Menu
Menu

Emil Viklický

narozen 23.11.1948 v Olomouci
absolvent Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v oboru matematika
jazzový pianista a skladatel
www.viklicky.com

Text o Karlovi a jeho SHQ.

V povídce “Chance Traveler” japonského spisovatele Haruki Murakamiho je následující jazzová příhoda. Pan Murakami navštíví v Bostonu na Harvard Square jazzový klub Regatta Bar. Hraje tam ten večer jeho oblíbený pianista Tommy Flanagan. Murakami je trochu zklamán úvodními skladbami tria, přeje si, aby pianista zahrál jeho oblíbené skladby “Star -Crossed Lovers” a “Barbados”. Netroufá si o ně ovšem Tommy Flanagana požádat. Upřeně se na klavíristu dívá. Ten, aniž by jakkoliv na spisovatele pohlédl, vzápětí zahraje obě tyto skladby. Zkoprnělý Murakami sedí beze slov se skleničkou merlotu v ruce. Provedení obou skladeb bylo dechberoucí.

Mám podobně mysteriozní story z dnes již neexistujícího klubu Bradleys na 10st Street a University Place v NYC. Chodíval jsem tam na jaře 1978 poslouchat duo Jimmy Rowles – George Mraz. Sedával jsem vždy na poslední barové židličce, co nejblíž muzikantům. Neznal jsem jeden standard, který před pauzou hráli a tak jsem se poté Jirky zeptal na název. Jiří váhal s odpovědí. Mezitím mi majitel klubu Bradley Cunningham, který naši konverzaci zaslechl, přinesl drink a řekl “This is All I Ask”. Jirka potvrdil, ano, to je ten název. V srpnu 1978 jsem bez rozloučení odejel do Prahy, /pro ty kteří se narodili později: a bez šance se do NYC vrátit, což jsem tehdy ještě netušil/. Další týden se v Bradleys objevil můj kapelník Karel Velebný a sedl si na tutéž barovou židličku. Hráli opět “This is All I Ask”. O pauze přišel George a řekl: “Karle, co tady děláš? Na téhle židli sedává Emil”.

SHQ - Karel Velebný & Emil Viklický
SHQ – Karel Velebný & Emil Viklický

S kontrabasistou Františkem Uhlířem jsme nastoupili do SHQ Karla Velebného oficiálně v září 1974. Karel nás oba dobře znal z poroty přerovského amatérského jazz festivalu, tzv. ČAJFu. Získali jsme hlavní ceny festivalu ve třech letech po sobě tj. 1972, 1973 a 1974. Tehdy býval ČAJF každým rokem vždy v dubnu. Na prahu léta 1974 nám oběma Karel Velebný zavolal, jestli bychom se nechtěli stát členy jeho SHQ. V srpnu 1974 jsme začali intenzivně zkoušet v tehdejší Makarenkové ulici, ve druhém patře bytu, kde Karel Velebný s rodinou bydlel.

Dnes se ulice jmenuje Jana Masaryka. Repertoár byly Karlovy vlastní skladby plus spousta kompozic Chicka Corey. Karel samozřejmě sledoval současnou scénu, znal nové ECM nahrávky Chicka Corey a Gary Burtona /Crystal Silence/. Měli jsme v repertoáru obtížnou “Seňor Mouse”, Five Hundred Miles High, Captain Marvel, Crystal Silence a další Coreovky.
Karel nikdy nezapomněl veleváženému publiku sdělit, že jde samozřejmě o Chicka Severního Coreu, neboť Jižní Korea je nepřátelský kapitalistický stát. Vždy s kamennou cimrmanovskou tváří.
Náš první koncert s SHQ triem Karla Velebného byl začátkem září 1974 na Vysoké Škole Chemicko technologické na Praze 6, vzpomínám si, že kromě studentů byl v publiku také klavírista Milan Svoboda. Hráli jsme skoro samé skladby Chicka Corey, což bylo tehdy v ČR novum. Asi po roce se k nám přidal bubeník Milan Vitoch, takže jsme byli quartet – tak, jak naznačoval název kapely SHQ. Během několika dalších let se Milan Vitoch vyměnil s Jaromírem Helešicem, ale posléze se opět do SHQ vrátil. Přesná data si už nepamatuji, Jarda Helešic to bude vědět. Během mé roční pauzy v SHQ, když jsem byl na Berklee v Bostonu, přivedl Jaromír do kapely moravského kytaristu a pábitele Antonína “Tony” Viktoru. Když jsem se v létě 1978 vrátil z USA, SHQ byl opět kvintet. Tak jsme zůstali až do roku 1988.

