narozen 11.12.1946 v Praze
Jazzový bubeník, kapelník J.J.Jazzmen, absolvent Konzervatoře J. Ježka
http://jazzmen.hyperlink.cz
https://youtu.be/SDeYEgQocwc
Legendární kapelu Studio 5 jsem na vlastní oči a uši nezažil. Ale když někdy kolem roku 1961 založili Karel Velebný s Janem Konopáskem SHQ chodil jsem na ně, ještě jako nezletilý, pravidelně téměř každou neděli dopoledne do divadla Na Zábradlí, kde hrávali jazzová matiné. Na basu tam hrál tehdy Milan Pilar a na bicí Pavel Staněk. Ten mě samozřejmě fascinoval. Ale obdivoval jsem také Karlův hlavní nástroj vibrafon. Strašně jsem se chtěl na něj učit hrát, ale nikdy se to nepovedlo. Vibrafon nebyl tehdy u nás k dostání (a byl bych na něj stejně neměl). Ani později na KJJ (tehdy Lidová škola umění, specializované účelové studium) vibrafon neměli. Bicí se vyučovaly ve sklepě školy v ulici U Půjčovny, kde bylo v rohu složené uhlí. Pak jsem samozřejmě zažil veškeré proměny SHQ, kapely, která stála neustále v popředí českého i evropského jazzového dění.
S Karlem Velebným jsem se znal dlouho a můžu říct, že dobře, i když jsem s ním, až na několik málo záskoků, nikdy v žádné kapele nehrál. Vídali jsme se ale dost často mj. také proto, že já jsem měl mnoho let „strategickou“ adresu. Bydlel jsem na Národní třídě 25, v Paláci Metro, kam byl později přestěhován Jazz Club Parnas. Přes ulici byla Reduta a do původního Parnasu na nábřeží to bylo jen pár kroků. Já jsem tam trávil prakticky všechny volné večery a Karel, vlastně zakladatel původního Parnasu, se tam vyskytoval také velmi často, i když zrovna nehrál. Poprvé jsem s ním přišel do osobního kontaktu, když byl kdysi v kvalifikační komisi u přehrávek na Pražském kulturním středisku. Blíže jsem se s ním seznámil na Jazzové dílně ve Frýdlantu 1986, ale nejvíce jsme se pak vídali celá léta v jazzklubech, (Parnas, Reduta, Řeznická…), nebo i u něho doma v Kamenické ulici a jinde. Dost jsme toho spolu i vypili. Z těchto posezení mně utkvělo v paměti dost všelijakých moudrostí (ne jenom o muzice), které se mě čas od času stále vybavují v různých situacích, protože jsou opravdu nadčasové. Pokusím se si na některé vzpomenout. O Karlových zásluhách o jazz a jeho muzikantských kvalitách já psát nebudu, to nechám povolanějším.
Kdysi velmi dávno jsme spolu v Redutě poslouchali maďarského basového virtuosa Aladára Pégeho, který tam hrál. Pége strašně „vařil“ a v jednu chvíli hrál dlouhou pasáž sám bez doprovodu. Bylo to neuvěřitelně rychle, nahoru, dolu a nebralo to konce. Karel jen podotknul: „na tomhle je nejtěžší to nějak rozumně skončit“. To je svatá pravda! Později Karlův dlouholetý spoluhráč Tonda Viktora říkal takovému hraní „mlácení prázdné slámy“.
