narozen 18. ledna 1943 v Olomouci
zemřel 27. září 1982 v Mnichově
byl jazzový saxofonista, skladatel a pedagog. Spolupracoval s Karlem Velebným v jeho skupině SHQ, s Traditional Jazz Studiem Pavla Smetáčka, s Horkým dechem zpěvačky Jany Koubkové, s kontrabasistou Luďkem Hulanem, byl členem Pražského Big Bandu Milana Svobody a jedním z pilířů jazzrockové kapely Energit Luboše Andršta.
Rudolf Ticháček s Karlem Velebným
Místo podrobného vyprávění o životě Rudolfa Ticháčka bych vám chtěl nabídnout dobový rozhovor z časopisu Melodie, který skvělým způsobem vedl a zpracoval Petr Zvoníček. Podle mého názoru, vypovídá o Rudolfovi více než vyčerpávající chronologie jeho hudebního života. Za spolupráci při přípravě materiálů také děkuji Báře Velebné! Rád bych také poděkoval Jiřímu Exnerovi za poskytnutí jeho fotografického archívu. (FK)
Petr Zvoníček – Tenorsaxofon nebo plamenomet Rudolfa Ticháčka?
Motto: Student I. ročníku: “Co je zač ten Ticháček? Já znám na saxofon jenom Stivína…“ Student III. ročníku: „No, zatímco se Stivínovi plazí z altky kobry a útočí chřestýši, tak Ticháčkovi z tenora lítají blesky a šlehají plameny…“ ( z rozhovoru před otevřením jazzového klubu Vysoké školy elektrotechnické na Strahově)
Hraje: na tenorsaxofon od 15 let a v SHQ K. Velebného od roku 1970 do července 1974
Absolvoval: (mezitím) elektrotechnickou fakultu
Má: ženu, ale nemají byt
Slyší: dál, než vidí, aniž by měl čivy v nepořádku
Ví: že fis se hodí skutečně všude
Nesbírá: nic
Říká se, že jazz je hudba muzikantů…
„Mnozí lidé se totiž jazzu bojí. Tvrdí, že mu nerozumí a neposlouchají ho, protože mají strach z námahy, kterou by museli na ono „porozumění“ vynaložit. O tuto izolaci se jazz zasloužil dílem sám, například v období free se na své vývojové cestě dostal tak daleko, že mu někdy nerozuměli ani ti muzikanti, kteří tuto hudbu produkovali. Současně šel pop opačným směrem: k nejprostším šlágrům. Kam se uchýlilo pohodlné ucho lidské, je nabíledni. Zatímco davy šílely při I Can Get No Satisfaction na třech tónech, jazzové kluby zely prázdnotou. Období free už ale odeznělo, současný jazz zní jako léčivý balzám a s tím porozuměním to myslím také není tak těžké.“
Komu vlastně patří jazz?
„Všem lidem, kteří mají rádi dobrou muziku. Jazz je totiž lidová hudba, ano, podívejte se :
Já jsem začínal v Olomouci na dvanáctiletce s větším orchestrem, později jsem obdobně pokračoval na brněnské technice, tamtéž jsem hrál s comby Jana Kvardy a Luďka Švábenského. A s těmito skupinami jsem se účastnil spousty soutěží Lidové umělecké tvořivosti. Dostávali jsme poháry, diplomy a veškerou podporu, byli jsme dobří – a teď najednou, když jsem se vypracoval mezi naše jazzové muzikanty – už nehrajeme lidovou hudbu? Že je u nás o amatéry pečováno, je v pořádku, ale po přestupu do vyšších profesionálních pater cítím mnohdy kolem sebe jakési vzduchoprázdno.
Mnoho lidí nechápe, že jazz je u nás jednou z forem existence soudobé lidové hudby (samozřejmě, zdaleka ne jedinou), jakoby lidová hudba vznikala pouze kdysi ve středověku.
Cožpak se dá očekávat, že v naší přítomnosti nebude mít podmínky vzniku alespoň takové, jako tehdy? A ona také vzniká, jenom že se mění její forma, protože žijeme už ve XX století. Jazz je už svým způsobem lidová hudba, sice černošská, ale její rytmický popud byl natolik silný, že ovlivnil lidovou i vážnou hudbu na celém světě. Není to nic nového.
V minulosti byla obdobně silnou inspirací například hudba církevní, která ovlivnila melodickou i harmonickou složku veškeré hudby. Jazz, jehož obzory jsou dnes nedozírné, nevzniká v izolaci, ale naopak jako více či méně přímá reflexe života člověka. Je samozřejmě ovlivňován ostatními slohy a žánry a sám na ně někdy působí.
Jazz, tak jak jej děláme, má řadu specifických rysů lidové hudby, např. spontánnost, variace, improvizace, silné subjektivní zaujetí muzikantů, apod. Jazz jsme nikdy nestudovali, hrajeme prostě tak, „jak nám zobák narost“. Náš jazz má česko-moravsko-slovenské kořeny, o čemž svědčí deska SHQ Týnom Tánom a také další skladby z dílny SHQ: Planiny, Posílám ti pozdrav, Kočičí sen, Já už musím jít…“
Když se ptali jednoho slavného jazzmana, proč hraje právě na barytonsaxofon, odpověděl, že se jako čtrnáctiletý klarinetista obával početné konkurence tenorsaxofonistů, a proto si zvolil vzácnější barytonsaxofon. Co táhlo k tenorsaxofonu Vás?
