Neodcházej, začali hrát,
jen poslouchej, co máš tak rád,
The Wave.
V dáli bílý klavír tiše hrává jazz,
písně dávné slávy, Summertime z Porgy a Bess.
Cé Á Ef Es v uších mi zní,
Cé Á Ef Es kavárnou dnes šumí.
(CAFEs Blues, slova Jiří Slíva, hudba Karel Růžička)
Pražák k jazzu zrozený v čase, kdy se na americké scéně rodil bebop.
Patnáctiletý Karel Růžička nastupuje na konzervatoř do třídy bicích nástrojů, absolvuje v roce 1959. V roce 1960 nastoupil do skupiny Ferdinanda Havlíka doprovázející představení divadla Semafor jako klavírista. Doprovázel tak první české „semaforské“ rock’n’rolly: s Havlíkem nahrával singly s twisty – jsou prologem Růžičkovy diskografie. Vojnu si odkroutil v letech 1962 až 1964, do Semaforu se vrátil a zůstal tam až do nástupu v Jazzovém orchestru československého rozhlasu. V roce 1968 přišel do Jazz Celluly trumpetisty Laca Décziho a spoluhráčů z JOČR.
V srpnu 1969 byla na Václavském náměstí demonstrace proti sovětské okupaci. Husákova garnitura proti lidem vypustila policii s pendreky a Karel Růžička patřil k zatčeným. Z pankrácké věznice se vrátil za tři týdny. Brzy následovala selekce muzikantů pomocí tzv. rekvalifikačních zkoušek. V případě muzikantsky dobře vybavených jazzmanů to znamenalo „zvládnout“ odpovědi na politické otázky. Růžička k tomu s nadhledem podotýká: „Většinou se to všechno potácelo mezi humorem a absurditou, jako ostatně celý život v oné době.“ Koncert Mezinárodního jazzového festivalu s datem 28. 10. 1971 je pořadateli označen jako slavnostní u příležitosti 50. výročí založení KSČ. Tak to chodilo – ideologická skořápka ještě neměla žádný vliv na výběr muzikantů. Závěr patřil mezinárodní dílně flétnistů (Downes, Stivín, Válek), jimž dělal doprovod Růžička, Michal Urbaniak, Vincenc Kummer a Czeslaw Bartkowski.
Cesta do zahrady radosti
V červnu 1972 Karel Růžička přivádí do Studia A ambiciózní projekt pro noneto složené z jazzmanů a muzikantů z vážné hudby. Zvuk noneta ozvláštňuje komplet dechových nástrojů – flétny, saxofony, trombony, lesní roh a tuba; rodí se LP Karel Růžička + 9 (Panton). Růžička hraje na klavír, varhany, perkuse a čínský bubínek, noty přináší na Večer tam budem, Toledo, Složil jsem v noci píseň a Poněkud tango. Na podzim téhož roku se noneto představilo na 9. Mezinárodním jazzovém festivalu smolně. Kvůli nemoci Josefa Vejvody musel Růžička usednout za bicí. Daškův zesilovač se už při druhé skladbě porouchal a kapela musela koncert přerušit.
Téhož roku 1972 vychází během Růžičkovy spolupráce s SHQ Karla Velebného vynikající album Jazzové nebajky (Panton), na němž se podílel také autorsky (Směšné pštrosí počínání a O ztracené ovci).
Zahraje si také ve dvou skladbách slavného třídenního setkávání jazzmanů v pražském jazzklubu Parnas na vltavském nábřeží (1980). Duchem těchto nahrávek byl Karel Velebný a pod jménem jeho a SHQ pak vyšlo LP Parnas. Významnou kapitolou Růžičkovy dráhy je účast v kapele Jazz Cellula Laca Décziho, ještě před trumpetistovou emigrací. Hraje na všech čtyřech albech kapely, počínaje proslulým LP Pietoso (Supraphon 1969, CD Indies Happy Trails 2008) a konče živou nahrávkou Jazzissimo speciálního obsazení kapely Cellula International s trombonistou Sonnym Costanzem a bubeníkem Davem Wecklem (Supraphon 1982, CD Indies Happy Trails 2008).
Karel Růžička byl členem Jazzové sekce Svazu hudebníků ČSR s nízkým členským číslem 202 a zúčastnil se většiny koncertů Pražských jazzových dnů. Na 1. PJD ’74 byl pianistou All Stars bandu sestaveného anketou členů Jazzové sekce. Na 2. PJD ’75 hrál se svým triem, na 4. PJD ’76 s Cellulou a s triem klávesistů Nikomu ani moog (s Gabrielem Jonášem a Emilem Viklickým). Repertoár byl pak v prosinci téhož roku natočen na LP s nespisovným názvem Klávesová konkláva (Supraphon 1978). V konkláve hrál na elektrické piáno. Na 6. PJD ’78 vystoupil v Lucerně sólově a na předposledních povolených 8. PJD ’79 si Růžička zahrál nejen s Cellulou, ale také s JOČR. V této zajímavé dekádě českého jazzu se Růžička stále více prosazoval také jako autor: melodických, někdy lyrických, ale rytmicky svěžích, swingujících skladeb. V roce 1976 se poprvé zúčastnil mezinárodní autorské soutěže v Monaku a obdržel třetí cenu za skladbu Interlude. V následujícím roce za Ozvěny získal první místo a v roce 1979 opět třetí místo za skladbu Triste. Díky úspěchům se stal v Monaku hudebním pedagogem.
