napsal Vladimír Kouřil
První půle třetí dekády dvacátého století byla kolébkou řady muzikantských osobností, jež formovaly hudbu našich jazzových orchestrů poválečné éry. Jejich výčet začíná Gustavem Bromem, rodákem z Veľké Leváre na Bratislavsku (1921), v jeho bandu ve válečných letech 1942–1943 působil také Karel Krautgartner, rodem z Mikulova (1922). A na druhém konci republiky, na Mostecku se narodili Vlastimil Hála (1924), který v letech 1947–64 působil jako trumpetista a aranžér Vlachova orchestru, neboli v žesťové sekci stojící nad saxofonisty, jež jednu dobu vedl právě Karel Krautgartner, Vlastimil Hála a jeho bratr Kamil (1931) se jednou stanou kapelnickými nástupci Krautgartnera. A ti všichni vzhlíželi k doyenovi našich swingových kapelmajstrů válečné a poválené doby, k pražskému žižkovákovi Karlovi Vlachovi (1911). Ale také sem patří generační publicisté – Lubomír Dorůžka a Josef Škvorecký (oba 1924),
Na přelomu padesátých a šedesátých let určoval hudební vkus „mas“ ideologicky hlídaný československý rozhlas. Není divu, že většinové publikum znalo Karla Krautgartnera především jako dirigenta rozhlasového Tanečního orchestru, doprovázejícího zpěváky populární hudby. Swing a jeho podoby byly hudbou poválečného doznívajícího „zlatého jazzového věku“, ale už také Škvoreckého „věku nylonového“. Hudba TOČR proto nemohla nadchnout část generace, hledající alternativu v zakazovaných „západních“ formách populární hudby. V oněch časech to byl samozřejmě rock´nˇroll. Tyto posluchače neusmířila ani píseň Barborka Bedřicha Nikodema na slova básníka Jaromíra Hořce, nazpívaná Waldemarem Matuškou, které oficiální scéna přiřkla označení „český rock´n´roll“ a na příslušném EP proto byl hrdý podtitulek „rock“. Tehdy ještě bývalo zvykem, snad pro orientaci posluchačů a tanečníků, na deskách psát, co rytmickou formou píseň představuje (nejčastěji „foxtrot“). Jen zasvěcenější zájemci sledující na počátku padesátých let populární swingový orchestr Karla Vlacha, už znali vedoucího jeho saxofonové sekce, altsaxofonistu, sopránsaxofonistu a klarinetistu Karla Krautgartnera. A od něj, a s ním, se pak odvíjejí nové stopy našeho jazzu, vedoucí k soudobým vývojovým formám – k modernímu jazzu. Tak se zrodila jedná z nejvýznamnějších osobností našeho jazzu.
Z kolébky přes Brno do Prahy
Rodině poštmistra v Mikulově na Moravě Krautgartnera, se narodil syn Karel necelé tři roky po první světové válce, 20. července 1922. V osmi letech jej rodiče přinutili učit se na klavír. Na podzim 1935 se rodina přestěhovala do Brna a syn Karel mezi studenty rychle propadl nadšení ze swingové hudby. Inspirací k učení se na klarinet a altsaxofon mu byly hlavně hudební americké filmy, v nichž vystupovaly swingové hvězdy. Jako tehdy kdekomu, imponovali mu klarinetisté Artie Shaw a Benny Goodman. Jejich sólové hlasy byly nositeli chytlavých melodií v novém – jazzovém hávu: swingujícím rytmu, dráždivém frázování a atmosférou svobodného hudebního vyjádření. Vedle vlastního studentského Quick BanduKrautgartner ještě hrával s různými příležitostnými studentskými formacemi, také ve Slavia Banduv Králově Poli. Na cestě k angažmá ke Gustavu Bromovi se spřátelil s tenorsaxofonistou Milanem Ulrichem a příští skladatelskou hvězdou, trumpetistou a klarinetistou Alexejem Friedem. Tak se svou láskou k jazzu vstoupil do času druhé světové války. V květnu 1940 založil v Brně saxofonista Gustav Brom swingový big band a kapela měla premiéru 15. června 1940 v hotelu Radhošť v Rožnově pod Radhoštěm. Orchestr začal hrát pravidelně v Brně a sestavu brzy doplnili saxofonisté Věroslav Čudek, Karel Šeda, Eduard Podlásek, Milan Ulrich a Karel Krautgartner, který pro kapelu složil znělku, hranou na úvod a rozloučení na každém koncertu dodnes.Původní pomalé verze byla hrána do roku 1969, pak byla upravena do rychlejší verze. Krautgartner s kamarádem Ulrichem během totálního nasazení u německé letecké policie sestavili Dixie Club, který začal až po válce hrát v hotelu Passage. Ještě v roce 1945 se však tři jeho členové, Krautgartner, Ulrich a trumpetista Vladimír Raška, odebrali do Prahy ke Karlovi Vlachovi.
