Menu
Menu

Mikoláš Chadima

Narozen 9.9.1952 v Chebu
SOŠ s maturitou, vyučený ofsetový tiskař
Zakladatel skupiny MCH Band
Nonkonformní hudebník, skladatel, textař a publicista
www.mchband.cz

Někdy ke konci mé docházky do ZDŠ, uff… to už je fakt hodně dávno, jsem občas v noci poslouchal, humoristický a hudební pořad Vinárna u Pavouka. Mimo jiné v něm vystupoval i Dr. Hedvábný. Hodně mě to bavilo a časem jsem zjistil, že Dr. Hedvábný je přední český jazzman Karel Velebný! To bylo překvapení! Kdo by tehdy neznal SHQ!?

Začátkem normalizace, kdy normalizátoři rock z oficielních pódií na dlouhý čas téměř vytlačili, jsme si s kámošema zpestřovali nedostatek rockových koncertů častými návštěvami koncertů jazzových. Zvláště v pozdějších hodinách na nich vládla podobná svobodná atmosféra jako v tehdy zavíraných rockových klubech. Myslím, že prvně jsem viděl “naživo” Karla Velebného v Redutě. Asketická postava, suchý humor… Vzbuzoval respekt. A pak jsem ho vídal ještě mnohokrát. Překvapoval mě. S jednou partou hrál dobře na piano, s druhou na tenora, s další zase na vibrafon. Tehdy by mně ani ve snu nenapadlo, že se s ním za pár let setkám tváří v tvář, že bude mým učitelem, a že jeho hudební kariéru budu sledovat až do konce.

O potýkání s Karlem Velebným jsem toho napsal poměrně dost ve svých vzpomínkách. Doufám jen, že z následující ukázky těchto vzpomínek lze vyčíst, jak důležité pro mě bylo setkání s ním a jaký respekt jsem k němu choval.

 

 

 

 

 

 

Mikolas, březen 2019.

“Těsně před premiérou (se skupinou Elektrobus, Klub Labyrint – říjen 1975) došlo k události, která se ukázala v mém hudebním snažení jako jedna z nejdůležitějších. Ve znovu otevřeném Klubu 1 na Strahově začala od září akce nazvaná Jazzová škola hrou, kterou vedli Rudolf Ticháček (saxofonista, skladatel – jedna z jazzrockových hvězd z té jazzové strany) a Karel Velebný (jedna z nejzasloužilejších hvězd naší jazzové hudby). Pro mě to byla dlouho očekávaná příležitost k učení u odborníků. Začal jsem chodit od první hodiny a během prvního měsíce jsem se mimo jiné dozvěděl to, co jsem už dávno tušil. Klasická hudební teorie je natolik jiná, že se podle ní v jazzu a rockový hudbě improvizovat nedá! Na konkrétních příkladech jazzových skladeb učili “profesoři” jak, kdy, co v improvizacích hrát, odhalovali pro většinu žáků naprosto neznámý svět církevních stupnic (Russellův lydický koncept) a další taje jazzové a improvizační teorie. Většina docházejících „školáků“ sice tyto stupnice z klasické teorie, kde jsou vyjmenovány znala, ale způsob, jakým se s nima dalo pracovat, byl pro všechny přítomné velikým překvapením. Domů jsme dostávali jako v opravdové škole i domácí úkoly a technická cvičení, které psal Ticháček. Po několika prvních hodinách jsem si uvědomil, že způsob, jakým jsem až dosud cvičil, byl v podstatě na hovno. Když totiž člověk cvičí sám, jen tak z hlavy (což bylo z druhé strany způsobeno naprostým nedostatkem potřebné literatury), automaticky hraje to, co mu jde, a brzy začne stagnovat. Teď to bylo jiné. Lámal jsem si prsty na obtížných Ticháčkových cvičeních, a protože jsem nestíhal, musel jsem přidat. Poprvé jsem se dokázal přinutit, abych cvičil víc než dvě hodiny denně.

