Menu
Menu

Jaroslav Kopáček

narozen 11. října 1931 v Bardějově na Slovensku

absolvent HAMU v Praze

klarinetista, saxofonista a aranžér

člen České filharmonie a Českého noneta

člen Orchestru Karla Vlacha a Zdeňka Bartáka

Měl jsem v životě štěstí

 

Můj tatínek byl zaměstnán jako státní úředník, a proto jsme se často stěhovali. Já jsem se, například, narodil v Bardějově. Tatínek hrál amatérsky na saxofon a já jsem v době protektorátu hrál na držky. V Březnici měl koncert Kamil Běhounek s R. A. Dvorským a to mě dostalo. Žádné desky jsem neměl, tak jsem chodil poslouchat hudbu ke kolotoči. Hlavně, ale do Březnice přišli už 7. května 1945 Američani pod vedením generála Pattona. Hned poté začala radiová stanice American Forces Network, která sídlila v Plzni, vysílat Glenna Millera a to se na nás na všech podepsalo. Američané se museli z Březnice brzy stáhnout za demarkační čáru, ale v Plzni zůstali až do konce roku a stále vysílali jazz. Glenn Miller byl pro nás jazz a strašně nás všechny ovlivnil.

V Plzni byla americká vojenská kapela, kterou jsme jezdili poslouchat. Jezdil tam i Karel Vlach, který dokonce vymámil od jednoho z muzikantů saxofonový plátek (a noty). V létě 1945 se v Sudetech ještě stále vyráběly saxofony a Kohlert a Keilwerth měli zatím povolení nástroje prodávat. Otec se tedy vydal do Kraslic ke Keilwerthovi a tam si koupil za babku tenorsaxofon, který mám stále doma na půdě.

Chtěl bych ale vysvětlit, jak jsem se vůbec dostal do Roudnice a poté zde žil celý život. Během druhé světové války jsme bydleli v Březnici u Příbramy. Tatínek byl zde vězněn nacisty a na konci války ho s ostatními vězni odvezli k soudu do Drážďan. V té době, kdy byl v drážďanském vězení, bylo město bombardováno Američany kobercovými nálety. Tatínek jako zázrakem přežil. Věznice byla pobourána a on se za pomoci kamaráda dostal ven, ač byl zraněn a spolu utíkali proti proudu Labe směrem domů. Bohužel, je chytili a oni se muset vrátit do Drážďan a uklízet zdemolovanou věznici. Přitom měl následkem bombardování pochroumanou ruku. V květnu 1945, kdy už se blížili Rusové, tak vězně hnali až do Litoměřic. Tam mu Rusové dali koníčka s vozíkem a on si řekl, že s ním přijede za námi do Březnice.

Tatínek se po válce vrátil na berní úřad v Březnici, ale protože cestou ze zajetí z Litoměřic, kdy se vracel domů s tím povozem od Rusů jel přes Roudnici, která se mu velmi zalíbila, stejně tak jako celá ta oblast plná květů, zažádal si o přeložení sem.

Od té doby jsem bydlel v Roudnici a začal zde chodit do gymnázia. Založil jsem zde kapelu, v které jsem byl bandleadrem. Měli jsme obsazení 4 saxofony a 3 plechy (dvě trumpety a trombon).

Tenkrát v padesátých letech nebylo lehké provozovat kapelu. mohli se hrát jen “častušky” a já jednou jednu z nich upravil na “čtyři” a komouši nic nepoznali. V té době nás vzali na soutěž tvořivosti mládeže, která se konala v místním kině. Přijel i rozhlasový vůz s nahrávacím zařízením. V té době už jsme měli svoje publikum a já jsem opsal skladbu z repertoáru Woody Hermana Woodchoppers Ball, se kterou jsme měli velký úspěch. Desky jsme v té době neměli, ale hudba se šířila pomocí rentgenových desek, do kterých byly vyryty nahrávky, které jsme poslouchali ze stanice AFN a z těch jsem aranžmá opisoval. Zařízení na rytí rentgenových desek pro mě vyrobil na koleně kamarád a díky tomu jsme mohli hudbu zaznamenávat. Ten svůj přístroj jsem věnoval Muzeu populární hudby a je stále funkční. Někdy na rentgenových deskách ještě byly vidět něčí plíce, ale to se dalo smýt horkou vodou a použít. Velkým šiřitelem hudby pomocí této metody byl pianista Míša Polák. Na stanici American Forces Network, která vysílala z Bavorska, jsem poprvé slyšel Charlie Parkera, Cheta Bakera a Boba Brookmayera. Po třech letech se už k nám toto vysílání nedostalo.