„Ve svých jazzových letech rozhodnutí jsem netušil žádnou konkurenci. Jako studující desáté třídy olomoucké dvanáctiletky jsem hrál ve školním orchestru na klarinet a k tenorsaxofonu jsem hořel platonickou láskou. Chodil jsem ho němě obdivovat k výloze místního obchodu s hudebními nástroji a ta vášeň mě jednou dovedla tak daleko, až jsem nalezl odvahu prodavače požádat, aby mi ho půjčili na vyzkoušení. Nakonec nám ho škola zakoupila a já jsem si ten poklad mohl odnést domů. Stál tam na stojánku, a pokud jsem se na něj zrovna nedíval, tak jsem se s odvahou pokoušel něco zahrát. Jeho sytý, medový tón mne opájel. A na tom, že jsem pak delší čas hrál na altku, mají zásluhu zloději.“
Jaké mají prosím Vás zloději zásluhy?
„To bylo tak, já měl od školy půjčený ještě starší altsaxofon. A když jsme o prázdninách hráli v zahradní restauraci Na Letné, někdo nás vykradl. Já musel pak tu školní altku splácet ze svého kapesného. Záhy po maturitě se odcizený saxofon objevil za výlohou v bazaru. A protože jsem ho škole už zaplatil, bylo rozhodnuto, že patří mně. Tak jsem do života vykročil se svým altsaxofonem. A tímhle nástrojem jsem si vydělal na vysněný tenorsaxofon, neboť stará láska nerezaví.“
V čem asi tkví magie tenorsaxofonu? Proč na něj hraje tolik muzikantů?
„Všiml jste si někdy, že se Vám většinou líbí melodie, které si můžete snadno zazpívat? Tenorsaxofon má obdobný rozsah jako normální mužský hlas.“
Nemáte pocit, když střídáte tenor se sopránem, že „saháte do druhé kapsy“?
„Myslím ,že je dobré střídat více nástrojů. Když dlouho hraju na tenora, žízním po sopránu a naopak. Oba se krásně doplňují.“
Jak a co na ten tenorsaxofon cvičíte?
„V poslední době spíš hraju a míň cvičím, ale vím, že musím znovu pořádně začít. Cvičit je třeba celý život, třeba i s přestávkami. Dříve jsem opisoval a studoval chorusy Coltrana, Kirka, Rollinse, ale nebyli to vždycky jen saxofonisté – poučil mne třeba i Ferguson. Nejčastěji začínám stupnicemi a pak si najdu nějaký fór, který transponuji v půltónech, co uši ráčí.
Nepomýšlel jste někdy na pedagogickou činnost?
„Pomýšlel, a dokonce je mým přáním vydat jednou jazzovou školu hry na saxofon. Spolu s ostatními členy SHQ jsem vyučoval na ostravské konzervatoři, kde byla pokusně zavedena dvouletá jazzová nástavba. Navzdory značnému zájmu žactva byla posléze zrušena. V tomto směru jsou např. v Polsku či Maďarsku dál, jazz se tam vyučuje na úrovni konzervatoře i vyšší. Vychovávat by ovšem bylo třeba i dospělé. Kolikrát zabolí, co všechno se dá označit jako „jazz“. Většina ještě dnes netuší, co to vlastně je, někteří dokonce podvědomě jazz spojují s tím nejhorším. Se skupinou SHQ jsme se snažili seznámit školní mládež s jazzovou hudbou formou tzv. výchovných koncertů. U některých pedagogů jsme však naráželi na předsudky vůči jazzu. Ale proč nepodpořit inteligentního protivníka vůči “vládnoucímu“, často dosti bezduchému popu? Přehlížení jazzu není vzhledem ke kulturní orientaci mladého člověka prozíravé.“
V čem by se vaše škola hry na saxofon odlišila od Kratochvílovy učebnice, která je nyní na trhu?
„Navázala by na ni, byla by školou pokročilého saxofonisty. Saxofon je svým charakterem swingový instrument a svou tvárností patří k ideálním nástrojům jazzového hudebníka. Když jsem se učil základy techniky, ztratil jsem vymýšlením zkušebních frází spoustu času. Některé běhy, které jsem vynalezl, neměly s jazzem nic společného a nakonec na ně „nikdy nepřišla řeč“. Ale ty jazzové znějící mám zaznamenané v jednom přeplněném sešítku. Říká se, že perfektně zvládnout chorus některého z jazzových gigantů dá poctivému saxofonistovi více než rok cvičení, což mohu potvrdit. Přesto bych tam chtěl uvést několik takových chorusů, kde jsou právě ty podnětné obraty, a uvést je v transpozicích. Podstatné místo bych rád věnoval procvičování dominantních jader a pentatoniky. Z důležitých stupnic bych rozvedl (tón – půlton), bluesovou zmenšenou (půlton – tón ), dórskou, lydickou, frygickou a mixolydickou tak, jak je to obvyklé v modálních tématech, což značí velkou sumu taktů v jediné stupnici. Jednotlivá cvičení by částečně napověděla, které věci v té či oné tónině hezky znějí. V závěru bych chtěl uvést některá z nejznámějších jazzových témat s rozborem, který by inspiroval k variacím a improvizacím. Nakonec by tato jazzová škola přinesla jako bonbonek pár harmonicky nabitých evergreenů. Nechť je saxofonista připraven na jam session.“
Rudolf Ticháček, Jiří Válek, Karel Velebný, Petr Kořínek a Jiří Tomek
Co soudíte o přestupu z klarinetu na saxofon?
