Menu
Menu

Alena Stašková

narozena 23.8. 1942 v Jičíně
vystudovala Pedagogický institut v Hradci Králové a Filozofickou fakultu UK – obor hudební pedagogika
profesorka na Konzervatoři J. Ježka

Když jsem se v roce 1967 provdala za sbormistra dětských sborů Čestmíra Staška a přestěhovala se do Prahy, dostala jsem nabídku několikaměsíčního suplování hudebních nauk a intonace na tzv. Lidové konzervatoři při Městském domě osvěty. Po skončení záskoku mi ředitel Vadim Petrov nabídl nastálo několik vyučovacích hodin, které se v roce 1969 změnily v plný úvazek.
A od té doby byl můj profesní život propojen s touto školou celých padesát let, tedy do roku 2017. Přežila jsem všechny reformy školy a zažila všechny ředitele, počínaje Vadimem Petrovem a konče Eduardem Klezlou. Protože zatím moje dlouhodobá paměť funguje docela dobře, seznámím vás pokud možno stručně s historií školy, která se už dlouho jmenuje Konzervatoř Jaroslava Ježka. Čtyřem ředitelům jsem dělala zástupce (naposledy jsem ve funkci skončila v roce 2009).

Tzv. Lidová konzervatoř vznikla v roce 1958 při Městském domě osvěty Praha . V té době začínalo jakési maličké uvolnění v oblasti tzv. zábavní hudby (tenkrát se jí říkalo estrádní nebo taneční), a vznikla potřeba nějakým způsobem doškolit nejprve kapelníky, potom i jednotlivé instrumentalisty (a taky si je trochu politicky pohlídat).
Zároveň i rozhlas pořádal soutěž „Hledáme písničku pro všední den“, kde se objevila spousta mladých talentů. Úkolu zajistit jim jakési vzdělání se chopil právě Městský dům osvěty s Vadimem Petrovem. Byla to šťastná volba, protože V. Petrov se pustil energicky do práce, obklopil se množstvím výborných muzikantů, kteří se tomuto žánru věnovali, a zavedl nejprve kratší, poté čtyřleté ucelené studium. Brzy si uvědomil, že chybí i učební materiály, a tak z jeho popudu vznikly dodnes platné publikace tehdejších vyučujících, s kterými jsem se já už osobně nesetkala. Tak vznikly první Dějiny jazzu a populární hudby od Lubomíra Dorůžky a učebnice intonace a harmonie Jaroslava Kofroně, které poprvé vyšly jako interní skripta Lidové konzervatoře. Kofroňova intonace vychází pořád, a je to dosud velmi užitečná kniha (a to mám srovnání i se zahraničními materiály). Nevím, jak to bylo s Jazzovými praktiky K. Velebného. Nesmím zapomenout také na publikaci M. Šolce a J. Verbergera Piano v jazzu. Jiří Verberger se na škole vyskytoval také. Z osobností, které jsem poznala na začátku působení na škole, si vzpomínám na Antonína Matznera, který tam několik let učil dějiny jazzu, zahlédla jsem tam i Vlastu Průchovou, učil tam M. Hynčica, J. Boťa, potom dost známých klasiků (např. i známá klavíristka Valentina Kameníková). V té době také vznikala malá divadla (Semafor apod). Vzniklo proto i studium herectví, pantomimy a tance. V této formě už škola přesahovala rámec osvětového vzdělávání a podařilo se ji zařadit ro regulérního systému školství.