Ticháček s Velebným vždycky přinesli do hodiny několik rozepsaných skladeb. Na tabuli provedli jejich harmonický rozbor, vysvětlili, jak na který akord či jejich skupinu improvizovat, a pak se školní kapela pustila do cvičení. Večer pak měla před zahájením programu předvést před publikem to, co nacvičila. K tomu ale došlo až o hodně později.
„Profesoři“ zřejmě počítali, že do jejich školy budou chodit muzikanti, kteří už své nástroje plně ovládají, ať z konzervatoře nebo LŠU, a kteří chtějí hrát jazz, k čemuž jim jmenované školy teoretické zázemí nedaly. Myslím, že byli složením svého žactva zčásti mile, zčásti nemile překvapeni. Škola byla plná rockerů, kteří byli tak jako já samouci. Většinou nehráli nijak dlouho a nástroje zrovna virtuozně neovládaly.

Výuka začínala harmonicky jednoduchými skladbami tehdejších jazzrockových hitů. Mezi nimi se, k mému překvapení objevil i mnou tolikrát prokletý Zappův King Kong, a tak jsem mohl porovnat původní zápis s tím, co jsem odposlechl a zapsal z magnetofonu já. Z odposlechu jsem měl v notách několik chyb, a tak jsem mohl na zkoušce s Elektrobusem slavnostně poprvé zahrát King Konga tak, jak měl být. Postupem času se pak přecházelo na harmonicky stále těžší, nakonec swingové skladby.

Po několika prvních hodinách mě Karel Velebný dost nasral. Zrovna tak, jako byl dobrý pedagog, byl i dosti jedovatý vtipálek. Když se jeho terčem stal někdo jiný byla to sranda k popukání, byl opravdu vtipnej. Tentokrát jsem se ale stal terčem jeho sžíravého vtipu já a můj saxofon, který přede všemi žáky zesměšnil. Při zkoušení jedné skladby kapelu zastavil a zeptal se, cože to prý mám za nástroj: “Přicházíte kolego z třicátých let?” Zrudlý rozpaky, sledován všemi přítomnými, jsem odpověděl, že tenorsaxofon. Velebný pokýval hlavou, jako by se dověděl velkou novinu, a pak mi několika kousavými poznámkami vysvětlil, že na tyto obludy hráli naši dědečkové, že nástroj nemůžu naladit, protože to nejde, a že i moje „americká“ hubička je značně předpotopní. Šplhouni, kterří se jako v každé škole nacházeli i zde, se začali servilně uchechtávat. V duchu jsem sice zuřil, ale byl pro mě přece jenom autorita. Ovládl jsem se a nasupeně se zeptal, co si tedy mám koupit, když na Selmera, made in France (tehdy asi 20 000 Kčs), nemám. Velebný přestal šaškovat a vysvětlil mi, že Super Classic z Amati Kraslice je okopčený Selmer, že je to velice slušný nástroj a na rozdíl od Selmera stojí tisíc jenom pět. Všechno, co jsem se dozvěděl, bylo pro mě novinkou. Ani ve snu mě nenapadlo, že s mým nástrojem není něco v pořádku. Proto jsem mu zprvu moc nevěřil. Ale jen do té doby, než jsem si do Classica zafoukal a musel dát učiteli za pravdu. Jenže kde vzít těch “jen” 5000,- Kčs?