„Většinou proběhne bezbolestně a nátisk se brzy přizpůsobí. Klarinet je technicky obtížnější než saxofon, ale chtěl bych vzkázat všem, kdo střídají nástroje: cvičte také na nástroj, který vyžaduje větší sílu v prstech, na menším nástroji se vám pak prsty rozběhnou, že se nebudete stačit divit.“
Na jaké plátky hrajete?
„Na Rico Royal, které u nás bohužel nejsou k dostání. Plátky stojí na celém světě tisíckrát míň než saxofon, ale je třeba připomenout, že špatný saxofon s dobrým plátkem bude hrát lépe, než dobrý saxofon s plátkem mizerným. „
Je o Vás známo, že hrajete nejen na dva saxofony zvlášť, ale i dohromady…
„Dvojité hry jsem po příchodu do SHQ zanechal, ale dnes bych se rád k tomu pokusu znovu vrátil. Mocnou inspirací mi byl Roland Kirk, ale na rozdíl od něho jsme měl k této hře účelově upravené saxofony. Na levý bylo možno hrát oběma rukama, pravý měl zvláštní mechaniku, přizpůsobenou jedné ruce. Díky těmto úpravám jsem mohl na obou saxofonech přehrát prakticky celý jejich rozsah. Zvláštní bylo, že při hře některých intervalů, zejména non, vzniká vlivem interference třetí kombinační tón, a tak se ozýval skutečný trojzvuk.“
Neláká vás elektronický saxofon?
„Vím o něm, že je to vlastně normální saxofon, v jehož hubici je zabudován miniaturní mikrofon. Signál z mikrofonu se speciálním obvodem překládá o oktávu (i o dvě) níž, takže například při hře na soprán vás z reproduktoru kdosi doprovází unisono na barytonsaxofon. Rád bych to vyzkoušel, ale ještě se mi takový přístroj nedostal do ruky.“
Co říkáte pražské jazzové scéně, existuje vůbec?
„Pro mne je dnes touto scénou hlavně Klub č.1 na Strahově. Dá se dokonce mluvit o jazzklubu, protože jazz se tam hraje již čtyři dny v týdnu. Až se mi někdy nechce věřit, že to výborné publikum soustředěně sleduje jazz na místě, kde by ještě před rokem každý pořad kromě diskotéky nebo beatové kapely propadl. Pěkně se tady rozjíždí studentský klub v Řeznické ulici. Zájem o jazz mezi mládeží stoupá, a je to namístě, že jsou to právě kluby SSM, kde nacházíme podporu. Ale jedno mi tu schází – místo, kam by chodili muzikanti jamovat. Klub, kde by mohli posedět i po koncertě, aniž by je kdo vyhazoval., kam by si chodili zahrát podle chuti. Pamatuji takové večery v Redutě, některé se vydařily do nezapomenutelných zážitků. Z těchto okamžiků rostli jazzoví muzikanti.“
S kým byste si rád zajamovala s kým chcete natočit desku?
„Obé s Herbiem Hanckockem, ale propojil bych se i s dobrou skupinou kubánských perkusistů.“
Energit: Emil Viklický, Slávek Jíša a nad nimi Karel Jenčík, Jan Vytrhlík, Luboš Andršt a Rudolf Ticháček
Není jazzová improvizace prozpěvování na hudební nástroj?
„Formulace této otázky trochu svádí k romantickému zlehčování improvizace. Emotivní stránku improvizace si netroufám posuzovat. Vím jen, že tam může být až dravčí radost ze života, z pohybu a rytmu, ale i bezedný smutek, stříbřitá něha, a také vyjádření mužnosti, síly a potence. Prostě někdy trochu střepů života, někdy více záblesků štěstí. Vlastně je to všechno o celém životě.“
Kde se cítíte nejlíp: ve studiu, v bytě Karla Velebného, doma, na zájezdech, v Redutě, nebo ve strahovském vysokoškolském klubu?
„Upřímně řečeno, v posteli.“
Koho rád posloucháte?
„Wayne Shortera, Ornette Colemana, Milese Davise, Herbieho Hanckocka, hudbu Bedřicha Smetany, P.I. Čajkovského, ale i Carpenters a v neposlední řadě svou ženu.“
Petr Zvoníček, Melodie č. 9/ 1974
SHQ Karla Velebného: Karel Růžička, Rudolf Ticháček, Karel Velebný, Petr Kořínek a Josef Vejvoda
Vzhledem k tomu, že Rudolf Ticháček odešel tragicky už před 42 lety, požádal jsem jeho tehdejší spoluhráče, aby na něj zavzpomínali:
Emil Viklický, Luboš Andršt, Jan Vytrhlík, Karel Jenčík a Rudolf Ticháček
Rudla Ticháček byl olomoucký muzikant, o pár let starší. Bydlel kousek od hlavního nádraží, v domě kterému starousedlíci říkali “U Buchpindera”. Poblíž byla sběrna starého železa. Začal hrát s SHQ Karla Velebného o několik let dříve. Společné jsme měli také to, že jsme oba vystudovali něco zcela jiného než muziku. Myslím, že Rudolf dokončil univerzitu v Brně, byl elektroinženýr. Doba už byla taková, že jsme oba vystudovaného oboru odešli. Pokračovat v kariéře elektroinženýra nebo matematika bylo možné jenom s červeným řidičákem. A to jsme v žádném případě nechtěli.