Kavárny ožívají jazzem
Druhá půlka padesátých let znamená novou emancipaci Krautgartnera – skladatele a sólisty. Nejdříve vzniklo kvinteto s Karlem Velebným pro vystupování v proslulé swingové kavárně Alfa na Václavském náměstí. Mimo jiné se k souboru také přidala budoucí hvězda barytonsaxofonu Jan Konopásek. Vedení souboru časem převzal akordeonista Sláva Kunst a Karel Krautgartner si založil v roce 1957 vlastní septeto pro účinkování v kavárně Vltava na vltavském nábřeží, u ústí Švermova – dnes Štefánikova mostu. Vltava se stala na dlouhá léta významným centrem pražského jazzu. Brzy následovalo rozšíření obsazení na noneto. S tímto tělesem už Krautgartner plně uskutečňuje hudbu podle svých skladatelských a aranžérských představ a jeho kapela se přidává k nejvýraznějším představitelům našeho moderního jazzu. Vždyť také na nahrávkách hrají takové veličiny, jako saxofonisté Jan Konopásek, Miroslav Rücker, klarinetista Ferdinand Havlík, trumpetisté Richard Kubernát, Jiří Jelínek, trombonisté Zdeněk Pulec a Artur Hollitzer, u vibrafonu stál Karel Velebný, za basou Luděk Hulan a bubnoval Ivan Dominák. Pro pamětníka to byla hvězdná sestava a na výběrovém CD Případ ještě nekončí je zastoupena čtyřmi tituly (Případ ještě nekončí, Růžový sad, Eukalyptus a Foggy Dayod Gerschwina). Krautgartnerova skupina se stala předvojem jeho „státnické funkce“ – kapelníka Tanečního orchestru čs. rozhlasu,zřízeného v roce 1960. Předcházel tomu ještě rozhlasem iniciovaný vznik All Stars Bandu v roce 1958 k vystoupení na Mezinárodním festivalu zábavné a taneční hudby, pořádaný Mezinárodní organizací pro rozhlas a televizi OIRT v Praze. Do definitivního založení TOČR však All Stars Band, který bylo synonymem orchestru Krautgartnera, už působil jako studiové rozhlasové těleso. Na CD Karel Krautgartner & Jazzový orchestr Čs. rozhlasu jeho hudbu dokumentuje pozoruhodně pestrá Krautgartnerova delší impresionistická skladba Neony, v níž některé pasáže odkazuji na Gershwinova Američana v Paříži, jinde jsou tanečním swingem, zazní několik náladových vsuvek komorního vyznění.
TOČR se zrodil propojením All Stars Bandu a Studia 5, v nichž se obsazení vzájemně prolínala; se Studiem 5 Krautgartner také příležitostně hostoval. Ambicí „Pětky“ bylo hledat progresivnější způsoby hraní jazzu, neboli vymezit se vůči širší „použitelnosti“ Krautgartnerova orchestru podle potřeb rozhlasu, tedy nejen v jazzu, ale také v populární hudbě, coby doprovodu škály tehdy populárních zpěváků. Ale sloužil také k propagaci jazzu: v sezóně 1960–61 v rámci cyklu Hudební mládeže byla jedna řada věnovaná jazzu; Krautgartner s TOČR, také se Studiem 5, případně s dalšími hosty, hráli svoji hudbu, a tu komentovali a s kapelníkem vysvětlovali publicista Lubomír Dorůžka se skladatelem Janem Rychlíkem – dalším významným propagátorem jazzu. Po třech letech došlo k funkčnímu rozdělení orchestru na Taneční – TOČR a Jazzový – JOČR(zkraje 60. let někdy také DOČR – Džezový…). Krautgartner zůstal uměleckým vedoucím obou (obsazením byly totožné), dirigoval však jen JOČR, TOČR převzal Vlastimil Hála, jeho druhým dirigentem byl od konce roku 1961 Josef Vobruba. V roce 1968 se Krautgartner stal jediným jazzmanem, který podepsal politický manifest Dva tisíce slov. Nepřekvapí, že hned po nájezdu armád Varšavské smlouvy se uchýlil do Vídně a zůstal žít v emigraci. Začal pracovat s rozhlasovým Bigbandem ÖRF, v roce 1979 se stal profesorem na Rheinische Musikschulle v Kolíně nad Rýnem, tamtéž v roce 1982 zakončil studium hudební vědy na místní filozofické fakultě. V doktorské práci se zabýval studiem artikulací klarinetových nástrojů v jazzu. Zle onemocněl a 20. září 1982 zemřel. Kapelníkem JOČR se stal Kamil Hála.