Můj další hudební život se dále začal vyvíjet díky šťastné náhodě: Za války v Roudnici chodil do školy klarinetista Karel Dlouhý, pozdější člen České filharmonie. Když jsem končil školu, můj kádrový profil byl, díky mému jazzovému hraní pěkně posraný a hrozilo mi, že půjdu buď k Čepičkovi na vojnu k “Černým baronům” nebo do nějaké fabriky, kde bych mohl prokázat svůj poměr k dělnické třídě. Ani jedno se mi nechtělo a zvolil jsem konzervatoř, na které už právě učil Karel Dlouhý. Profesor Dlouhý bydlel ve Vědomicích, které byly v sousedství Roudnice a já k němu začal dojíždět na motorce, aby mě připravil na zkoušky. Měl jsem štěstí, že byl fandou jazzu a měl pro mě pochopení. Obdivoval klarinetistu Artie Shawa, který hrál krásným tónem. Nakonec jsem měl štěstí, protože ředitel gymnázia, na které jsem chodil, někam musel odjet a souhlas s mým studiem podepsala jeho zástupkyně, která měla pro mě pochopení. A tak jsem se stal i díky komunistům muzikantem a hlavně studentem profesora Dlouhého, který měl obrovský cit a instinktívně předával svoje znalosti o hře na nástroj. Navíc byl žákem geniálního klarinetisty Vladimíra Říhy (sóloklarinetisty České Filharmonie za éry Václava Talicha), takže se opíral o ty nejlepší znalosti a tradice. Současně mi nezakazoval mé aktivity v hraní s bigbandy. Studium u profesora Dlouhého mi dalo dokonalé základy pro moji hru stejně tak, jako potom hraní vedle Karla Kraugartnera. Mimo jiné, ti dva se vzájemně velmi obdivovali. Jednou jsem na žádost Karla Dlouhého zorganizoval jejich setkání a Kraugartner Dlouhému ukázal svoji transkripci sóla klarinetisty Buddy De Franca, který byl tehdy ve fóru, jako nastupující hvězda. Dlouhý to sólo zahrál, i když ho dokonale nenafrázoval. Od té doby se spřátelili.

Na konzervatoři jsem se také seznámil s Karlem Velebným, který se narodil ve stejném roce jako já a studoval zde ve stejném období.

Moje cesta do bigbandů se odehrála takhle: Měl jsem kamaráda lékarníka, který chodil do Prahy na “vejšku” a s ním tam studoval Ivo Preis, který hrál v té době s Bartákem, který hrál v Déčku u Buriana. Ivo Preis se o mně už během prvního týdne mého studia na konzervatoři dozvěděl a když potřebovali druhou altku, tak mě vyzval, abych si s nimi zahrál. Dělené zkoušky saxofonové sekce jsme měli v Nuslích ve škole blízko divadla. V sekci hrál také Miroslav Janda a hráli jsme hlavně aranžmá amerických swingovek. Kapela Zdenka Bartáka byla přestupní stanicí mnoha známých hudebníků a také dobrou školou velkokapelového hraní. Vzpomínám z té doby na saxofonistu, který se jmenoval Milan Cuc. Uměl improvizovat a měl krásný tón.