Tím ovšem nutně musel vzniknout nový název, který zněl úděsně: LŠU- SÚS-KPP, což v překladu znamenalo Lidová škola umění – specializované účelové studium – kurzy pro pracující. V roce 1968 (asi) přešla ze správy Městského domu osvěty pod oblast školství – tehdy taky dostala ten dlouhý název. Samozřejmě ji všichni znali pod dřívějším názvem, ale o tom, že by škola měla naději stát se opravdovou konzervatoří nemohla být ani řeč. Škola se utěšeně rozrůstala, ačkoliv neměla vlastní budovu a byla rozlezlá po celé Praze. Tento stav ostatně trval až do roku 1998, kdy už jako KJJ konečně získala současné prostory.
V roce 1969 V. Petrova samozřejmě vyhodili ze strany a nastoupil hodný človíček Vladimír Suchý, který brzo zjistil, že ředitelování je nad jeho síly a dobrovolně odstoupil. Celou školu po celá léta vlastně víceméně vedl dlouholetý zástupce Antonín Páleník. Měl celkem rozsáhlé styky a škola měla dost příznivců jak na ministerstvu školství, tak kultury.
Po V. Suchém nastoupil jako ředitel stranický kádr Eduard Šidla. Kupodivu lze o něm mluvit vlastně jenom kladně. Když jsem mluvila o přízni na ministerstvech, nepřízeň nás pronásledovala od partajních orgánů. Na škole se totiž nedařilo ustanovit ani základní tzv. stranickou buňku – nikdo do strany nechtěl a byli tam jen asi dva lidé, mělo jich být víc než pět. Musím se pochlubit – odolala jsem! Navíc zde působila řada potencionálně nebezpečných živlů, vyškrtnutých nebo vyloučených ze strany (V. Neumann, H. Macourek a další), kteří ale zároveň patřili k nejvýraznějším osobnostem školy.
Po odchodu E. Šidly na inspektorský post vstoupil A. Páleník do strany a konečně se stal ředitelem. Občas nás někdo chtěl zrušit, ale nyní jsme měli i podporu z magistrátu, tak to vždycky nějak prošlo. Asi v roce 1983 dostal ředitel Martiník stranický úkol založit pop oddělení Na Rejdišti, což za pomoci V. Hádla a dalších partajníků učinil. Asi tak v té době jsem si v Mladém světě přečetla krátkou zprávu, že v SSSR mají tzv. hudební učiliště (čtyřletá) zaměřená na pop a jazz. V té době jsem už jako celopražský nestranický exot dělala zástupce ředitele.

To mi nedalo a díky A. Páleníkovi jsem se seznámila s tehdejší ředitelkou zahraničního oddělení ministerstva školství. Nějak jsme si padly do oka (byla vystudovaná ruštinářka a já jsem z pedagogické fakulty k hudební výchově tu ruštinu měla vystudovanou taky), a tak došlo k tomu, že nám ministerstvo školství umožnilo se do Moskvy na takovou školu podívat.
Páleník jet nechtěl, tak jsem do týmu přibrala H. Macourka a V. Clara jako odborníky. Kontakt jsme tam měli, a tak jsme myslím na podzim 1976 do té Moskvy vyjeli. Bydleli jsme přímo na Rudém náměstí ve slavném hotelu Rossija a celý pobyt jsme si my tři krásně užili (mnohé nelze publikovat). Školu jsme navštívili, zjistili jsme, že jich mají po celém SSSR skoro třicet, a že to dělají jednoduše a dobře. Měli vynikající instrumentalisty a protože to bylo už za Gorbačova, bylo to uvolnění vidět i na nich. Přivezla jsem notové materiály, učební plány apod. a vypracovala cestovní zprávu pro ministerstvo. Pár dní po návratu za mnou přišel A. Páleník s tím, že jsme předvolaní na Městský výbor KSČ k soudruhům Bartošovi a Štěpánovi. Když jsme tam přišli, začali mi soudruzi tykat (nesnáším) a první dotaz byl: „Soudružko, jak to, žes byla v Moskvě a my o tom nic nevíme?“ Na to jsem odpověděla, že mne tam poslalo ministerstvo školství, kam jsem řádně odevzdala cestovní zprávu. A vypuknul řev – jak si to ministerstvo dovoluje je obcházet a podobně. Když jsem říkala, že to v SSSR mají dobře zařízené a že bychom si z nich v tomto případě mohli vzít příklad, uzemnil mne soudruh Štěpán: “ Soudružko, přece víš, že soudruh Bilak nedávno říkal, že si nemusíme brát všechno sovětské jako příklad“. Potom nám sdělili, že nám statut nedají, protože na škole učí „politický hnůj“, a že nemáme budovu. A budovu nám nedají, protože nemáme statut. Tak jsme dopadli docela špatně. Statut jsme dostali hned po revoluci (v tom mám osobně prsty dík rodinným vazbám), ale to už je jiná historie.                                                                                             Kdykoliv si vzpomenu na Karla Velebného, musím se začít usmívat. Myslím, že je málo lidí, u kterých vzpomínka takhle funguje.
Když jsem se v r.1970 vrátila z mateřské dovolené, seznámila jsem se i s kolegou Velebným. Byla jsem nadšená, protože znát osobně doktora Evžena Hedvábného – to bylo něco! (Teď jsem si s nadšením znovu přečetla pojednání „Cimrman v říši hudby“). Opravdu nezklamal – i když jeho styl humoru asi nebyl pro všechny, nehalasil, nevykřikoval, jen skromně komentoval.
Když mluvím o skromnosti, tak jsem se setkala s dokladem: O studium na škole byl velký zájem, a proto byly přijímací zkoušky čím dál náročnější. Jednou, když už jsme vyslechli několikátého šikovného adepta, poznamenal KV, že by asi tak náročné zkoušky vůbec neudělal. A tohle pronesla jedna z jazzových hvězd!
K historii školy patří bohužel i normalizační léta (blíže popíšu ještě v historii), a tak jsme museli absolvovat „politické“ školení a napsat vlastní životopis, kde jsme měli popisovat své „postoje“ k vpádu spojeneckých vojsk 1968. Životopis KV visel několik dní na nástěnce, abychom si ho všichni přečetli (měli jsme rozumného ředitele, který sice byl straník, ale neškodil).
To byla literatura! Ke své radosti jsem zjistila, že jeden exemplář existuje – někdo ho četl před několika lety na vzpomínce na KV v Malostranské besedě – bohužel, nevím, kdo. Byly tam perly typu: „O politice nic nevím, přestože rodiče měli hospodu, a tak se tam konaly schůze různých politických stran“, nebo „tchýně žije se psem a papouškem v Jevanech“ nebo něco v tom smyslu, že rodina kupuje jižní ovoce, a tak veškeré peníze projí. Doufám, že se životopis objeví.

