narozen 13.6.1943 v Mladé Boleslavi,
hudebník, absolvent právnické fakulty Karlovy univerzity Praha
Moje vzpomínky na Karla Velebného.
Poprvé jsem jméno vynikajícího českého jazzmana Karla Velebného zaregistroval někdy v roce 1958. V té době jsem se jako patnáctiletý začal živě zajímat o hudbu, která souvisela s oblastí jazzu a kterou mi na můj dotaz definoval můj tatínek slovy: „víš, jazz, to jsou synkopy“.
Do té doby jsem v rozhlase s chutí poslouchal orchestry Karla Vlacha, Ladislava Bezubky, Gustava Broma, ze slovenských pak Siloša Pohanku a podobně, když tu náhle jsem uslyšel něco, co mi připomínalo – a nyní se omlouvám všem – Janu Konopáskovi jsem se několikrát za ten výraz hluboce omluvil – takové nádherné ušlechtilé chrochtání. Když pak hlasatel oznámil „hrálo vám Studio 5, sólo na barytonsaxofon Jan Konopásek“, tak jsem byl totálně chycen.
Pokud vím, tak zmíněné Studio 5 vzniklo v onom roce spontánní dohodou nejdříve pěti, dále pak šesti hudebníků a totiž Karla Velebného (vibrafon, tenorsax.) Jana Konopáska (barytonsax. flétna), Vladimíra Tomka (kytara), Luďka Hulana (kontrabas) a Ivana Domináka (bicí nástroje). Jako šestý se k nim krátce nato připojil ještě hráč na pístový trombon Artur Holitzer – číslovka se v názvu tělesa však již nezměnila.
Sound tohoto znamenitého tělesa byl zcela unikátní už jenom tím, že měl dvě zvukově naprosto odlišné podoby – jednu takovou razantní, založenou na zvuku tří dechových nástrojů a to tenor- a barytonsaxofonu spolu s trombonem- a krásně komorní, vycházející z kombinace zvuku flétny a vibrafonu. Na tomto základě vznikla také první malá deska tohoto souboru, kdy na jedné straně tu ráznější část prezentovaly skladby „Svátek a narozeniny“ (Karel Velebný) a „Milá společnost (Luděk Hulan), tu komornější pak kompozice (Rokoková panenka“ (Dušan Pálka) a „Pohyblivé schodiště (Luděk Hulan). Tuto desku samozřejmě uchovávám jako vzácnou relikvii.
Já jsem se samozřejmě snažil co nejvíce navštěvovat produkce tohoto tělesa, z nichž nejvíce si pamatuji vystoupení v pražském Lucerna baru, kde Studio 5 pravidelně hrávalo k tanci! – na odpoledních čajích a kam přišla zazpívat Vlasta Průchová a zahrát i Karel Krautgartner a poté i časté hraní v kavárně zimního stadionu na Štvanici.
Během asi tří let existence – doufám, že jsem to odhadl správně – se ponenáhlu ve Studiu 5 zformovaly dva směry, z nichž jeden, takový, kompozičně a formálně složitější představoval právě Karel Velebný a druhý, který bych nazval dravějším a spontánnějším, zase Luděk Hulan. To v podstatě vedlo k postupnému rozdělení Studia 5 na SHQ, kde vůdčího ducha představoval Karel Velebný a Jazzové studio, kde podobnou roli hrál právě Luděk Hulan.
Já sám osobně sledoval s velkým zájmem obě tato tělesa, která vůči sobě nechovala žádnou averzi a každé z nich se svobodně vyjadřovalo dle svých představ o tomto krásném hudebním oboru.
Do prvního osobního kontaktu s Karlem Velebným jsem se dostal snad kolem roku 1976 v souvislosti s jeho úžasným projektem jazzového klubu PARNAS, kdy se mu podařilo na lukrativním místě s nádhernou vyhlídkou na Hradčany uvést do provozu tento jazzklub. Já jsem v té době spoluhrál již řadu let se svým hudebním „guru“ , znamenitým akordeonistou a klavíristou Borou Křížem, který z osobních důvodů se před léty stáhl z profesionální hudební činnosti a působil více méně na amatérské bázi ve svém rodném Kladně.