 

V. Tymich, K. Kraugartner, K. Vlach, J. Kopáček a M. Ulrich

 

Stejně tak jsme potom zkoušeli ve Vlachově kapele se saxofonovou sekcí s Karlem Kraugartnerem na první altce. To byla moje největší škola. Hráli tam Dub Novotný na altku a Václav Křehla na tenora a ti dva se občas rádi napili (“házená”), což Kraugartner nesnášel. Jednou jsme hráli polku Čert ví proč, což byl takový mišmaš a v Kraugartnerově aranžmá byla napsána jako duo pro dva klarinety. Dub Novotný si tam jednou zahrál něco, co v notách nebylo a naštvaný Krautec v pauze šel za Vlachem a řekl mu: “ Buď já nebo on”. Krautec byl v té době již velká hvězda, měl velkou autoritu. Byl také velkým fanouškem jazzu a sledoval stále, co nového se ve světě děje. Když jsem za ním poprvé přišel do jeho bytu na Smíchově ve Zborovské, pustil mi Stana Kentona, kde hrál saxofonové sólo Lennie Niehaus a řekl mi: “Takhle budeme hrát”. Byl jsem tím fascinován a když mi Krautec nahrávku dal, stále jsem ji poslouchal, abych ji dostal do paměti.

V té době jsme řešili “polykání” not, způsob artikulace frází, který jsme slyšel z nahrávek. Nejdříve jsme některé noty vynechávali, ale to byla blbost. Krautec přišel na to, že se musí jazykem plátek jemně přidusit a tím nota zazní tlumeně. Moje matka si, asi musela myslet, že jsem se zbláznil, když jsem to cvičil. Také bylo obtížné sehnat nějakou slušnou hubici na saxofon, abychom se mohli po zvukové stránce přiblížit nahrávkám, které jsme poslouchali. Ke koupi tu nic nebylo až Kraugartner objevil v Brně nějakého Mildnera, který vyráběl hubice z novodurových trubek. Nějaký čas jsme na ně hráli a říkali jim ”mildnerovky”. Měli uvnitř můstky. Kdo měl Brilhardta, byl king. Saxofony prodával občas otec Miroslava Vitouše, který byl sám saxofonistou a hrál před válkou v orchestru Jaroslava Ježka. To mi připomnělo, že jsme jednou hráli s filharmonií v Carnegie Hall a já potkal v New Yorku Miroslava Vitouše. Měl hrozný háro a říkal mi, že by chtěl pozdravit svého profesora Poštu, který ho učil v Praze na konzervatoři a byl s námi jako člen orchestru na zájezdu. Přitom on ho z konzervatoře vyhodil, protože neměl rád jazz a Miroslav potom odešel na Berklee do Ameriky. Věděl jsem, že Pošta je suchar, tak jsem Miroslavovi řekl ať příjde, ale nechá se před tím radši ostříhat. A on večer opravdu do Carnegie Hall přišel ostříhaný, tak si profesora Pošty vážil.

 

Miroslav Vitouš

 

 

S Orchestrem Karla Vlacha jsme také doprovázeli divadelní představení Jana Wericha ve Vodičkově ulici v divadle ABC. V saxofonové sekci tenkrát hrál Václav Křehla na prvního tenora, Kamil Lochman na druhého tenora a na baryka Vladimír Tymich, který měl Conna. Já na druhou altku a samozřejmě, Krautec byl leadrem a hráčem na první altku. Na tohle období, kdy byl mým šéfem Jan Werich rád vzpomínám, protože jsme hráli každý den, byli jsme na sebe zvyklí, zkoušeli jsme a hráli opravdu dobře. Krautgartner na vše hodně dbal. Za pódiem byl takový malý kamrlík, kde inspicient připravoval rekvizity pro představení. Tam také vařil uzená kolena, na která měl Werich vždycky chuť. Po představení nám tam pak vyprávěl o Americe a konzumoval ta kolena. V divadle byl také klub, kde se všichni scházeli.

 

 

 

 

 

 

Chodila tam také režisérka Philippová, manželka našeho kytaristy Ládi Tomka. Ten moc taneční hudbu, kterou jsme hráli “nežral” a chtěl hrát jenom jazz. Rád bych také vzpomenul vynikajícího trombonistu Vladimíra Rašku, který vychoval řadu výborných trombonistů, např. Zdeňka Pulce. Do tohoto divadla jsme chodili na Vlacha také ještě během studií na gymnáziu a obdivovali hudební nástroje v orchestřišti.

Na odchod z divadla v roce 1959 mám jednu vzpomínku: Jirka Jelínek mi tehdy dlužil peníze za kabát, který jsem mu dal. Chtěl mi dávat peníze, ale já mu řekl ať mi raději namaluje obraz kapely, abych měl památku.

