Menu
Menu

František Uhlíř

narozen 24. 7. 1950 v Ústí nad Orlicí
absolvent konzervatoře ve hře na kontrabas
jazzový kontrabasista a skladatel

František Uhlíř a cesta na jazzový Olymp do skupiny SHQ Karla Velebného.

Pocházím z muzikantské rodiny. Můj otec byl učitel na hudební škole v Ústi, výborný pianista a skladatel, který vedl v Ústí swingový big band. Proto jsem už od raného dětství slyšel jazzovou muziku a už v 13 letech jsem hrál na piano na koncertě otcova big bandu v Ústeckém divadle. Proto když jsem začal studovat v roce 1965 v Brně, tak jsem měl už jazz v podvědomí a hodně mě lákalo si ho zkusit zahrát. Moje první jazzové zkušenosti jsem sbíral v druhé polovině 60. let se Swing Q mého otce. Od roku 1965 do roku 1971 jsem studoval na brněnské konzervatoři hru na kontrabas. Jelikož u nás tehdy oproti dnešní době nebyly dostupné žádné teoretické publikace týkající se jazzu, bylo pro mne zjevení vydání „Jazzových Praktik“ Karla Velebného. Tato publikace byla tehdy určitě základní a jediná informace pro chtivé adepty, jak proniknout do tajů této jedinečné a dobrodružné muziky.

SHQ bylo v té době už velmi známé jak u nás, tak i v Evropě a já jsem se zájmem četl různé články a kritiky, které o SHQ objevily. V té době jsem netušil, že o 10 let později budu mít příležitost stát se členem SHQ.

V roce 1971 jsem po absolvování konzervatoře musel jít na vojnu a bránit hudbou naši vlast proti západním a zlým kapitalistům. Měl jsem štěstí, že jsem se dostal do Prahy do Armádního uměleckého souboru, kde jsem hrál v symfonickém orchestru. Ve volných chvilkách jsme začali jamovat s Emilem Viklickým, který tam v té době taky sloužil. Během krátké době vznikl v rámci AUSVN Viklický Q a naším vrcholem byla účast v Přerově na mezinárodní festivalu ČAJF, kde jsme hráli v roce 1972 a v roce 1973 jsem tehdy dostal cenu za nejlepšího sólistu festivalu. Zde jsem se poprvé setkal face to face s Karlem Velebným, který působil na tomto festivalu v porotě a velice si to tam užíval.

V roce 1973 jsem po vojně nastoupil do prvního a do dnešní doby i posledního pevného angažmá ve skupině Linha Singers. Díky Petrovi Kořínkovi, který byl spolužák z Brna a který tehdy už hrál v SHQ, jsem občas měl tu možnost vypomáhat v SHQ. V tomto období hrály v SHQ velmi silné generačně blízké osobnosti.(K.Růžička, P.Kořínek, J.Vejvoda, R.Ticháček) SHQ byla celou dobu trvání díky a jedinečné vlastnosti Káji dát šanci novým talentům něco jako laboratoř pro nové jazzové hudebníky. Během existence této skupiny jí prošly prakticky všechny významné české jazzové veličiny. Karel udržoval vždycky po nějakou dobu určitou formaci, kterou potom čas od času vyměnil, aby dal šanci i mladým hudebníkům. Já měl to štěstí se dostat s Emilem Viklickým do této formace v roce 1975. Pro mě to bylo něco, co jsem si ani ve snu nedovedl představit. Bylo nám tenkrát s Emilem něco kolem pětadvaceti a Kája se rozhodl , že budeme hrát jen ve třech v obsazení vibrafon nebo tenorsax, klavír a kontrabas, tedy bez bicích nástrojů, což bylo velmi náročné na souhru.

V té době vyšlo album Crystal Silence, které nahráli v duetu pianista Ch.Corea a vibrafonista G. Burton. My jsme z tohoto alba hráli skladby Seňor Mouse a Falling Grace a dále další u nás tehdy ještě neznámé skladby jako La Fiesta, Spain nebo Windows , které napsal Ch.Corea. Samozřejmě nás Karel podporoval, abychom začali taky komponovat a tyto naše skladby jsme pak hráli na našich koncertech. Velká výhoda tehdy byla, že rozhlas měl zájem o původní skladby, a tak jsme několikrát do roka dostali z radia frekvence, abychom tyto naše skladby nahráli. V tomto období jsme pravidelně zkoušeli a bylo to taky pak znát na naší souhře.

V té době jsem taky občas doprovázeli zpěvačku Evu Olmerovou. Evu bylo velmi těžké dokopat ke zkoušení. Jelikož jsme tehdy zkoušeli v bytě u Káji v tehdejší Makarenkově ulici, nyní J. Masaryka, tak Kája zavolal Evu telefonem a řekl, zda je „ready“. My jsme pak začali hrát a ona si na druhé straně telefonu s námi zpívala. Když jsme skončili tak se ji Kája zeptal, jestli ona taky skončila jak my, ona řekla, že ano a bylo nazkoušeno!! Podobně jsme o několik roků později postupovali na festivalu v Karlových Varech s americkým trumpetistou Woody Shawem, kdy mu Karel zavolal do hotelu.