Rudolf začal hrát s nejrůznějšími nejprve olomouckými, posléze i ostravskými a pražskými tanečními skupinami. Když ho populární repertoár přestal bavit, tak se o půl tónu podladil, a z listu transponoval part, který měl před sebou. Jak mi sám řekl, byla to prý dobrá škola k technickému zvládnutí nástroje. Taneční kapely hrály tehdy v 1968 často na západě, v Německu, Rakousku nebo Švýcarsku.
Za vydělané peníze si Rudolf koupil v Kolíně nad Rýnem sopránsaxofon přímo od Karla Krautgartnera. Prý mu žádnou slevu nedal.
Na západě si Rudla taky nakoupil spoustu elektronických součástek, ze kterých stavěl transistorové zesilovače své vlastní značky BISON. Prodej a výroba těchto zařízení byla pochopitelně nelegální činnost, takže Rudla je prodával jenom dobrým kamarádům. V té době byly v Čechách k dostání jen východoněmecké zesilovače o výkonu zhruba 20 wattů. Aparáty Rudolfa Ticháčka byly desetkrát menší (asi jako větší kniha) a měly výkon 100 W. Pokud vím, ještě je jich stále několik v provozu, a majitelé si je nemohou vynachválit.
Na tomto příkladě schopného elektronického inženýra se ukazuje hrůznost komunismu (zejména v době normalizace). Aktivní jedinci se nemohli uplatnit pokud nebyli členy strany komunistické. Rudla byl vynálezce, který předběhl dobu. Kdyby nežil v systému, potlačujícím soukromou byznysovou aktivitu, mohl mít velmi úspěšnou firmu.
z koncertu Energitu v Lucerně
V roce 1974 jsme spolu s Rudolfem začali hrát v jazzrockové kapele Energit Luboše Andršta. Někdy na jaře 1975 hrál Energit ve Varšavě. V hotelu Novotel, poblíž varšavského letiště, jsme s Rudolfem byli v dvoulůžkovém pokoji, jako obvykle na zájezdech Energitu. Přijdu z odpolední procházky do hotelu a v našem pokoji je neobvyklý smrad. Navíc v rohu místnosti je obrovská hromada elektronických součástek.
Rudla si koupil 24 sovětských minitelevizí značky Šilelis, obrazovka cca 15-20 cm. Dozvěděl se totiž, že uvnitř každé z nich je jeden malinký americký elektronický čip, který potřeboval pro své zesilovače. Zbytek hardwaru samozřejmě nepotřeboval. Takže Šilelisy otevřel, pájkou rozpojil to, co bylo potřeba, vykuchal z vnitřností ten jeden jediný čip a zbytek vyhodil na podlahu. V pokoji byl neskutečný smrad a neuvěřitelný bordel.
To ale stále nebyl konec. Po vystoupení ve varšavském jazz klubu, jeho jméno jsem zapomněl, snad Stodola, to teprve začalo. Rudla dostal strach, aby ho celníci nechytili.
“ Myslíš že ty čipy můžu zašít do břicha tohodle medvídka, co jsem si koupil?”
“Samozřejmě Rudlo, to je skvělej nápad”, řekl jsem a chystal se spát.
Chvíli bylo ticho. Najednou Rudolf vyskočil a začal rázovat po maličkém pokoji.
“Co myslíš PNP doplní NPN? To ještě nikdo nedělal! Budou to komplementární části zesilovače a výkon se tím znásobí!”
“Nevím, pojď už spát, je pozdě”.
Pokračoval: “přece si ještě pamatuješ z fyziky – průchodný – neprůchodný?
Copak jste nebrali polovodiče na matematice UP Olomouc?”
“Ale ano, pojď už spát!”
“V zesilovačích se používá kombinace PNP – PNP. To je sice v pořádku, ale já bych chtěl zkusit kombinaci PNP – NPN.
To myslím zatím nikdo nedělá, ale nevím jak na to.”
“Rudlo, to je pro mě španělská vesnice, pojď už konečně spát!”
Po letech jsem náhodou narazil na nějaký odborný článek o zesilovačích, kde byla zmíněná výhodnost kombinace PNP – NPN. Najednou mi došlo, že jsem tehdy byl svědkem zrodu geniálního nápadu. Kdyby Rudla Ticháček nežil v zatuchlé době normalizace, mohla v Čechách vzniknout skvělá firma vyrábějící úžasné zesilovače.