Bigbandové tsunami moderního jazzu
Otázka, co bude následovat po úspěších swingových orchestrů, se ve sféře big bandů řešila přirozenou cestou, hned od počátků be bopu. Neboli od počátku čtyřicátých let. Bylo zřejmé, že hra v komorních sestavách bude v moderním jazzu dílnami, v nichž se budou zkoušet nové postupy, hledat inspirace z hudby kolem – což ovšem jazz dělal vždy, patří to k jeho vlastnostem, kde bude možné odvážně experimentovat, a výsledkem bude další rozvoj moderní jazzové hudby. To vše mělo vliv na další vývoj bigbandové hry, logicky už proto, že mnozí protagonisté be bopu si velké orchestry sami zakládali. Vezmeme-li to od počátků, můžeme připomenout jména kapelníků: pianisty Earlyho Hinese, zpěváka Billyho Eckstine, trumpetistu Dizziho Gillespieho. Na počátku padesátých let přichází na scénu trumpetisté Maynard Ferguson, pak Quincy Jones, saxofonista Gerry Mulligan, klavírista Claude Thornhill, například. A až tu máme první velký vrchol – pianistu, skladatele a aranžéra Gila Evanse, který moderní big band provedl od cool jazzu až do sféry jazzrocku. To vše se dělo v časech, kdy se Karel Krautgartner přes Vlachův orchestr teprve etabloval ve vznikajících základních sestavách našeho moderního jazzu, aby nakonec stanul v roce 1960 sám v čele Tanečního, potažmo Jazzového orchestru československého rozhlasu. Nehledejme však zbytečně nějaká podstatná srovnávání, neboť se nacházíme v situaci nejen politické, ale také kulturní izolace naší země, s minimálním stykem s jazzem ze západu a s minimální přístupností k diskografickému bohatství americké scény. I za těchto podmínek náš jazz si udržel vlastní vývojovou kontinuitu.
Diskografické ohlédnutí
Výše již zmíněné Neóny (1959), označené jako taneční fantazie, se ocitly na EP desce se dvěma tituly Bromova noneta, s Heftiho Fantailpod českým názvem Větrníka Raksinovou Laurou,v niž s Bromem Krautgartner hostuje na altsaxofon. Vedle TOČR, posléze JOČR, Krautgartner nadále působí s komorními skupinami. Jazzově studio (1960) bylo původně jeho kvartetem, pak vedení převzal Luděk Hulan; nahrál s ním na klarinet Ježkovo Nebe na zemi a standard Jerome Kerna The Song Is You na altsaxofon. Je sólistou s Jazzovým triem (1963) Hulan, Rokl, Diminák v Hulanově třídílné svitěModerní žena(Účes, Oči, Nohy). Supraphon vydal na čtyři desítky jazzových titulů s TOČR či JOČR (s populárními zpěváky několikanásobně více). Českému jazzu stylově vládl hard bop a cool jazz. A právě od cool jazzu se odvíjel zájem našich skladatelů a aranžérů, včetně Karla Krautgartnera, o takzvaný třetí proud, který k nám přicházel prvotně s hudbou Modern Jazz Quarteta. Bylo to přirozené – hudební evropanství se svými formami lákalo jazzmany v USA, také u nás, zkoušet syntézu s jazzem. Prosazuje se skladatel Pavel Blatný, který napsal pro JOČR Modely pro Karla Krautgartnera a Passacagliu.Kamil Hála napsal v roce 1961 třináctiminutové Concertino pro altsaxofon a jazzový orchestr.Krautgartner hrajemoderní artificiální hudbu: DebussyhoRapsodii, Glazunovův Koncert Es dur. Ještě zkraje osudného roku 1968 je pozván se svým orchestrem k nahrávce Stravinského Ragtime for 11 Instrumentsa Ebony Concerto, v jehož třech větách zazní sóla pianisty Karla Růžičky, trumpetisty Richarda Kubernáta, basklarinet Miroslava Krysla, samozřejmě klarinet Karla Krautgartnera.