Ke konci dekády Růžička koncertní činnost rozšířil o sólová vystoupení, představil se na varšavském Jazz Jamboree ’79, o rok později na Mezinárodním jazzovém festivalu. V roce 1981 nahrál sólově album Zahrada radosti (Panton 1981) ve středomořské náladě a vzpomínkách na pobyty v Monaku. Toto album se stalo Růžičkovým posledním vlastním před rokem 1989.
Mezipřistání
V dodnes zajímavé sérii LP Interjazz si Karel Růžička zahrál v JOČR řízeném polským saxofonistou Janem „Ptaszynem“ Wróblewskim na nahrávce s pořadovým označením III. (Supraphon 1976). Po rozpadu dua Stivín & Dašek začal kytarista Rudolf Dašek vedle sólových koncertů hrát ve dvou, nejčastěji s německým kytaristou Toto Blankem a od roku 1978 také s Růžičkou. Ten se pak objevil na Daškově LP Dialogy (Supraphon 1979) s vlastní skladbou Corrida. Spolupráce této dvojice byla základem jednoho z vzácných projektů mezinárodního charakteru, když pro Daškovo album Mezipřistání/Interleading (Supraphon 1984) bylo sestaveno kvarteto s progresivně zaměřenými muzikanty – americkým bubeníkem Andrewem Cyrillem a polským kontrabasistou Zbigniewem Wegehauptem. Znakem alba je zdařilé kolektivní improvizační cítění a Karel Růžička sám přispěl skladbou Nech to být. Mezipřistání náleží ke špetce odvážněji míněných nahrávek našeho jazzu s mezinárodním puncem. Růžička také zkoušel různá dueta, například s polským saxofonistou Tomaszem Szukalskim (1985).
P
ro Růžičkovu diskografii je podstatné období po roce 1989. Na konci roku 1991 vzniklo CD Fata Morgana (ARTA) se saxofonistou Wilsonem De Oliveirou, rok poté první tuzemská nahrávka Going Home basisty George Mraze se společným kvartetem s Karlem Růžičkou – ten navíc dodal většinu repertoáru (ARTA). Spolupráce Daška s Růžičkou byla skvěle završena podzimní nahrávkou roku 1994 Con Alma (P&J Music). Vznikala další alba, také dueta se synem Karlem, saxofonistou žijícím v USA: Flight (Melantrich 1995) a Live z broumovského hudebního festivalu (Radioservis 2009). V létě 2014 vzniká pocta třicetiletému výročí frýdlantských jazzových dílen Milénium města jazzu (Radioservis 2014), na níž Karel Růžička řídí band lektorů kurzů hrajících devět jeho skladeb.
S duší (con alma)Polistopadové změny do našeho jazzu vnesly anomálii, vůkol neobvyklou: nevraživost mezi generacemi. Zemřela stmelující osobnost Karla Velebného (1989) a začínajícím generacím byly vývoj jazzu či jeho mainstream ukradené. Karel Růžička jako senior pedagogů na Ježkově konzervatoři se ale spojující osobou stal. Úctyhodná byla jeho chuť poznávat soudobé až avantgardní dění, nejen v jazzu. Jestliže jsem nějaké muzikanty potkával na takových koncertech, včetně Free Jazz Festivalu, byli to Dašek a Růžička.
Shodou okolností poslední nahrávky, na nichž hraje Karel Růžička, jsou na albu písničkáře, kytaristy a kreslíře Jiřího Slívy Nemysli na to (Galén 2016) z loňského září. „Měl jsem pořád touhu s Karlem Růžičkou kromě desky udělat i nějakou písničku,“ říká Slíva. „Vyslyšel moji utkvělou myšlenku, napsat melodii na kavárenská písmena/noty C.A.F.E., ale pravil, že pro melodii bude lepší nota Es než E. Za pár týdnů mi přinesl notový záznam CAFEs Blues,“ Slíva hudbu otextoval a melodii považuje za perlu alba. A podotýká: „S nastupující Kájovou nemocí jsem tomu slovu, které v textu nabádá neodcházet z kavárny a ještě posedět při poslechu jazzového piána, začal přikládat existenciální význam: „NEODCHÁZEJ!“ Karel Růžička ke Slívovým písním vymyslel předehry, nahrál sóla a k aranžmá Marka Doubravy přidal další nápady.
S Karlem Růžičkou se všichni rozloučíme 4. 11. mší v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad na pražských Vinohradech. V chrámu, v němž měla premiéru jeho jazzová mše s americkou sopranistkou Dianou Bolden-Taylorovou během MJF ’91. V roce 1994 pak vznikla s touto zpěvačkou studiově nahrávka Celebration Jazz Mass (Supraphon). Od té doby byla mše doplněná o další části a bývá hrána, nejen u nás, už také jinými tělesy. Na konci života OSA eviduje 350 skladeb Karla Růžičky.
Vladimír Kouřil