 

 

 

 

 

U Vlacha byla vždycky sranda. Občas přišel a říkal: “ To je tady nějaká řehole a nic se neděje”. Podporoval všechny ty kulišárny, ale přitom sám nepil. Karel Vlach byl vynikající kapelník, který udržel bigband i v obdobích, která byla velmi obtížná a swingové hudbě nepřála. Byl také dobrým obchodníkem a své muzikanty vždy uživil.

 

 

Orchestr Karla Vlacha v karikatuře trumpetisty Jiřího Jelínka, kde charakterizoval některé klíčové povahové rysy jednotlivých hudebníků. Stylizace do mnišské podoby je velmi trefná

Hodní bratři (málo pili)
1. Frater Kozicus Pocutatis : Vlastimil Hála
– trumpetista
– důvěrník, hlídal docházku
2. Nepius Vlachus Prachensis: Karel Vlach
– dirigent
– nepije, má rád prachy
3. Frater Ponk Budcensis: Vladimír Raška
– trombonista
– hrál pingpong
4. Frater Fordus Lombardi: Miroslav Kefurt
– trumpetista i kytarista
– umělecké jméno jeho manželky: Lombardi
– vlastnil auto Ford, tehdy vzácnost mít auto cizí značky
5. Фрамзр маисзю: Karel Kraugartner
– tenor saxofonista
6. Culiculak Kamiluli: Kamil Lochman
– tenor saxofonista
– měl zahrádku, kterou obhospodařoval, komunisté říkali sedlákům culaci
7. Frater Suverenus Patlali: Josef Poslední
– bubeník
– komunisti ho vyhodili ze školy
– maloval
8. Frater Elegantis Dašis: Jaroslav Král
– kontrabasista
– nosil nejnovější módu
– chodil s holkou jménem Dáša
9. Frater Dopadus Čabanus: Vladimír Tomek
– kytarista
– byl hřmotnej
10. Frater Pferdolebus Harmonito: Richard Kubernát
– měl velkou hlavu jako kůň (Pferd = kůň německy)
– chodil s holkou, která hrála na harmoniku
Nehodní bratři (hodně pili)
11. Frater Migrenis Cvrnkus: Vladimír Horčík
– klavírista
– často míval migrény
– cvrnkal si do nosu
12. Frater Zhubatus Cacatis: Rudolf Plachý
– trombonista
– často chodil kakat, hrozně rád a hodně jedl
13. Frater Mazalli: Jiří Jelínek
– trumpetista
– namaloval tento obraz
14. Frater Titanicus Veveri: Zdeněk Kopecký
– trombonista
– když se opil, hlásil: “ Titanik se potápí“ a sedl si k pianu a hrál
15. Frater Pius Quanti: Miloslav Novotný
– saxofonista
– vypil kvanta
– Jeho přezdívka byla : DUB
16. Frater Pelarus: Václav Křehla
– saxofonista
17. Frater Lazarus Vesrabbi: František Plichta
– pesimista
– nejstarší v orchestru
– jediný si s Vlachem tikal
– chtěl studovat práva, ale za komunistů se práva nedala studovat
Jeptišky – sestry Allanovy
Andělíček – Jan Werich, naděluje peníze

 

 

Kraugartner později odešel od Vlacha, aby mohl dělat více jazz. Lákal mě do rozhlasového orchestru, ale už jsem chodil na akademii a rozhodl se stát se frakounem. Soustředil jsem se na interpretaci vážné hudby, ale na bigbandové hraní jsem nezanevřel.

Jednou mi zavolal Kamil Hála, abych jel s jeho orchestrem do Německa doprovázet na delší dobu taneční skupinu Brasiliana. Vzhledem k tomu, že jsem v té době už studoval na HAMU, zavolal jsem Karlovi Velebnému a ten jel místo mě. Vzpomínám, že si za honorář koupil vibrafon Premier. Kamil mi také tenkrát přinesl nahrávku skladby Duke Ellingtona Shakespere Suite a já ji celou z poslechu zapsal do not. Byla to velká práce, ale i zkušenost a poznání, jak mistr na sebe skládal jednotlivé nástroje.