Věřím, že Krautgartnerovo působení na naší jazzové scéně neskončilo umístěním pamětní desky na jeho rodný dům v Mikulově od sochaře Nikose Armutidise, brněnského rodáka (1953) řeckého původu. Pod Krautgartnerovým jménem stojí: Významný jazzový hudebník. Tím je řečeno vše, bez zbytečných superlativů, které každému, kdo jeho hudbu zná, napadnou. Případ ještě nekončíbyl název foxtrotu Karla Krautgartnera, který nahrál se svým orchestrem – sám byl sólistou na klarinet – 26. 3. 1957, pro stejnojmenný detektivní film režiséra Rychmana, podle scénáře spisovatele Eduarda Valenty a vyšel pak na EP desce se sambou Tico-ticoa polkami Škoda lásky(Vejvoda) a hitovou Čert ví proč(Krautgartner). Skladba se stala také titulem výběru na CD záslužného producenta Františka Rychtaříka (1945–2008), vydaném v roce 2005. Rychtařík také připravil reprezentativní soubor na jednoznačně pojmenovaném CD Karel Krautgartner & Jazzový orchestr Čs. rozhlasu,časově navazující na CD Případ ještě nekončí (obě 2006). Na těchto kompilacích najdeme většinu nahrávek z LP Jazz kolem Karla Krautgartnera (1965),na němž zní v různém obsazení skladby jiných autorů (L. Hulan, K. Hála, K. Velebný, V. Zahradník, R. Rokl), kupodivu žádná od kapelníka. Na první „mapě“ historie našeho jazzu, na 2LP Český jazz 1928–1960,je Krautgartner zastoupen skladbou Kriminalogiea Gershwinovým Foggy Day. Je také zastoupen na každoročních kompilacích čs. jazz v ročníku 1965 s JOČR (Blatného Rytmy a témbry), v ročníku 1966 je sólistou All Stars s vlastní skladbou Radary nad městema v třídílné Pouti v elipsetrumpetisty Jaromíra Hniličky, ještě s tenorsaxofonistou Karlem Velebným v sextetním obsazení. Na v normalizační éře vydané 2LP Doktor Swing redivivus – Československý swing do roku 1947, však byly zařazeny také tituly nahrané po roce 1948, včetně nahrávky TOČR – Ježkovo Na smetištia moderníTU-104 Kamila Hály(1961). Že by klam pro povrchního cenzora?
Byl pro nás polobohem
V biografické Jazzové Odyssey, v kapitole Fenomén Studia 5, vzpomíná Jan Konopásek na své návštěvy kavárny Vltava s Arturem Hollitzerem, kam chodili poslouchat kvarteto Karla Krautgartnera: „Ano, on byl pro nás také polobohem.“ – konstatuje. Zanedlouho s ním už hráli také. O návratu pojmu Krautgartnera na současnou scénu se postaral Český rozhlas společně s Concept Art Orchestratrumpetistky Štěpánky Balcarové, když na podzim roku 2015 vyhlásili skladatelskou soutěž Ceny Karla Krautgarnera, právě k poctě významné osobnosti českého orchestrálního jazzu šedesátých let. Prvních pět oceněných prvního ročníku pak bylo oznámeno v dubnu 2016. V porotě byli hned čtyři zkušení kapelníci, skladatelé a aranžéři a znalci big bandů, Balcarová, Jan Hála, Ed Partyka (USA) a Milan Svoboda – pokračovatelé tradice našich moderních jazzových big bandů. Jazzové skladby jsou živé medium, tvárné pro aranžéry i sólisty, určitě by stálo zato leccos z repertoáru Karla Krautgartnera hrát – jako naše tuzemské standardy.
autorem textu je Vladimír Kouřil, článek byl původně napsán pro Kulturní magazín UNI. č.7/2022