V úvahu přicházela pouze půjčka. Mimochodem, kde by byla spousta rockerů bez rodinných půjček? Než se mi ji podařilo získat, učinil jsem první krok k renovaci bez ní. Pod rukou se mi povedlo v hudebním oddělení Kotvy koupit novou hubičku značky Gold. (“Co je to za značku?” ptal jsem se tehdy, ale nikdo nevěděl. Až v roce 1990 jsem hubičku našel v jednom krámu ve Východním Berlíně. Byla to kopie Larsena Made in DDR! Poznámka vložena v březnu 2019) Nic jsem o ní nevěděl, ale trefil jsem se. Stříbrná hubička mi padla do pusy akorát a hrál jsem na ni mnoho let i potom, co jsem měl možnost vyzkoušet značky slavné. Za těch 300 Kčs to byla opravdu výhodná koupě. Od otce, který už uvěřil ve stálost mého zájmu, jsem nakonec přece jenom získal peníze, kterými jsem doplnil své úspory. Potom už zbývalo jen sehnat poradce, který by mi pomohl vybrat ten nejlepší nástroj. Na Slamník, kam jsme se přesunuli z Malé Strany tenkrát chodil taky Jirka Niederle, který se mi kdysi moc líbil s rockovou skupinou Feeling Free a který se právě stával hvězdou rockově jazzového komplotu. V nástrojích se ale vyznal, a tak jsem za jeho doprovodu, ve sváteční náladě a s peněženkou naditou penězi vyrazil do Kotvy. Nástroj jsme vybrali dobrý a vzhledem k tomu, že uspořádání klapek bylo daleko přirozenější než u starého, moje technická zdatnost pokročila hodně kupředu. Karel Velebný byl spokojenej, já samozřejmě taky a hraju na něj dodnes.

Jinak jsem u vyučujících zrovna oblíbený nebyl. Byl jsem vzpurný žák, který se netajil, že jazz hrát nehodlá, a asi jim muselo připadat jako záhada, proč tedy tak pilně do školy docházím.

Pamatuji se, jak jednou Richter, který pár seminářů navštívil, čuměl s otevřenou hubou, jak se hádám s “profesorem” Ticháčkem. Zkoušel mě zrovna z nějaké stupnice. Já ji zahrál, ale on nějak blbě poslouchal nebo zapomněl, kterou to chtěl zahrát, a řekl, že je to špatně. Šplhouni mu to hned potvrdili. Přehrál jsem stupnici ještě dvakrát a potom jsme se do sebe pustili. Řvali jsme na sebe s rudými obličeji a nakonec, když mě podpořilo několik školáků, mi musel dát za pravdu. Richter pak všude dával k lepšímu, jak jsem seřval jednu z našich největších jazzrockovejch hvězd. To ale byla jen bezvýznamná epizoda.

Pravý martyrium pro mě nastalo, když se začal dělat swing. Z mého swingování Dr. Hedvábnému vstávaly na jeho plešatý hlavě vlasy hrůzou. Snažil se mi vysvětlit, že abych mohl swing hrát, musím ho také poslouchat. Na to jsem mu vždycky odpovídal, že jazz hrát nechci a že mě swing moc nebere, a byl v koncích. Přesto jsem se ve škole naučil hodně, a i když jsem se jazzmanem nestal, vděčím přednášejícím za jediné teoretické i praktické vzdělání, kterého jsem nabyl pod odborným vedením. (O pár let později Karel Velebný všechno co nás učili sepsal do knížky Jazzová praktika.)

Chodil jsem do školy téměř po celou dobu jejího trvání (asi tři roky), a i když už mě to kvůli swingu ke konci moc nebavilo, donutil jsem se vytrvat. Byla to pro mě jediná příležitost, jak se zdokonalovat pod vedením „vyučených“ hudebníků, z nichž především Karel Velebný byl bezesporu výborný pedagog. Později jsem několikrát prohlásil, že jsem jeho žákem. Nemohu se ale zbavit dojmu, že když Karel Velebný v několika rozhovorech, které jsem později četl, prohlašoval, že by byl radši, kdyby někteří z jeho žáků neříkali, že byli jeho žáky, myslel tím zrovna mě. Každopádně, poprvé se na mě opravdu přátelsky pousmál a pak se mnou přátelsky pohovořil jako s kolegou, až když jsme za pár let společně s dalšími hudebníky přebírali ceny za první místa v anketě “All Stars 1980-81”, kterou vyhlašoval Bulletin soudobé hudby vydávaný Jazzovou sekcí Svazu hudebníků. A musím říct, že mě to opravdu potěšilo!”

Mikoláš Chadima – Alternativa, aneb od rekvalifikací k Nové vlně se starým obsahem.
První samizdatové vydání Ⓒ1986.