narozen 24. března 1944 v Praze
I když jsem se narodil v Praze, naši v té době žili ve Větrušicích u Libčic, kde jsem v roce 1959 nastoupil do učení v místní šroubárně. Nechtěl jsem dále chodit do školy, protože jsem měl komunistické propagandy tak akorát. Bohužel, v učení v Libčicích to bylo ještě horší. To už jsme bydleli v domečku, který otec mezitím postavil v Žalově u Roztok.
Jako dítě jsem chodil osm let „do houslí“. Jednou mě náš oblíbený učitel Červenka při hraní zastavil, ukázal na hmatník a zeptal se: „Bohouši, jak se jmenuje tahle nota?“ Já na něj koukal jako puk a, samozřejmě, jsem mu název noty neuměl říct. On z toho dostal záchvat, jako že po sedmi letech nevím, jaké noty hraju. Problém pohotově číst noty se se mnou nesl po celý můj život. Hraní „podle sluchu“ mi bylo daleko bližší.
Jednou jsem náhodou potkal svého kamaráda Pepíka Kovaříka s tajemným kufříkem, tak se ho ptám, co má uvnitř… „To je kornet.“ odpověděl mi. Trochu mi to začalo vrtat hlavou a časem jsem zjistil, že chodí k nějakému panu Millerovi do Roztok a s ním několik mých dalších kamarádů. S nimi jsem se domluvil, že dáme dohromady kapelu a když jsme si rozdělovali na co bude kdo hrát, zbyl na mě tenorsaxofon s tím, že, ale nejdříve se musím naučit hrát na klarinet. To mi bylo 10 – 12 let.
Náš učitel Robert Miller byl, původně, velmi schopným trombonistou, ale „ztrhnul“ si nátisk, takže musel přestat s aktivním hraním, ale stále pracoval v archivu v Československém rozhlase, kde byl původně členem orchestru. Když mě učil na klarinet, konzultoval různé detaily s hráči rozhlasového orchestru, se kterým se osobně znal z minulosti. Později jsem zjistil, že byl velmi uznávaným sólistou na trombon. Byl, původně, vystudovaným vojenským muzikantem, který pro nás psal různá aranžmá a založil s námi dechovkový soubor, se kterým jsme odehráli spoustu vystoupení.
Jednou mě kamarádi pozvali do Kralup, že tam v hospodě hraje nějaká skvělá kapela. Někdo z kapely vyzval muzikanty z obecenstva, že si s nimi může zahrát a že uspořádají soutěž o toho, kdo bude nejlepší. Tak jsem se přihlásil a zahrál Páteční boogie z repertoáru Orchestru Karla Vlacha, které v originále nahrál tenorsaxofonista Milan Ulrich. V té době jsem také sledoval hru polského saxofonisty Jana Walaszeka a jeho fráze jsem v sóle v Pátečním boogie také použil.
Se svojí hrou jsem měl velký úspěch – celý sál mi aplaudoval, jako bych hrál v Newportu. Kapelník Sváťa Ostrýd mi přinesl láhev vína a pogratuloval mi. Jeho soubor původně vedl Jan Arnet také z Kralup, který Sváťu učil hrát na basu.
Poté jsem se Sváťovou kapelou začal účinkovat. Říkali mi, že hraju jako Stan Getz, ale já nevěděl, kdo to je. V té době jsem poslouchal jenom Broma a Pražský dixieland. Pianista, inženýr Miloš Nový mi poradil, že v prodejně Polské kultury se dá koupit deska Stana Getze, tak jsem si ji koupil.
(Miloš Nový byl velkou inspirací pro Najponka: byl prvním, kdo mu doma zahrál boogie – woogie. Před svým odchodem do Německa u Knopů zanechal svoji obrovskou kolekci jazzových a soulových desek).
Dalším členem orchestru byl zpěvák Milan Dvořák, který měl doma spoustu jazzových desek a ten mě seznámil s mnoha jazzovými nahrávkami. Byl, mimo jiné, zakládajícím členem Jazzové sekce a jejím prvním předsedou. Od té doby jsem začal sbírat jazzové desky a také, na doporučení muzikantů poslouchat jazzové pořady Willise Connovera.
Často jsem hrál s kralupským dixielandem, který se skládal ze členů orchestru, který vedl Sváťa Ostrýd. Hráli tam skvělí muzikanti! Naše koncerty probíhaly výhradně v kralupské kavárně Praha, která stála blízko kostela a už neexistuje.
V roce 1963 jsem šel na vojnu a mezitím se kralupská kapela rozpadla. Po návratu z vojenské služby jsem začal hrát s kapelou Václava Krásného z Roztok.
V roce 1967 jsem se zapsal na studium na pražské lidové konzervatoři, ke studiu hry na klarinet k profesoru Císařovi.Tam jsem se také potkal s Honzou Chvostou, Po krátké době jsem i s Honzou odešel a studium ukončil.
Vzpomínám na zkoušky na PKS, kde mě doprovázel Jiří Verberger, což bylo hezké setkání.
V té době, na radu kamaráda Sváti Cibulky, jsem udělal konkurs do cirkusové kapely. V roce 1968 jsme vyrazili na turné do Sovětského svazu. Vždycky jsem měl k Rusům nedůvěru, ale během pěti let, které jsem strávil, jsem tam navázal hezká přátelství. Sergej Osin byl velkým znalcem jazzu, Poslouchal Willise Connovera a v jazzu a jeho dějinách se perfektně vyznal. Hraní v cirkuse mi vyhovovalo, ani ne tak pro hudbu, kterou jsme tam hráli, ale styl života, který jsem vedl.
V roce 1970 jsem se tam také seznámil s mojí ženou. Pochází z Gorlovky v Donbasu. Do té doby jsem byl přesvědčen, že se neožením, protože jsem neměl dobré vzpomínky na vztah mých rodičů. Dokonce jsem uvažoval o tom, že se stanu farářem.
Narodil se nám syn (jazzový pianista Jan Knop = Naj Ponk), ale stejně jsme se rozvedli. V roce 1989 jsme hráli s cirkusem v Přerově. Měl jsem volno, tak jsem se šel projít po městě a najednou slyším nějakou hudbu. Byl to jazz a znělo to dobře. Vydal jsem se tím směrem, odkud jsem slyšel hudbu a uviděl, že tam hraje Naj Ponk. Tak jsem zjistil, že můj syn hraje jazz a dost dobře! Nikdy jsme o tom před tím nemluvili.
V roce 1996 v Marseille jsem s hraním v cirkuse definitivně skončil, protože už tam se mnou nebyli moji staří kamarádi a mě to přestalo bavit.
Vrátil jsem se k civilnímu povolání a hudbu, teda jazz, ale stále hodně poslouchám. Mám tady doma 8 000 vinylů, takže je z čeho vybírat, protože od 60tých let se naše kolekce značně rozrostla. Na jakou desku mám zrovna teď chuť? Na mysl mi přichází třeba deska, na které Bud Shank hraje hudbu Michela Legranda a jmenuje se Windmills Of Your Mind.
Velmi rád také čtu knihy s historickou tématikou, ale je to stejné jako s deskami, vím, že všechny, co tady mám, už nestačím přečíst. Vzhledem k tomu, že jsem díky rodinným vztahům a mnoha přátelům, propojen s Ukrajinou, stále poslouchám ukrajinské rozhlasové vysílání, protože mě zajímá aktuální vývoj na frontě.
Ale jazz je jazz!
