozpadu, jsme si s Karlem Velebným a Sváťou Košvancem krásně společně zahráli na 4. Jazzovém festivalu v Gottwaldově (původně a nyní Zlín), jako jazzová skupina TRIALOG Praha.

Petr Kořínek