Rudolf Ticháček zemřel o několik let později v roce 1982 v Mnichově, když přecházel šestiproudou křižovatku Stachus. Perkusista Jirka Tomek mi to vyprávěl, celou nehodu prý viděl na vlastní oči. Na křižovatce Stachus, blízko mnichovského vlakového nádraží, byly totiž dva semafory. Ten první na 3 pruhy v jednom směru, druhý semafor na 3 pruhy v protisměru. Rudolf si nevšiml druhého semaforu a pokračoval dál do křižovatky. První dvě auta se stačily vyhnout, třetí, už rozjeté černé Porsche, Rudolfa srazilo. Prý byl na místě mrtev.
Jsem si jistý, že opět přemýšlel o nějaké geniální polovodičové kombinaci. Poblíž nádraží bývala velká prodejna elektronických součástek. Ruda si určitě koupil další čipy, se kterými se vracel do hotelu.
Vzpomínám na koncert v Bratislavě na BJD 1981. Rudla sestavil Pražský WS Quartet: Petr Kořínek, Josef Vejvoda a EV. Hráli jsme 5 skladeb Wayne Shortera a jednu nádhernou Ticháčkovu baladu – Lanebi.
Byl to skvělý koncert.
Pražský WS Quartet – Josef Vejvoda, Petr Kořínek, Rudolf Ticháček a Emil Viklický
Rudla Ticháček byl génius. Nejenže hrál skvěle na tenor a sopránsax, napsal několik krásných jazzový skladeb, ale měl i mnoho jiných dovedností..
Byl technicky velmi zdatný. Postavil si zesilovač, který byl skvělý a mnoho muzikantů si u něj tento zesilovač objednalo. Velice ho zajímala matematika a snažil se ji využít třeba v hracích automatech.
Pamatuji se, jak v Belgii v hotelu Cecil, kde jsme bydleli s SHQ, začal hrát na automatu a měl jasnou představu, že ví, jak získat největší výhru. Vydržel hrát několik hodin a zřejmě díky jeho matematických schopnostem opravdu trefil nejvyšší výhru. Automat začal vydávat neskutečné zvuky a peníze se z něj začaly sypat. Rudla přišel k nám ke stolu, objednal pár piv a panáků. Peníze se při tom stále a dlouho sypaly. Byl to génius, měl jsem ho moc rád.
Rudolf Ticháček, Josef Vejvoda, Petr Kořínek a Juul Anthonissen
Jaromír Helešic
narozen 19. září v Uherském Hradišti
vystudoval průmyslovou školu v Hodoníně
absolvoval Lidovou konzervatoř v oboru bicích nástrojů
jazzový bubeník
První setkání s Rudlou si pamatuju na koncertě SHQ Karla Velebného v Malostranské Besedě. Spolu jsme pak vyučovali na koleji č. 1 na Strahově v jazzových kurzech spolu s Karlem Velebným.
Jako spoluhráč jsem se s ním setkal v Energitu Luboše Andršta a pak taky v Pražském Big Bandu Milana Svobody.
Po několika letech Rudla sestavil vlastní skupinu „Trust“. Na začátku tam hrál na piano Pavel Větrovec, později pak Gabo Jonáš a na basu Aleš Charvát. V tomto složení jsme taky natočili několik skladeb ve studiu v Ústí nad Labem.
Zúčastnil se také natáčení LP „Milá společnost – Luďka Hulana“ v kavárně Na Štvanici.
Jinak byl vystudovaný inženýr elektrotechniky a začal stavět tranzistorové zesilovače pro kamarády neboť, v té době, se kvalitní zesilovače těžce pořizovali. I Luděk Hulan používal jeho 200W zesilovač a pamatuji si, že díky tomu měl Luděk skvělý zvuk kontrabasu!
Protože měl rodinu a tu musel živit, nechal se zaměstnat jako civilní zaměstnanec ve vojenské kapele AUSu, kde působilo v té době několik skvělých hudebníků! Bohužel, díky AUSu pak Rudla nemohl vyjet s Energitem do Istanbulu, kde jsme měli velký koncert v istanbulské Opeře!
Své kolegy z AUSu pak taky využíval při stavbě svého domku za Prahou. Trochu smůly měl v tom, že se při stavbě rozhodl šetřit cementem, což se mu vymstilo. Při deštích mu voda několikrát „vypláchla“ základy!
Bohužel v té době vzal angažmá s Pražským Výběrem do Mnichova, že vydělá peníze na dostavbu domku.
Ale tam se mu stal osudový přechod přes šestiproudou silnici, kde jej srazilo auto a tam zranění podlehl!
