Menu
Menu

Jaroslav Šindler

narozen 28. 10. 1951 v Městci Králové,
hudebník a pedagog na Konzervatoři Jaroslava Ježka,
hudební vzdělání: Lidová konzervatoř

Jaroslav Šindler & Štěpán Markovič
Jaroslav Šindler & Štěpán Markovič

Moje vzpomínky na Karla Velebného

Na Karla Velebného a jeho SHQ jsem chodil, mimo jiné, do strahovského studentského Klubu 1, kde někdy představovali v rámci koncertu tzv. jazzové učedníky. Jednou s nimi hrál také Zdeněk Fišer, který už byl tehdy žákem Lidové konzervatoře, a tam jsem se dozvěděl, že existuje škola, kde se dá studovat jazzová kytara. Tak jsem udělal zkoušky a začal jsem tuto konzervatoř navštěvovat. Jedním z předmětů byla improvizace. Jako student jazzové kytary jsem se dostal do třídy právě Karla Velebného. Pravidelné setkávání s touto osobností pro mě bylo velké zjevení. Záměrně říkám s osobností, ne pouze s pedagogem. Jeho způsob předávání informací se zásadně lišil od v té době běžných způsobů. Po čase jsem poznal, že je nutné se hlavně hodně ptát a ne pouze čekat, co vám učitel přednese a z toho vás potom vyzkouší. Nešlo zde pouze o získávání nějakých informací, ale o celkové nasávání životních postojů a jazzového pohledu na svět. To je myslím to podstatné, co si všichni, kteří jsme měli možnost k němu chodit, nosíme dodnes v sobě. Jedna z mnoha historek, která věc do jisté míry dokresluje – když Karel Velebný vydal svá první Jazzová praktika, náš tehdejší pan profesor harmonie řekl na hodině: „No vy jazzmani teď studujete ty Velebného Praktika, ale my to tady budeme dělat pořádně,“ a začal nám vysvětlovat nějaké teoretické poučky. Já jsem tomu moc nerozuměl, a tak jsem za ním šel, aby mi to vysvětlil. Bohužel mu to příliš nešlo, proto jsem s těmi poznámkami z hodiny šel za panem Velebným. On na to chvíli koukal, potom si to přehrával na klavíru, pak ten sešit zavřel a následovala několikavteřinová pauza. Vidím to dodnes. Potom mi podal sešit a řekl: „Pane Šindler, já tomu také nerozumím,“ a mně to bylo jasné.

Ještě si vzpomínám na jednu úsměvnou vzpomínku, která se vztahuje k začátkům formování Velebandu. Když se Karel Velebný rozhodl na tehdejší tzv. Lidové konzervatoři (úřední název byl, myslím, Lidová škola umění – kurzy pro pracující – specializované účelové studium) založit big band, nebyl na škole dostatek pozounistů. Tak „Džuso“ Baroš přemluvil několik hráčů z Posádkové hudby Praha, kde tehdy hrál, aby docházeli do školy na zkoušky. Když jeden z těchto pozounistů přicházel v civilu na zkoušku v budově základní školy v Josefské ulici, na chodbě kouřil (to se tenkrát ještě mohlo) jeden z pedagogů pověstný tím, že odchytával žáky a kontroloval, jestli jsou přezutí. Tento voják jdoucí na zkoušku byl přistižen nepřezut a následně náležitě pokárán. Netušil, že jde o profesora, který na škole vyučuje, a tak ho někam poslal. Poněkud rozlícený profesor vletěl do třídy, kde se právě chystala zkouška, vylíčil před celou kapelou předchozí situaci a požadoval na Karlu Velebném, aby zjednal nápravu. Ten seděl u piana, udělal svoji typickou několikavteřinovou pauzu a potom k nám pronesl svoje napomenutí: „Tak pánové, musím vám říct, že kdo chce hrát jazz, musí mít v první řadě přezůvky.“ Kapela samozřejmě vybuchla smíchy, dotyčný kolega bouchnul dveřmi a bylo.

Veleband v Parnasu
Veleband v Parnasu

Postupem doby jsme v jeho třídě vytvořili takové „pevné jádro“ – František Kop, Štěpán Markovič, Aleš Duša, Rudy Linka, Václav Komárek, Petr Krásný (možná jsem na někoho zapomněl, tak se omlouvám) – pozdější zárodky ESP, Velebandu, Naimy. V této sestavě jsme se scházeli na hodině improvizace pokud možno každý den, přestože jsme dle rozvrhu měli mít jen jednu hodinu týdně. Karel Velebný to neřešil a hrál s námi celé odpoledne. Ostatní předměty jsem, přiznám se, navštěvoval velmi sporadicky. Nechtěl jsem si totiž nechat ujít možnost být tam, kde se dělá jazz.

Výuka tehdy probíhala od odpoledních hodin do večera. Lidová konzervatoř v té době neměla vlastní budovu, využívaly se proto propůjčené třídy škol po celé Praze. Např. naše hodiny improvizace s Karlem Velebným probíhaly na zmíněné základní škole v Josefské ulici. Když jsme pak po osmé hodině večerní museli tamní třídy opustit, my studenti jsme se většinou odebrali do nedaleké restaurace Regent, kde se společně probírala hudební i jiná témata, potom domů cvičit a další den znovu.

Myslím, že jsme měli velké štěstí, že jsme byli poslední generace, kterou ještě Karel Velebný stihl uvést do jazzového světa. Předal nám v tom bolševickém světě do života mnohem víc, než co se dá zahrát do nějaké harmonie, nebo standardu. Předal nám kus svobodného nazírání na svět i na hudbu, svůj smysl pro cimrmanovský humor, a proto na něj všichni s velkou úctou a vděkem často rádi vzpomínáme.

Jaroslav Šindler