Já jsem si však umínil, že se pokusím ho opět dostat do povědomí pražského jazzového světa a tak jsem se poněkud rozechvěle a nesměle obrátil na Karla Velebného, zda by bylo možno zařadit jeho vystoupení na program Parnasu.Mile mě překvapilo, že Karel Velebný o existenci Bory Kříže věděl a tak se zasloužil o to, že Bora Kříž se po letech úspěšně vrátil na pražskou jazzovou scénu. Od té doby jsem byl s Karlem Velebným ve stálém kontaktu, i když v hudební oblasti jsme se pohybovali každý ve svém oboru. Já jsem si velice vážil i jeho pedagogické činnosti – on sám díky svému neformálnímu a laskavému přístupu byl mezi svými studenty – jak jinak- velice oblíben a kromě ryze hudební odbornosti jim předal mnoho cenného z duchovní oblasti jazzu. Můj poslední přímý hudební kontakt s Karlem Velebným v sobě obsahuje lehce posmutnělý nádech – když jsem se na jaře roku 1987 dozvěděl, že Bora Kříž trpí závažným onemocněním, tak jsem se obrátil na význačnou osobnost Stanislava Titzla, zda by nebylo možno natočit s Borou Křížem LP desku. Díky jeho vstřícnosti se tento záměr mohl realizovat ve studiu Martina Kratochvíla. „Kája“ Velebný tehdy přispěl svým vibrafonem ke krásné hudební barevnosti tohoto alba, na kterém se znamenitě podíleli ještě Jiří Schenzer na kytaru a bubenické jedničky Vláďa Žižka a Ivan Dominák. Ve vší skromnosti mám radost, že i já jsem se na tom mohl na basové nástroje podílet. Bohužel má obava o blízkou budoucnost se ukázala jako oprávněná – za tři měsíce po dokončení nahrávky odešel Bora Kříž do muzikantského nebe.
1987 Bora Kříž, Vít Fiala, Jiří Schenzer a Karel Velebný
A vzpomínku na Káju Velebného bych chtěl zakončit momentem, který ve mě natrvalo zůstává a snad nejlépe charakterizuje jeho povahu, ve které se v ideálním poměru mísila laskavost a vlídnost s humorem za každých okolností – když se následně poté ocitl v důsledku své srdeční slabosti v nemocnici, tak jsem ho šel navštívit. Po vstupu do jeho pokoje jsem ho uviděl na posteli pobledlého, těžce dýchajícího a napojeného na různé přístroje. Když mě uviděl, těžce zvedl hlavu a s jistými obtížemi ze sebe vypravil “ nazdar Víte, co bys potřeboval?“
Myslím, že víc není třeba dodat.
Budu na něj dál vzpomínat s veškerým respektem a úctou.
P.S.
BORA KŘÍŽ
Jako slušný mladý chlapec z dobré rodiny jsem začal chodit do kaváren až tak v 17 letech. Bylo to asi v sextě, kdy jsem dostal od maminky 10.- Kč a šli jsme s klukama do BOULE (kavárna BOULEVARD) na Václavském náměstí, nyní ALFA. Hrál tam orchestr Jiřího Procházky a v programu vystoupili LIŠÁCI, které doprovázel na piano mladý Bora Kříž. Zpívali bezvadně a dělali při tom legraci. Výborně jsme se bavili a chodili jsme tam pak dost často, jenomže pak pomalu nastala doba nebavení a nemuziky, kapely přestávaly pomalu v kavárnách hrát, LIŠÁCI zpívat a Bora Kříž začal snad dokonce i pracovat někde na Kladně. V Praze nebylo po něm ani vidu ani slechu takových 20 let. Až teprve asi tak v roce 1978 ho Vítek Fiala dokopal k tomu, že začal hrát v PARNASU a na jazzových koncertech. Několikrát jsem s ním také hrál jak v klubu, na koncertech, tak i ve studiích. Na basu vždycky Vít Fiala, na bicí Vláďa Žižka, někdy Ivan Dominák. Spolupráce to byla vždy jednoduchá: v klubu ani neřek co bude hrát a já se přidal, na koncertě jsme se na programu dohodli a ve studiu rozdal noty, jednou, dvakrát jsme si to zkusili a pak natočili. Bora nikdy nic moc nepitval, většinou mi řek: “Hraj to, jak chceš!”
Někdy byl poněkud překvapen, co z toho na snímku vylezlo, jako třeba při skladbě JITTERBUG WALTZ pro MINI JAZZ (kde jsem mimochodem hrál na Fendra a ne na vibrafon, jak je uvedeno na obálce). Když tam ale nebyly vyložené chyby, tak to nechal, taky neměl rád nahrávat jednu písničku mockrát. On sám chyby nedělal. Byl to PAN MUZIKANT, světová rarita, obdoba Jeana Tootse Thielmanse. Jeho “dršky” mají podobný rovný tón jako Thielmansova foukací hramonika. Aby to nebylo blbý hrát jazz na harmoniku, musí se to setsakramentsky dobře umět. Bora měl všechno – ucho, techniku, nápady, perfektní rytmus, moderní frázování i harmonie.
Bory je veliká škoda, ještě štěstí, že se na poslední chvíli podařilo natočit s ním elpíčko zásluhou Vítka Fialy. Až vyjde, budeme si při poslechu připomínat nejen vynikajícího hudebníka, ale hlavně i bezvadného člověka. Amen.
15. října 1987 Karel Velebný