Někde jsem napsal, nebo řekl v jakémsi interview, že nemohlo existovat jiné lepší, zábavnější zaměstnání, které umožnilo překonat příšernou dobu zvanou “normalizace”. Hrát s Karlem Velebným v SHQ byla obrovská muzikantská a lidská škola, a navíc to byla skvělá zábava.

SHQ 1979 - Karel Velebný, Tony Viktora, František Uhlíř, Milan Vitoch & Emil Viklický
SHQ 1979 – Karel Velebný, Tony Viktora, František Uhlíř, Milan Vitoch & Emil Viklický

Karel se samozřejmě občas dostal do styku s establišmentem, dokázal je nádherně ignorovat a dělat si z nich specifickou legraci. Například do životopisu, vyžadovaného naším zřizovatelem PKS /Pražské Kulturní Středisko/ napsal : “občas si koupím i pomeranče nebo mandarinky, ať to stojí, co to stojí”. PKS samozřejmě pozvalo všechny kapely k podpisu Anticharty. Karel se nám o tom vůbec nezmínil, netušili jsme, že taková akce vůbec proběhla. Až posléze z Hlasu Ameriky, nebo reakcí tisku. Jednou přišel o něco později na domluvenou zkoušku v Redutě a povídá: “chlapci, vy si tady hrajete ten jazz, ale nahoře” a ukázal prstem dozadu nad sebe,“tam nahoře zuří socialismus”.

Občas se nám dokonce podařilo vyjet za hranice do Německa, SHQ byla v Evropě známá kapela. Pragokoncert nás po obvyklých dlouhých průtazích pustil. Milan Vitoch si potřeboval koupit nové blány na buben / které u nás nebyly k dostání/, takže si jednoho modrého Richarda, /stomarkovku s portrétem R.Wagnera/, dal do bíle obálky mezi staré náhradní blány, uložené na spodku kufru s malým bubnem. Na celnici v Rozvadově přišel celník a začal se hrabat v kufru auta a nepříjemně zavrčel: “Rozbalte si všechny ty bubny, co to tady máte?”.
Milan mlčel a zapaloval si cigaretu. Nevěděl jsem, kde má schované západoněmecké marky. Sám jsem nic nepřevážel, takže jsem se suveréně ujal konverzace s celníkem.
“Víte, to má kolega bubeník náhradní blány. Když mu nějaká praskne, třeba když dá velkou ránu, tak musí mít s sebou náhradní, ne?”.
Celník ještě něco mručel, pak rezignoval “zabalte si ty krámy”, a konečně nás nechal projet do Německa. Chvíli jsme v autě mlčeli, zdeptaní potupnou prohlídkou. Po chvíli, aby ulomil hrot, Karel Velebný otevřel okénko auta, pohlédl do krajiny a klidným hlasem zaintonoval na nápěv naší národní české hymny:
“ A to je ta krásná země, země německá, země jejich!”
Rozesmáli jsme se a Milan Vitoch povídá: “víš kde mám ty marky?”
“No nevim”, řekl jsem.
“Ty vole, mám je v obálce mezi těma starejma blánama”.
* * *
S odstupem let jsou to skvělé historky k vyprávění. Jen si nejsem jist, dokáže-li se dnešní generace muzikantů vžít do našich tehdejších pocitů, nálad a atmosféry té doby. Nejspíš ne, ale to vůbec nevadí.