Od té doby si říkáme při přechodech silnice „Pozor, pozor, TICHÁČEK VARUJE!!!“
Luboš Andršt, Jaromír Helešic, Rudolf Ticháček a Jan Vytrhlík
Jan Vytrhlík
narozen 23. července v Praze
vystudoval Právnickou fakultu v Praze
v roce 1982 se odstěhoval na Nový Zéland
od roku 1986 žije v Sydney
hudebník
Hráli jsme spolu ve dvou kapelach a to Energit a AUS VN v „Jazzovce“ Járy Dudka. To, jak Ruda hrál si někteří možná pamatují a ti, co si to nepamatují si to mohou poslechnout na nahrávkách. Vždycky to bylo skvělý a nezahrál jednu blbou notu. Mnoho lidí asi neví, že Ruda byl elektronickej inženýr, měl přihlášenejch desítky patentů, vyráběl zesilovače Bison a sám si vyrobil porychtung na modulaci tónu. Takovej ten panel plnej různejch krabiček, co používají kytaristi, vtěsnal Ruda do jediný krabičky. Jednou mi to ukazoval ve své dílně v Olomouci na osciloskopu, co to všechno umí. To, že hrál v AUSu je, vlastně, náhoda. Zavřeli nám saxofonistu (za chlast jak jinak?) a já věděl, že Ruda zrovna nemá kšeft a tak jsme ho s Jirkou Neradílkem v Parnasu ukecali. Tím nastalo úžasné období, kdy se legrace v „Jazzovce“ zdvojnásobila. Hned na prvním zájezdu vystříkal v hotelu velký práškový minimax a tvrdil, že chtěl trumpeťáka Ervina Vargu jen tak trochu poprasit a že už to nešlo zastavit. Náš řidič, kterej jako komouš, byl na nás nasazenej, mu řekl: “ Soudruhu, to si zodpovíte“ a Ruda opáčil: “ Pojď sem, Bohouši, já ti ten komunismus z tý hlavy vytluču!“ A tak jsme hned bezpečně věděli, že to je náš člověk. Podobných zážitků bylo na každém zájezdu nespočet.
Každá sranda jednou končí. Ruda dal v AUSu, asi po roce, výpověď a my jsme se sázeli, jestli ještě odehraje poslední zájezd. Nastoupil do autobusu se slovy: “ Rozhodl sem se vypít kalich hořkosti až do dna. Futrál na saxofon měl vystlanej flaškama vína. Ten den jsme měli přejezd na Slovensko a to se večer nehrávalo. Pak, cestou, autobus zastavil u šraněk, Ruda vystoupil a už ho v AUSu nikdo neviděl.Když jsem žil s rodinou na Novém Zélandu, přišla mi tam ta smutná zpráva, že Rudu přejelo v Německu auto na přechodu v Mnichově. Zase ten symbol odchodu od kapely, která seděla v hospodě, aby se mohl ponořit myšlenkama do toho krásnýho muzikantskýho světa, kterej v sobe nosí každej z nás.
Bylo nám s ním mooooc veselo!
Karel Jenčík, Jan Vytrhlík, Jiří Tomek, Rudolf Ticháček a Luboš Andršt
Rudla zahrál všechno a strašně se mu líbila ta fusion. To, čemu se říkalo jazzrock. S Lubošem si velice rozuměli. Bylo to nový a moderní, bylo to nahlas a táhlo to mladý lidi, tak jsme do toho všichni šli. Vůbec první sestava s touhle muzikou se odehrála v Radiopaláci, kde hrál Luboš, Petr Kořínek, Pepík Vejvoda, Emil a Rudla. Klukům z TOČRu se v tom nechtělo pokračovat, tak jsem přišel já a Karel Jenčík. Vydrželo to asi čtyři roky a pak to usnulo. Hlavně proto, že Luboš a Jarda Helešic odešli hrát k Martinovi Kratochvílovi. Ještě jsme stačili natočit druhé album, kde hrál na piano Milan Svoboda.
Jak jsem se dostal do AUSu já? Končil jsem studium na právech a čekaly mne dva roky vojny, protože jsem nechodil do kadetky. Když jsem se loučil se svobodou, zašel jsem do Parnasu a tam jsem dostal od Jirky Neraze lano do AUSu. To celý zařídil Franta Uhlíř, kterej seděl na baru a Neraze se zeptal, jestli nepotřebujou basistu, no a on nebyl ten rok nikdo pořádnej u konkurzu, takže potřebovali. Druhej den jsem si vyzvedl noty a za týden jsem jel na první šňůru a Vláďa Mikeš zařídil vše ostatní. Krásná náhoda, že? Rok jsem byl jako civilista a pak dva roky vojny, nádhera! V tý době jsme zlanařili Rudlu, byl tam pak asi rok jako civil. Rudla stavěl za Prahou barák a prachy potřeboval a AUS platil dobře.
Skupina K-men (na fotce najdeme Jaromíra Helešice, Tonyho Viktoru a Jana Vytrhlíka)
(Tož Franto, vyčerpal jsi mě, ale krásně jsem si u toho zavzpomínal na dobu, která za nic nestála, ale dala se lépe s tou muzikou přežít. Můžeš udělat škrtečky a doplnit háčky a čárky. Já je na anglické klávesnici nemám. Čaaaau Honza)
S Rudolfem Ticháčkem jsem se poprvé setkal začátkem 70.let, když společně s Karlem Velebným vedl dopolední workshop. Myslím, že to bylo u příležitosti amatérského jazzového festivalu v Přerově, kde jsme jako mladí jazzoví muzikanti ,vlastně, všichni začínali. Přerovský festival byl tehdy v 70. letech jistou Mekkou pro český jazz. Pravidelně se tam setkávaly všechny tuzemské kapely a taky plno účastníků ze zahraničí z východu i západu. Pomatuju si, že několik ročníků byl hlavní hvězdou a vítězem všech kategorií holandský pianista Jack van Poll. Dostat se do Přerova byla tehdy velká motivace. Mně se to podařilo až v roce 1973 s kapelou Volf Jazztet.
