Velebný humorista
Tvrdím, že Karel Velebný byl nejen hudebník, ale i humorista. Když jsme natáčeli rozhlasovou Vinárnu U Pavouka, vystupoval tam pod jménem doktor Hedvábný a vytvořil komickou postavu. Byl to tento blábolivý hudební vědec, kdo ohlásil veřejnosti, že ve své chalupě našel truhlu s pozůstalostí neznámého génia Járy Cimrmana.
V první inscenaci Mistrova divadla (Akt) hrál matku Žílovou. Jeho jazykový humor, kterým plýtval na zkouškách, zůstal pak v textu napořád (Bedřich: Doufám, že mi to někdo zaplatí. Žíla: To víte, že ne.) Z jeho hlavy pochází i matčin výrok o dvojčatech: Ale byla roztomilí!
Snad je to hudebním cítěním, že si muzikanti pohrávají se zvukovou podobou jazyka jako s tóny v melodii nebo v harmonii. Karel Velebný neustále podroboval řeč zkouškám. Dneska jsme hráli všema barvama. Život je jeden z nejtěžších. Je to vůbec? Když čekala paní Velebná děcko, ptal jsem se ho, jestli by chtěl chlapečka nebo holčičku, odpověděl mi: Ono je to úplně jedno, Zdeňku, hlavně aby to byl kluk.
Nebo vezměte názvy jeho skladeb: Blues neurotického psa, Co se vejde za nehet, Dobrý den, paní Příjemnost, Hladové poledne či Hráškově zelený prefabrikát.
Režisérka Helena Philippová o Kájovi mluvila jako o statečném kuřeti. Měla na mysli jeho křehkou fyzickou konstrukci, která byla navíc pochroumána autonehodou. Obdivuhodné bylo, že ho jeho osobitý humor neopouštěl ani v nevážnějších chvílích. Měl ho jako oporu, jako zábradlí na svízelné cestě.
Vzhůru dolů! opakuji si po něm, když to jde se mnou s kopce.
Zdeněk Svěrák