V době, kdy jsem hrál s Vlachovým orchestrem vznikla také soutěž Písničky na zítra, kde se snažili najít původní skladby, které by konkurovaly americkým šlágrům té doby. Napsal jsem pro tuto příležitost svou jedinou písničku “Jezdím bez nehod”, kterou nazpíval Milan Chladil. Text napsal Zdeněk Borovec, který také začínal u Bartáka. Občas to na mě někdo píská, aby mě naštval.

https://www.youtube.com/watch?v=QOi-uQBSvlU

Po odchodu od Karla Vlacha jsem odešel do Českého noneta. Udělal jsem konkurs a za týden s nimi natáčel do rozhlasu. Hodně záleželo na dokonalém ladění, tónové kultuře a na přizpůsobivosti druhým hráčům. Po čase jsem udělal konkurs do České filharmonie. Během konkursu musel být přítomen koncertní mistr, kterým byl v té době Bruno Bělčík. Když jsem vše předepsané přehrál, stále kolem mě chodil a nakonec se mě zeptal, jestli nebudu používat jazzové vibrato, pod dojmem mé jazzové minulosti.

Kdysi jsem vezl svého tchána do Střešovické nemocnice a když jsem odtud odcházel, potkal jsem Jana Wericha. Pozdravil jsem ho a on se mě zeptal: “Kterej ty seš?” Říkám mu, že jsem byl v orchestru u něj v divadle a že tam byla sranda. On se zeptal, kde jsem teď. Já, že ve filharmonii a on řekl: “Tam není sranda, viď.” A to měl pravdu. Tam na tebe spadla deka.Když jsem se stal klarinetistou ve filharmonii bylo mou povinností hrát také na basklarinet. Tehdy jsem neměl optimální hubici ani plátky. Až po čase jsem si vše našel, i způsob jak na něj hrát. Na konzervatoři jsem se s basklarinetem nesetkal. Pak jsem díky mému předchúdci Aloisi Rybínovi objevil plastový plátek, který nebyl ideální, ale velice stabilní.

 

 

Setkání s Jiřím Voskovcem během turné s Českou filharmonií v USA

 

 

 

V pozdější době jsem hrál s swingbandem Ferdinanda Havlíka, který jsem spoluzakládal. Vzpomínám také na Evžena Jegorova, který byl sólistou tohoto bandu. Byla s ním legrace. Jednou jsme byli na zájezdu a Evžen měl na sobě takový zvláštní oblek anglického střihu a na hlavě klobouk nejasného tvaru. Nějakému Němci se v jazzklubu, kde jsme hráli, klobouk strašně líbil a nabídl za něj Evženovi sto marek, i když měl podle mě cenu tak deseti korun. Evžen tedy souhlasil s prodejem, ale řekl tomu Němci větu: “Aber, es ist schon gefahrt”. Jako, že je ten klobouk dost “jetej”. Němec koukal a vůbec nechápal, co tím Evžen myslí.

S Karlem Kraugartnerem jsem se po letech potkal, když jsme byli s filharmonií na zájezdu v Německu. Karel v té době pendloval mezi Kolínem nad Rýnem a Vídní. V obou městech měl kapelu. Sešli jsme se u kolínského dómu. Jeli jsme do Bonnu na steak a do cukrárny. Na setkání mu velice záleželo, byl velice dojatý. V emigraci mu scházeli kamarádi. Byl to dobrý člověk.

 

 

 

Na pódiu jsem se s Karlem Velebným setkal, když jsme hráli v Městské knihovně jeho suitu Jedna báseň pro dechový kvintet a SHQ https://karelvelebny.cz/jedna-basen-suita-pro-neortodoxni-filharmoniky-a-ortodoxni-shq/.

Účinkoval se mnou také můj syn Tomáš. Vzpomínám, jak Karel Velebný uváděl humorně koncert svým cimrmanovským způsobem. Vše se odehrálo v lednu 1988 v době Palachova týdne, kdy se konaly demonstrace proti komunistickému režimu. Bohužel to bylo také těsně před Karlovou smrtí.