Energit 1977: Jan Vytrhlík, Milan Svoboda, Luboš Andršt, Jromír Helešic, Emil Viklický a Rudolf Ticháček
První otázka Rudly Ticháčka na workshopu byla, jestli známe slova na mixolydickou stupnici. Neznali jsme. Rudla si sedl ke klavíru a zahrál a zazpíval:
„A – z Re – du – ty – do – Vi – o – ly.“
Za těmi slovy byl samozřejmě Kája Velebný, v jehož kapele Rudla zrovna hrál.
Rudla Ticháček už tehdy byl velkou osobností a skvělým moderním tenorákem.
Příležitost, zahrát si společně, přišla v roce 1977, kdy jsme se sešli v kapele Energit Luboše Andršta. To byla výborná fusion kapela ve stylu Mahavishnu Orchestra nebo Weather Report. Toto období je zachyceno na desce „Piknik“.
Z této doby mně utkvěla jedna historka. Vraceli jsme se autem z jednoho kšeftu. Luboš řídil, Rudla vedle něho a já seděl vzadu a poslouchal jejich řeči. Bavili se o drogách. V paměti mně utkvěla jedna věta, kterou s jistotou v hlase prohlásil Rudla: „Jedna dávka heroinu je jako trvalý nekončící orgasmus.“ Tehdy, jako mlaďoch, jsem byl z toho docela vykulenej. Jsem rád, že jsem později v životě nenašel chut si vyzkoušet, jestli je to pravda.
Rudla měl také zálibu vytvářet, na základě matematicko – statistických metod, různé teorie. Například: Když leží na zemi padesátihaléř, nevyplatí se ho zvednout, vyplatí se to až od hodnoty jedné koruny!?!
Na základě těchto teorií také odmítal létat letadlem, což je smutný paradox, vzhledem k tomu, jak se k němu zachoval osud…
Krátce na to roku 1978 nastoupil Rudla Ticháček do Pražského Big Bandu, kde hrál až do své tragické smrti. Na našem prvním albu „Podobizna“ (1978) ještě nehraje, ale na dalších deskách „Reminiscence“ (1980) a „Poste restante“ (1982) již jeho jedinečný saxofon výrazně ovlivňuje zvuk celého orchestru. Na „Poste restante“ je i jeho vlastní kompozice „Andromeda“.
Jeho tragická předčasná smrt nás všechny velmi zasáhla. Je to obrovská škoda pro naši hudební historii. Byl opravdu velkou osobností.
Na jeho počest a památku byl v březnu roku 1983 uspořádán koncert v pražské Lucerně za účasti kapel, ve kterých hrál, včetně Pražského Big Bandu.
Odkaz na vzpomínkový koncert pro Rudolfa Ticháčka
Dalším dobovým dokumentem je obdoba populární ankety Blindfold Test, která se po dlouhá léta objevuje v jazzovém časopise Down Beat. V Melodii, která se nezabývala jenom jazzem, ale, obecně, populární hudbou, byl občas zpovídán jazzový hudebník, který glosoval redaktorem pouštěné nahrávky. Přečtěte si bezprostřední reakce Rudolfa Ticháčka. (FK)
Poslední část textů, které se zabývají hudební dráhou jazzového saxofonisty Rudolfa Ticháčka je odlišná v tom, že pochází od hudebníka současné jazzové generace čtyřicátníků, kteří neprožili složitou dobu předlistopadového režimu, kdy se kultura vyvíjela velmi specifickým způsobem a znají Rudolfa Ticháčka jenom z nahrávek, kterých není mnoho a často ani dobře nereprezentují to, co znamenala tehdejší jazzová scéna pro její přímé posluchače. (FK)
Jakub Doležal
narozen 28.9.1980 v Dačicích
absolvent Konzervatoře a VOŠ Jaroslava Ježka
saxofonista, skladatel a publicista
https://jakubdolezal.bandcamp.com
https://www.instagram.com/kuba.dolezal/
Pokus o shrnutí
Saxofonista a skladatel Rudolf Ticháček patří do oblasti, kterou jsem si pro sebe pojmenoval jako Ztracený svět českého jazzu. Bezesporu byl důležitým úkazem na Československé scéně a můžeme se jen dohadovat, jaké by bylo jeho další směřování, nebýt tragické smrti ve věku třiceti devíti let. Bohužel, i přes znovuobjevení zájmu o předrevoluční český jazz (a přes opožděné reedice) zůstává postavou spíše polozapomenutou.
Pro milovníky bezvýznamných náhod může být zajímavá následující souvislost: Rudolf Ticháček (1943-1982) patřil k předním hráčům na saxofon v 70. letech. Byl důležitou a stylotvornou osobností, podobně jako Petr Král (1947, TOČR, Jazz Cellula) nebo Jan Kubík (1944, Flamengo, Bohemia). Každý z nich byl reprezentantem moderního pojetí saxofonové hry – a všichni opustili českou jazzovou scénu na počátku 80. let (Kubík emigroval v r. 1980, Král v r. 1983).