Na Národní třídě vedle Reduty byl ve své době (za hlubokého komunismu) bazar z hudebními nástroji. Zahlédnul jsem Karla z okna, že tam vešel a seběhnul jsem dolu za ním. Ptám se ho, co shání a on že potřebuje do školy pro žáky plátky na saxofony a že nejsou nikde k dostání. Já mu říkám, ale tohle je bazar, tady plátky nevedou. Pojďme ale na Jungmannovo náměstí, já tam znám prodavačku a ta mívá furt nějaký „podpultovky“. Mně třeba sehnala činely Paiste za výbornou cenu. A skutečně, Jaruška nás vzala dozadu a měla Rico i Vandoren za dobrou cenu. A byla potěšena, že se mohla s Karlem seznámit. Karel byl nadšený a pozval mě do pasáže Alfa do bufetu na kafe. Dali jsme si ho s Fernetem. Karel říká, víš proč s Fernetem? Jednak se to tím ochladí a může se hned pít, a taky to kafe víc „píše“. Ještě mně pak poradil jeden „lék“ na kocovinu. Dodnes jsem ho nezkusil, ale určitě funguje. Ráno si dát slepičí nebo hovězí vývar a do toho čtvrtku ryzlinku. Vývar srovná žaludek a ryzlink srovná hladinu alkoholu.
Když po koncertě občas přišli nějaké příznivkyně s duchaplnými pochvalami jako např. vy tak krásně hrajete, tak Karel vždy jen pokýval hlavou a řekl: „to víte, když my to jinak neumíme“.
V době když začínaly videa a ještě jsme je všichni neměli, tak nás pozval Karlův basista František Uhlíř k sobě, že má na videu koncert Chick Corea s Gary Burtonem. Sešlo se nás tam spousta, byl nás plný obývák a ten koncert byl moc krásnej. Zuzana Velebná, Karlova manželka, najednou povídá: Kájo, to vy byste to s Emilem Viklickým takhle krásně neuměli zahrát, že ne? Karel odpověděl: no to asi ne, ale to nevadí, protože u PKS bychom za to stejně nedostali víc než 240,- Kč. za koncert.
30. srpna 1986 se na jazzovém festivalu na hradě Roštejn slavilo 25 let SHQ. Bylo tam spousta kapel a koncert trval od odpoledne až přes půlnoc. Správcem hradu, kastelánem, byl tehdy velký jazzový fanda Antonín Hošek. Na hradním nádvoří se stále hrálo, ale SHQ už oslavovalo u Hošků v kuchyni. Když nám později došlo víno, byl jsem vyslán do hradní knajpy pro další. Jenomže tam to „naše“ už taky došlo a měli už jenom značku Manon. No nedalo se nic dělat, donesl jsem Manon. Zuzanka Velebná už byla v náladě a začala hned recitovat Manon Lescaut. Karel to chvilku skepticky pozoroval a pak prohlásil: „hlavně abychom se z toho Manon moc nepoblili“.
Když byl v r. 1977 na Smetanově nábřeží 2 otevřen jazzklub Parnas (mj. zásluhou Karla Velebného) byl to velký svátek. Dramaturgii dělal myslím, alespoň zpočátku, sám Karel Velebný a hrávaly tam ty nejlepší kapely, které byly v té době k dispozici a objevovali se někdy i zahraniční sólisté. Mimo značného počtu tzv. štamgastů se tam scházeli i muzikanti, kteří zrovna ten den měli volno. To, snad ještě ve větší míře pokračovalo, když Parnas byl po čase přestěhován na Národní tř. 25, do restaurace Metro vagón. Pak se to jmenovalo myslím Vagón – Parnas.