 

 

SHQ trio - Slaný festival, leden 1975
SHQ trio – Slaný festival, leden 1975

Radovan Urban: Jára da Cimrman – diskuze na FB

RU: Je naprosto neuvěřitelné, jak se Jára Cimrman, stejně jako většina českých postav stal oblíbenou hříčkou padělatelů dějin. Stačí nějaká „nevyvratitelná“ informace a podvod je na světě. Mělo by se vědět, že kufr Járy Cimrmana přivezl z půdy své chalupy jazzman a obrovský bavič Karel Velebný, který tak Cimrmana objevil a pojmenoval. Cimrmana uvedli do Vinárny U pavouka spolu se scenáristou mnoha dalších her divadla, Jiřím Šebánkem. Ti dva jsou skuteční otcové postavy Járy Cimrmana a snad se najde odvážný divadelní vědec, který to pravdivě nastuduje. Já už to udělal v dokumentu o Karlu Velebném. Jsou tam výpovědi pamětníků i ukázky ze skečů o Cimrmanovi ve vojenském vysílání Vinárny U Pavouka. Například Cimrmanův přespolní běh do Vídně v podání Velebného a Šebánka. Je mi smutno, že velikánům chybí odvaha přiznat, jak to bylo.

EV: Hrál jsem s SHQ Karla Velebného 14 let. Karel několikrát vyprávěl jak seděli na Vinohradech v Armádním studiu ČR s Jiřím Šebánkem a Helenou Philippovou. Hledali jméno pro českého génia. Karel četl zadní stranu Lidové demokracie, kde ho rozesmálo, že za Litvínov vstřelil branku hokejista Cimrman. Pobavil ho zčeštěný tvar německého jména Zimmerman. Hokejistovo křestní jméno Jaroslav nejprve Jiří Šebánek rozlomil na Jára da Cimrman, později -da- vynechali.

Radovan Urban: Emile děkuji, Onoho 28.prosince 2016, kdy jsem to napsal vystoupil ve Zpravodajství pan Svěrák a vysvětlil národu, že před padesáti lety poprvé představil v rozhlasové “Vinárně U Pavouka” Járu Cimrmana, tak mi to trochu nadzvedlo. Ale to snad k Cimrmanovi patří.

EV: Navrhuji parlamentu schválit nový státní svátek: Den Járy Cimrmana. Určíme jej snadno. Podle data vysílání ČR, kde se poprvé ve „Vinárně U Pavouka“ objevil Jára da Cimrman, badatelé projdou v archívu sportovní stránky Lidové Demokracie / cca 1964-65/. Doufejme, že hokejista Jaroslav Cimrman moc góly nestřílel. Pak den, který následuje po záznamu o vstřelení branky bude den D! Slavný den, kdy byl pojmenován bezejmený český génius.

* * * * *

Na Silvestra 1976 jsme hráli s SHQ v Jazz klubu Parnas, naproti Národnímu Divadlu. Krátce po půlnoci se v klubu objevili dva kamarádi Karla Velebného. Toho většího jsem znal, byl to herec Pavel Landovský.
Zeptal jsem se: “Karle, prosimtě, kdo je ten menší pán s kartáčkem na zuby v kapse saka?”
“To je přece spisovatel Václav Havel. Ten kartáček má proto, že ho policie často zavírá na 48 hodin do cely předběžného zadržení, takže je na to připraven”.
Landovský s Havlem tehdy na Silvestra utíkali před policií. Rozeslali totiž texty Charty 1977 a STB je po Praze hledala.
Karel Velebný se s Havlem znali z Divadla na Zábradlí /1962-3/, kde byl VH nejprve kulisákem, později autorem her “Zahradní slavnost” a “Vyrozumění”. SHQ byl v té době hudebním souborem divadla. Obsazení zřejmě: K.Velebný, Jan Konopásek, Karel Vejvoda a Milan Mader.
Karlovo nemocné srdce se zastavilo v březnu 1989. Strašně mě mrzí, že se nedožil konce “komunismu” v Čechách. Nesmírně by ho to potěšilo. Dokonce si myslím, že bychom měli prvního jazzového ministra kultury. Jsem o tom přesvědčen.