Pokud bych měl uvedené tři hráče srovnávat – Jan Kubík byl hodně ovlivněný blues, Petr Král byl z celé trojice nejtradičnějším jazzmanem. V kontextu historie jazzu byla zajímavá i ta věc, že hudební začátky pro všechny jmenované se datují hluboko do 60. let – jejich styl se tedy utvářel před příchodem takových výrazných stylistů, jako byli např. Michael Brecker nebo David Sanborn.
Posloucháme-li nahrávky Rudolfa Ticháčka, slyšíme názorný příklad pojetí moderního jazzu k přelomu 60. a 70. let. Slyšíme (podobně jako u zmiňovaných kolegů) přirozený melodický základ, získaný patrně poslechem a hraním swingu. Frázování (a leckdy i zvukové pojetí) je ovšem výrazně drsnější, resp. méně elegantní. Což může být vliv např. Johna Coltranea – a co se sopránsaxofonu týče, patrně také Waynea Shortera. Nedá se říci, že by Rudolf Ticháček byl typickým be-bopovým hráčem, evidentně jej zajímala modální improvizace a čerstvé jazzové trendy.
„Rezignace na be-bop“ by se mohla jevit jako vedlejší efekt nedostatku informací, typického pro zemi za železnou oponou. Je to ovšem jev, se kterým se na přelomu 60. a 70. let setkáváme i u hráčů britských (např. Alan Skidmore, Elton Dean) nebo německých (např. Hans Koller během spolupráce se Zbigniewem Seifertem nebo Wolfgangem Daunerem). A protože v Československu v tu dobu působí saxofonisté jako Svatobor Macák nebo Zdeněk Novák, evidentně tu jazzová tradice svoje místo měla. Jazz se ovšem sotva zmátořil z avantgardních explozí 60. let a už tu bylo aktualizované pojetí ve znamení různých fúzí. Rudolf Ticháček byl jako hudebník součástí moderního trendu.
Což se samozřejmě netýká jen improvizace, ale také kompozice a – opět – zvukové stránky. Zajímavé je, že Ticháčkovým předchůdcem v souboru SHQ byl saxofonista a flétnista Jiří Stivín. Ten je znám pro svoje téměř „programové obrazoborectví“ a zaujetí momentální, nepřipravenou improvizací. U Rudolfa Ticháčka samozřejmě občasné prvky free-hraní najdeme, vždy je ale použito s určitým záměrem, musí se hodit do dané skladby. Experimentátorství u Ticháčka najdeme už v r. 1967- tehdy s Jiřím Stivínem (a Felixem Slováčkem) shodou okolností utkává v rámci Československé soutěže mladých interpretů hudby. Na rozhlasové nahrávce z finále soutěže slyšíme Ticháčka netypicky na altsaxofon, navíc rovnou na dva zároveň (po vzoru Rahsaana Rolanda Kirka). Když se Ticháček stal začátkem 70. let členem Energitu, začal experimentovat s elektronickými efekty. Inspirací mu mohl být Miles Davis (možná i Zappovi spoluhráči, nebo saxofonisté britských bluesrockových souborů), vydatně pomohl i background v elektrotechnice, kterou Ticháček původně vystudoval.
Je zajímavé, že ve svých kompozicích se často nalézal spíše v mystické, lyričtější podobě. Takové jsou jeho skladby na Jazzových nebajkách (SHQ; Supraphon, 1972) i jeho poslední skladby, natočené pro Československý rozhlas v r. 1982. Shodou okolností s Alexejem Charvátem na basu, Gabrielem Jonášem na klavír a Jaromírem Helešicem na bicí. Sestava, která i dnešnímu čtenáři může nadzvednout obočí. Bohužel, osud mínil jinak.
V rámci Jazzových nebajek je vůbec zajímavé srovnání Rudolfa Ticháčka s druhým saxofonistou souboru. Tím byl kapelník SHQ, Karel Velebný. Přestože jeho hlavním nástrojem byl vibrafon, na saxofon hrál výborně – při občasných „výměnách saxofonových názorů“ slyšíme přeci jen rozdíl, daný hráčskými generacemi. Tyto momenty slyšíme i na rozhlasových nahrávkách z období Ticháčkova působení v SHQ. V archivu Českého rozhlasu jich vydrželo překvapivě dost na rozsáhlé profilové album – jinak se k běžnému posluchači dostanou jen sporadicky a tím přispívají k celé mojí teorii Ztraceného světa českého jazzu; k příběhu plnému výrazných osobností, ze kterých v lepším případě zbývají v obecném povědomí nanejvýše jména.
Rudolf Ticháček byl výrazným stylistou a instrumentalistou – pojďme si jej připomínat, jeho odkaz si to vrchovatě zaslouží.
Diskografie Rudolfa Ticháčka
• SHQ: Motus – Supraphon 1972
• SHQ: Jazzové nebajky – Panton 1972
• Energit: Energit – Supraphon 1975
• Energit: Mini jazz klub 6 – singl Panton 1976
• Energit: Jazzrocková dílna 2 – Panton 1977
• Energit: Piknik – Panton 1978
• Luděk Hulan: Milá společnost – Supraphon 1978
• Horký dech: Mini jazz klub 23 – singl Panton 1979
• Pražský Big Band: Poste Restante Supraphon 1982
Petr Král, Rudolf Ticháček, Petr Kořínek a Karel Velebný