Seděli jsme jednou hned v prvním boxu u dveří a Karel vyprávěl. „Tak tady na tomhle místě, v době když to byla ještě noční vinárna, bylo malé pódium a já jsem sem chodil jako student konzervatoře hrávat na záskoky. V rohu pódia byl malý stoleček přikrytý zeleným suknem, na který si pan kapelník odkládal housle. Pak přišla měnová reforma, pan kapelník odkryl ten stoleček, ale nebyl to stoleček ale malý tříoktávový vibrafon. A zeptal se, nechcete to někdo koupit? No a tak jsem přišel k svému prvnímu vibrafonu.“ Pak se bohužel ještě ukázalo, že vibrafon nebyl toho kapelníka, ale jiného kapelníka Karla Venzary, který ho chtěl po Karlovi znovu zaplatit. To se ale pak vysvětlilo…
Ve Vagónu to dost let opravdu žilo a scházela se tam bezvadná parta lidí. Z muzikantů se často se objevovali Rudolf Dašek, saxofonista Mirek Krýsl (s tím bejvala velká legrace), Evžen Jegorov, Tonda Viktora a spousta dalších. Chodíval tam i karikaturista Vláďa Jiránek. On jeden čas dost pil a číšníci mu dávali staré jídelní lístky a on na zadní stranu kreslil vtipy a karikatury muzikantů, které pak rozdával. Ať toho měl vypito kolik chtěl, tak nikdy ty kresby nepodepsal. Moje kamarádky Světla a Helena (S+H), učitelky stepu od Franka Towena, se ho jednou zeptaly, Vláďo proč ty to nikdy nepodepíšeš. A on odpověděl, holkám já se podepisuju jenom na stehna nebo na prdel. Tak holky si sundaly jeans a on se jim podepsal (a já to fotil). Jenomže barman na nás zavolal policii, jako kdybychom dělali bůhvíco. Ale než policajti přišli tak byly holky zase oblečený a oni nevěděli co mají řešit.
Jednou přijel do Prahy také černošský trumpetista Joe Newman (hrával s Count Basiem) a hrál ve Vagónu s triem Emila Viklického. Já jsem tam samozřejmě byl taky, i s kamarádkama Světlou a Helenou. Když dohráli tak jsme s Joe Newmanem seděli v boxu (jemu se líbila Světla, že prej vypadá jako Seminolská indiánka). Joe uměl taky stepovat a tak se holkama dobře bavil a chutnalo mu i pivo. Emil Viklický už chtěl jít domu ale Joe ještě ne. On ale nevěděl kde bydlí. Emil přišel tedy za mnou a říká. Prosím tě, když ty tady bydlíš v domě, neodvedl by jsi ho do hotelu, on bydlí na Václaváku ve Zlatý huse. Já samozřejmě že ano. Když jsem ho pak vedl do hotelu tak si Joe všimnul, že skoro v každý výloze byl mezi konzervama portrét Leonida Brežněva, který měl taky zrovna přijet do Prahy. Joe asi nevěděl kdo to je ale, když už ho viděl asi v pátý výloze tak se zastavil a povídá „big publicity“. To mě dost pobavilo a když jsem to pak vyprávěl Karlovi tak se tomu zasmál a povídá, tu publicitu by si podle mě asi zasloužil spíš ten Joe Newman.
Později se ve Vagónu situace poněkud přiostřovala. Personál RaJ (Restaurace a Jídelny) Praha 1 neměl jazzmeny ani jazzové publikum moc v oblibě. Na schodiště nainstalovali mříže a za nima vybíral vstupný (místo původního Petra Pylypova) podivnej člověk, přezdivanej „šedivý sako“, byl to asi nějakej estébák. Jednou vyhazoval kluky Bady Zbořila, Roberta Balcara a Štěpána Markoviče ještě než měli dopito. Oni ho samozřejmě poslali někam. Když přišli další den tak šedivý sako stál za zamčenou mříží a byl strašně chytrej. Vy už sem nikdy nepudete a taky si tu už nezahrajete, to vám zařídím… Před mříží čekal taky nějakej invalida s berlema, Štěpán mu jednu berli vzal a trefil šedivý sako skrz tu mříž přímo mezi oči. Ten když se vzpamatoval tak vyběhnul za klukama na ulici, ale zapomněl klíče v zámku. Nachomejtnul se tam myslím Martin Zbrožek a zamknul zevnitř… No byla to legrace veliká ale myslím, že z Restaurací a jídelen tehdy volali Karla jako předsedu jazzklubu na koberec a vyhrožovali mu, že klub zavřou… K uzavření klubu však došlo ještě o dost let později, myslím ale taky za nějakých podivných okolností.
Karel se v té době „ze zdravotních důvodů“ už neobjevoval tak často. Občas samozřejmě hrál a někdy přišel jen tak. S ním to ale byly nejhezčí večery, kdy mimo bezvadný muziky byla ještě ohromná nálada a legrace. Byl to opravdu jedinečný člověk!