Hraji na vibrafon a vibrafon je krásný nástroj. Nemyslím jenom ten můj; všechny vibrafony jsou krásné nástroje. Vypadá trošku jako dětská postýlka a trošku jako stůl u pana doktora. Proto taky já vypadám už trošku jako pan doktor. Někteří mí oškliví kamarádi však říkají, že vibrafon vypadá spíš jako plot. No řekněte samy, děti – copak můj vibrafon vypadá jako plot? – Ukažte mi nějaký plot, na který se dá zahrát třeba tohle!
Jak jste děti slyšely, vibrafon slouží ke hře. Ovšem, tak docela pravda to není. Mně například vibrafon ke hře neslouží, protože já sloužím vibrafonu. Nosím ho na pódium a dřu se s ním jako otrok, protože vibrafon váží skoro půl metrického centu. Vždycky nosím já jeho – ještě nikdy se nestalo, že by vibrafon přinesl na pódium mě. Už z toho vidíte, kdo komu a k čemu slouží. Když ho přinesu, musím ho zapnout do zásuvky. Na elektřinu. Vidíte? Tady odsud od motorku do zásuvky ve zdi vede kabel. Teprve když vibrafon zapojím, tak mohu hrát.
Takhle hraje nás pět: já, elektřina, dvě paličky a vibrafon. Já musím uhodit do kláves paličkami a mne občas vibrafon uhodí elektřinou. Takže se tlučeme vzájemně. Já jsem ovšem v právu, protože vibrafonové paličky slouží k tomu, aby rozechvívaly tóny pomocí úderu.
Nedávno se mi ale stalo, že jsem jednou paličkou trefil mouchu v letu. Mouchu! Udělal jsem jí modřinu nad pravým okem a od té doby ať hraju kde chci, vždycky za mnou ta moucha přiletí a vyplazuje na mě při hře jazyk. A víte jistě samy, že jsem ji něchtěl trefit, protože na podium chodím hrát a ne klepat mouchy paličkou.
Vidíte dobře, že bez paliček bych hrát nemoh. Proto je také opatruji jako oko v hlavě. Kdybych je neudržoval v dobrém stavu, mohlo by se mi stát to, co se mi už jednou stalo. Hrál jsem v jedné vinárně a najednou mi vypadla kulička z držátka. A nejenom to: ona spadla jednomu tatínkovi, co tu zrovna dneska sedí, do hrnku s mlékem. Mléko z hrnku vystříklo, tatínkovi na šaty a polilo ho tak, že jsme museli přivést dvě kočky, aby toho pána olízaly. Daly ho sice do pořádku, ale pán nevěděl, proč mu to mléko z hrnku tak zničeho nic vystříklo a než jsem mu to stačil vysvětlit, vypil zbytek hrnku i s mou kuličkou. Od té doby jsem pochopitelně hrát nemoh. Už jsem myslel, že vibrafon prodám, když tu smůlu náhoda nedávno napravila. Včera jsem ve vinárně seděl já, pil jsem tam mléko a poslouchal jiného vibrafonistu. A najednou žbluňk! – do hrnku mi vletěla kulička z jeho paličky. Byl jsem sice zlitý od hlavy až k patě, ale věděl jsem, co mám dělat: nečekal jsem na kočky, popadl jsem hrnek s mlékem a s kuličkou a utíkal domů. Doma jsem si kuličku nasadil na držátko a jak vidíte – dneska jsem vám mohl přijít zase po čase zahrát.