Menu
Menu

Karel Velebný & sport

Barbora Velebná

narozena 28.3.1960 v Praze
PedF UK, obor český jazyk a výtvarná výchova
učitelka na Evropské škole Brusel 3

Tento příspěvek jsem napsala pro vzpomínkový koncert v Malostranské besedě v roce 2012.

Dámy a pánové,
Ráda bych krátce zavzpomínala na mého tátu jako na sportovce. Ne snad že by jazz byl sportovní disciplínou,( i když si to někteří jazzoví fanoušci snad myslí) ale proto, že sport je oblast, na kterou si v souvislosti s Karlem Velebným asi málokdo vzpomene, a to je podle mého soudu škoda.
Tak předně je namístě připomenout – i když se tento večer nakonec neodehrává na Hradě, jak původně měl – že můj táta byl milovník tenisové hry. Jeho po dopravní nehodě sešroubovaná kyčel mu ale neumožňovala rychlejší pohyb po hřišti, a tak jeho herní taktika byla naprosto unikátní – zaujímal strategickou pozici přesně uprostřed své poloviny kurtu a odtud uhrával míče takřka bez jediného kroku vlevo či vpravo a ono mu to kupodivu vycházelo.
Abych zašla hlouběji do minulosti, ještě před autohavárií v roce 1968, při které si nohu zle pošramotil, býval prý brilantním hráčem nohejbalu. Ten se pravidelně hrával u nás v Jevanech na hřišti u dnes již dávno zbořeného hotelu Novotný. Po hřišti byly rozestavené půllitry piv, které představovaly jakýsi handicap, aby to hráči měli těžší. To bylo ovšem tak dávno, že si to už nepamatuji.
Co si však pamatuji dobře, byl tátův vřelý vztah k horám. Ne že by kdy lyžoval, ale v dobách mého dětství na horách často hrál. Jednou, když se vracel z hraní v nějaké horské boudě, rozhodl se, že si zkrátí cestu zimní nocí přes Labský důl, ale ve tmě ztratil stopu. Když mu v hlubokém sněhu začala být v lakýrkách zima, duchapřítomně si je vyložil novinami, které u sebe náhodou měl a čekal, až ho najdou, což se nakonec Horské službě včas podařilo.

Když mi bylo asi pět nebo šest, jel hrát na Pražskou boudu do Krkonoš a já jsem byla poslána s ním, abych si užila týden čerstvého horského vzduchu a lyžování. Vzpomínám, že před boudou byl takový násep, myslím, že tvořený navršenými a zasněženými odpadky. Tam jsem přes den, kdy táta odpočíval, aby byl vyspaný na večerní produkci, lyžovala, sama jsem se nemohla nikam dál vydat. Horší ale bylo, když nastal večer. Bydleli jsme totiž stejně jako personál v takzvaném depandancu, což byla ponurá budova stojící opodál hlavní boudy. Já jsem se tam večer bála sama usínat, a tak jsem chodila s tátou do hraní. Seděla jsem na podiu, dokud produkce neskončila, muzikanti si nesbalili nástroje a táta se se mnou nevrátil na pokoj, což bývalo tak kolem druhé hodiny ranní. Pamatuji si, že jednou už rekreantům ROH, kterým SHQ hrálo k tanci i k poslechu převážně skladby z repertoáru MJQ, došla trpělivost a dožadovali se něčeho pořádného, na co se dá tancovat. A tak kapela korektně, i když trochu chladně, skoro bych řekla cool, spustila píseň Když jsem šel z hub, ztratil jsem zub. Dodnes si pamatuji tu ironickou recesi, která v tom byla, a kterou jsem rozpoznala i já jako předškolačka, ale rekreanti byli spokojeni a vytáčeli walz….Tuhle historku si pamatuji dobře a dost často na ni vzpomínám, zvlášť poslední 4 roky, kdy žiju v cizině,a z toho poslední dva roky sama bez rodiny. Zjistila jsem, že když je mi večer smutno a cítím se tak trochu osaměle, tak stačí zajít někam na jazz. Jakmile totiž vejdu do jazz clubu, hned se cítím úplně jako doma. Sednu si někam pod podium a zase se vidím jako tenkrát, jak sedím a čekám na tátu, až dohraje. A už se mi vůbec nestýská. Přeji Vám všem krásný večer a věřím, že Dr. Hedvábný by vysoce ocenil, že slavíme jeho osmdesátku rok po jeho osmdesátých narozeninách.

Bára s Tootsem, Belgie 2019