(dvě verze životopisů KV viz příloha v sekci Jazzový pedagog)

KV řídil výborný školní big band, kam docházeli často i studenti klasické konzervatoře (samozřejmě potají). Takže jsem tam několikrát zahlédla i mladičkého Davida Ebena se sopránsaxofonem. O ostatních by vám asi podal zprávu J. Kulišev. Jednou se tehdejší ředitel E. Šidla vydal na hospitaci do budovy ZŠ Josefská a mimo jiné zašel taky na zkoušku kapely. Kluci hráli s nadšením a dlouho a až posléze si ředitel všiml, že tam KV vůbec není. Když se ptal žáků, řekli mu, že si jenom někam odskočil, že má na klavíru aktovku a že jistě brzy přijde. Nepřišel! Byl v té době někde v zahraničí , žáci si po dvou hodinách sbalili nástroje a odešli. Ředitel brzy zjistil, jak to bylo, ale zachoval se jako formát: dával to k lepšímu na pedagogické radě a žádal KV, aby mu příští nepřítomnost radši oznámil s předstihem. Myslím, že i taková drobnost ilustruje atmosféru školy, kam všichni rádi chodili. Marně jsem hledala vánoční PF, která několik let KV posílal svým známým. Stála za to ! Vždycky tam hrál na nějaký nástroj (pamatuji si klavír, klarinet, flétnu). Na fotkách byl pouze nástroj a KV, oděný vždy pouze v podkolenky. Choulostivá místa byla vždy zakryta notovým stojánkem apod.
Smutné bylo poslední PF z nemocnice.

Byla velká škoda, že KV odešel předčasně kvůli zhoršenému zdravotnímu stavu ze školy. Mohl ovlivnit ještě více žáků, kteří se vydali na jazzovou dráhu.
Nezapomenu ani na jeho hezké a snadné skladby pro klavír – nevím, jestli vyšly tiskem – jednu z nich jsme kdysi uvedli ve školních klavírních skriptech.