Emil Viklický, Karel Velebný, František Uhlíř, Pavel Husička & Tony Viktora
Emil Viklický, Karel Velebný, František Uhlíř, Pavel Husička & Tony Viktora

V roce 1976 vznikl v televizi na svou dobu jedinečný pořad „Studio M“, který představil v půlhodinové stopáži mnoho významných českých interpretů a skupin. Tento pořad byl vysílán live a ve výhodném času, což mělo dopad i na velkou sledovanost. Ačkoli to byl přímý přenos, vedení televize se jistilo minutovým prodlením, aby případné protestní narušení přenosu neprošlo na veřejnost. My jsme ve Studiu M vystoupili s SHQ hned jako jedna s prvních skupin tohoto cyklu. V roce 1977 to byl další koncert ve Studiu M SHQ + smyčcový kvartet, kdy jsme hráli původní skladby složené pro tento pořad. Sága rodu SHQ byla další skupina neobvyklého obsazení 4 saxofonů (3x tenorsax, barytonsax) a rytmiky.

Myslím, že Karel Velebný mě nejvíce ovlivnil svým lidstvím – tím, jak se choval a respektoval své spoluhráče a taky jako jedinečný a originální muzikant, který mě svým smyslem pro humor vždy dostal. Jeho rady se mi vynořují i po letech. Měl dobrý čich na mladé muzikanty, kterým dal prostor k vývoji a byl jim nápomocen vždy dobrou radou, často zabalenou do humorné pointy.
V polovině 70. let jsem s SHQ v triu vyrazili na jazzový festival do jugoslávského Bělehradu. Cestovali jsme tam vlakem a cestu jsme si krátili tím, že nás Kája naučil hrát karetní hru „mariáš“, kterou mistrně ovládal a i když to byl jen desetníkový mariáš, tak nás docela obral.

V Bělehradě jsme hráli stejný večer jako Stan Getz Q, se kterým hrál na basu Jirka Mraz. Jirka hrál s Kájou v SHQ v druhé polovině 60.let, a tak to bylo po létech pro Káju velmi vřelé setkání. Pro mě to byla zase možnost Jirku osobně poznat. Byl to jeden z mých velkých vzorů.

Trochu mě druhý den při snídani v hotelové restauraci překvapilo, že každý člen kvartetu S.Getze snídal osamocen u svého stolu. Že by ponorka?
Další zahraniční cesta opět v triu vedla do Belgie, kam SHQ jezdilo pravidelně již několik let. Toto turné organizoval promotér Juul Anthonissen. Juul, který mimo jiné taky pracoval na ministerstvu kultury v Antwerpách, založil v roce 1955 Jazzclub Hnita v Heist-op-den-Berg. Tento klub patří k nejstarším belgickým jazzklubům a je do dneška stále aktivní. Kája tam měl za tu dobu mnoho zajímavých kamarádů a mezi nimi bylo hlavně hodně našich lidí, kteří se sem uchýlili po ruské invazi v 1968. Pro mě byl velký zážitek to, že jsme byli po celou dobu našeho turné ubytování na zámku v Kerkom. Vlastníci zámku byli velice vzdělaní, měli rádi hudbu a pomáhali nezištně našim lidem ( v tu dobu tam bydleli taky dva čeští studenti university v Leuven). Ve volném čase jsme si párkrát zahráli proti dětem zámeckých pánů fotbal a byl jsem překvapen, jak to Kájovi šlo. Jak šel čas dál, tak jsem zjistil, že Kája hrál rád nohejbal, kde překvapoval své soupeře nezvyklým a smrtícím zakončováním (proslavené byly jeho zádička). Spolu jsem taky hráli několikrát čtyrhru na tenisovém kurtu u Křenů v Jevanech. Sport jsme většinou zakončili osvěžujícím posezením, kde Kája vždy při pozvednutí číší řekl, “a nebudem si ťukat“ což byl pokyn, abychom si přesto ťukli.
Začátkem roku 1977 se v Praze otevřel druhý jazzový klub Parnas jako protipól tehdy ne moc oblíbeného klubu Reduta. Tento klub byl situován ve stejné budově jak kavárna Slavie, ale vchod byl na nábřeží a měl nádherný výhled na Pražský hrad, který jsem si hlavně v letních měsících velmi užíval.

Hlavní zásluhu na vznik tohoto klub měl Karel Velebný, který se taky stal dramaturgem. Byla to doba tzv. normalizace a nejtěžší komunistické buzerace, ale Parnas byl pro nás něco jako zjevení a ostrůvek z jiného světa. Hrálo se zde od 21hod. do 24hod., personál byl přívětivý a nebyl problém po skončení koncertu zůstat déle. Byl to pro nás opravdický klub, kam jsme se rádi vraceli na sklenku po koncertech mimo Prahu. V průběhu 5ti let hrála v tomto klubu nejen celá pražská jazzová elita, ale také big bandy Československého rozhlasu nebo činohry Národního divadla. Kája byl velmi aktivní v dramaturgii a s SHQ jsme tam hráli tematické koncerty ze skladeb, které napsal D.Gilespie, Gery Mulligan nebo Thelonius Monk. Vystupovali s námi taky Vlasta a Honza Hammrovi. foto Konaly se tam taky příležitostně i výstavy výtvarníků. m.j. J. Laciny,Z.Červinky atd.

V Parnasu byla za dobu trvání nahrána dvě význačná alba. V květnu 1980 album Karel Velebný & SHQ with Guest – PARNAS, které vyšlo v Supraphonu a v roce 1981 album Cellula International Laca Decziho –JAZZISSIMO, kde hráli dva fantastičtí američtí muzikanti – trombonista Sonny Costanzo a tehdy velmi mladý a neznámý bubeník Dave Weckl. Toto album vyšlo v roce 1981 u firmy Panton. Shodou okolností jsem měl tu čest hrát na obou těchto albech. Bohužel tento jazzový ráj skončil v roce 1982. Důvodem prý byla údajná rekonstrukce. Klub se pak přesunul do paláce Metro, kde v suterénu Jazzklub Vagon–Parnas pár let přežíval.
Já jsem v roce 1984 natočil album BASSSAGA (vydal Panton), kde mi Kája taky velmi výrazně přispěl svoji jedinečnou hrou. Později jsme s tímto projektem vystoupili v televizi v studiu M.

Samozřejmě Kája byl znám nejen jako vynikající muzikant, skladatel a pedagog, ale taky jako objevitel všeuměla a giganta Járy da Cimrmana. Jako student jsem rád poslouchal v rozhlase pořad „ Nealkoholická vinárna U pavouka“. Zde jsem poprvé narazil na jméno Cimrman. Kája v tomto pořadu vystupoval pod pseudonymem dr. Evžena Hedvábného a od počátku patřil do okruhu členů zakladatelů divadla Jary Cimrmana. Tato dobu jsem ale přímo nezažil, jelikož jsem studoval v Brně.

Počátkem 80 let založil Kája společně s Jiřím Šebánkem Salon Cimrman a zde se opět ponořili do rozměrného a neprobádaného díla mistra Cimrmana s důrazem na jeho vztah k jazzu. Vznikl pořad Jazzman Cimrman, který měl v Praze domovskou scénu v divadle v Řeznické. Zde jsem spolu kytaristou Tondou Viktorou a hlavními protagonisty, Kájou a Jirkou, doprovázeli jejich vlastnoruční jazzové písně, které zaznívaly mezi referáty o díle Mistra a měly díky Kájovým častým návštěvám u lékařů velmi poeticky hravé texty a názvy.( Bürgerova sonáta, Daleká cysta, Vyměním zubní protézu, traumatologický valčík Dárkový hrudní koš, rehabilitační píseň Ohni svoji ruku v lokti atd.) Tento pořad byl nahrán v roce 1985 v Malostranské besedě a firma Supraphon vydala toto album pod stejnojmenným názvem „Jazzman Cimrman“.

Při příležitosti 25 let SHQ jsme zahráli v roce 1986 na festivalu Jazz na hradě Roštejn, který vymyslel a organizoval Mirek Šmikmátor. Na Roštejně tehdy působil kastelán Tonda Hošek se svojí rodinou, a tak se tady Kája setkal po letech se svým kamarádem z dob začátků u Cimrmanů. foto V tuto dobu jsme hráli v tomto obsazení.
Ke konci 80.let začal Kája z důvodu zhoršení svého zdravotního stavu omezovat hru na vibrafon a hrál jen klavír. SHQ hrálo tehdy v obsazení: K. Velebný, Tonda Viktora, František Uhlíř a Milan Vitoch.
Mám na Káju jednu velmi osobní vzpomínku a to, že mi byl za svědka při mé druhé svatbě v říjnu 1988.

Je neskutečné, co Kája stačil za relativně krátký život zkomponovat, napsat a kolik vychoval výborných muzikantů a taky kolik lidí potěšil svým cimrmanovským humorem, který nikoho neurážel, ale nutil k přemýšlení.

Velká škoda je, že se nedožil té velké změny konce komunismu, kterou on v pořadu Jazzman Cimrman prognosticky „vyslovil – “ ono se to stejně jednou provalí“. Asi by taky jistě svým humorem glosoval dnešní absurdní dobu.