Česká kultura se chová přezíravě k jazzu dnes jako kdykoli v minulosti, ale náš jazz sám tomu napomáhá macešským chováním k vlastní historii, žije svou přítomností, nehledá inspirace ve hře a tvorbě těch, co tvořili československý moderní jazz druhé poloviny dvacátého století, neoživuje jejich odkaz. Tento stav se pak zrcadlí ve vztahu vydavatelů k reedicím zásadních nahrávek éry vinylové. Proto ani kytarista a skladatel Rudolf Dašek, který 31. ledna zemřel po těžkém a opakovaném marodění, se nedožil – s výjimkou lublaňského koncertu s Jiřím Stivínem – oživení své skvělé hudby sedmé a osmé dekády.
Rudolf Dašek se narodil, hudbou žil, a zemřel, v Praze, v roce, kdy se měl dožít osmdesátky. Narodil se 27. 8. 1933 a na sklonku války se začal sám učit na kytaru, poté také na kontrabas. Později, při dalším kytarovém školení na lidové škole umění a konzervatoři, se stali jeho učiteli postupně všichni významní čeští kytaristé pohybující se jak v oblasti jazzu, tak v klasické hudbě: tvůrce klasické české, leč mezinárodně dodnes ceněné, kytarové školy Štěpán Urban a jeho mladší následníci Jiří Jirmal, Arnošt Sádlík, Milan Zelenka. Dašek konzervatoř absolvoval až v roce 1966. Právě basa však hrála důležitou úlohu v počátku jeho kariéry, protože s ní nastoupil do svých prvních profesionálních angažmá roku 1961. Nejdříve do orchestru saxofonisty, klarinetisty a akordeonisty Jaroslava Devery, a poté, 18. 10. 1961, se stal podílníkem památného koncertu komorního souboru moderního jazzu Karla Velebného, jenž dostal do vínku název S+HQ, později SHQ, neboť premiéra se konala ve známém loutkovém divadle Spejbla a Hurvínka.
Samozřejmostí jazzového hudebníka je působení ve více skupinách, což má důvod nejen existenční, ale také význam pro zkušenosti a umělecký růst. Rudolf Dašek jako kytarista sestavil svou první skupinu v roce 1963. Bylo to trio s jeho vrstevníkem, bubeníkem Milanem Maderem, a mladým basistou Jiřím Mrázem (Madera následně vystřídal Ivan Smažík). O rok později se Dašek s Maderem stali součástí SHQ – Dašek nahradil kytaristu Antonína Julinu. Daškovo trio v různých obměnách působilo i v druhé polovině šedesátých let. Vedle toho, jak stoupalo jeho renomé, působil v nejrůznějších projektech československého jazzu. Dvakrát vyjel s Czechoslovak All Stars bandem na festival do Bilzenu v Belgii a do bavorského rozhlasu. Na konci roku 1967 se stal spoluzakladatelem skupiny Cellula. V uvolněnější atmosféře pražského jara roku 1968 získal Rudolf Dašek téměř dvouleté angažmá v západoberlínském jazzklubu Blue Note, kde jamoval nebo působil ve skupinách předních amerických jazzmanů do Berlína se sjíždějících. V roce 1971 na Daškovo působení v měsíčníku Melodie vzpomínal publicista Antonín Matzner: „Bylo to v klubu Blue Note v Berlíně. Vedle ‚domácích‘ černošských hudebníků Carmela Jonese a Leo Wrighta se tu onoho večera sešli ještě klarinetista Tony Scott, u klavíru Brian Auger, na trubku hrál jeden z mesiášů Nového jazzu Don Ellis. A současně s nimi kytarista Rudolf Dašek.“ A takových bylo více – hrál v triu varhaníka Loua Bennetta, s trumpetisty Bennym Baileym, Carmellem Jonesem, ale také po boku evropské jazzové avantgardy. Teprve po zkušenostech s černošskými muzikanty si Dašek uvědomil, že hrát „dvanáctku“ ještě neznamená hrát blues, že blues musí mít muzikant v sobě, ve své duši. Zemitou podstatu blues lze najít i v jiných formách, Dašek ji slyšel oprávněně i ve free jazzu Charlese Lloyda, který v té době zářil na světové scéně se svým proslulým kvartetem. Konec šesté dekády patřil také Daškově spolupráci s Jazzovým orchestrem československého rozhlasu a s big bandem Václava Zahradníka – ta byla zachycena na prejazzrockovém projektu Jazz Goes To Beat (1969).
Šedesátá léta našeho jazzu reprezentují LP Československý jazz vycházející od roku 1961 a Dašek se objevil na těch s vročením 1963, 1965 a 1966, dále na albech Jak hrál SHQ a SHQ a přátelé. Daškovo trio, v němž vedle bubeníka Ivana Smažíka cirkulovali basisté Vincenc Kummer a Luboš Nývlt, přišlo do studia v březnu 1970, aby natočilo album nazvané podle Daškovy lyrické balady Pohádka pro Beritku. Kapelník tria vybral pět vlastních skladeb, včetně jednoho ze svých proslulých Fašanků, a bluesové reminiscence na své působení v Blue Note, a doplnil je čtyřmi z oblíbených jazzových standardů, včetně Angel Eyes a Stella By Starlight. Pro zahraniční trh bylo LP expedováno vydávajícím Supraphonem s „informačním“ názvem Jazz On Six Strings. V sedmé dekádě vznikl v Supraphonu díky producentovi Antonínu Matznerovi projekt koncertní a nahrávací řady Interjazz, v němž se představovaly mezinárodní big bandy sestavované z našich muzikantů, evropské špičky a dokonce vzácných amerických hostů. V říjnu 1970 se tak představil Zahradníkem složený East All Stars, napoprvé však sestavený z předních jazzmanů „bratrských“ zemí moskevského bloku; tak vzniklo album Interjazz – Václav Zahradník a hosté jazzového festivalu Praha 1970. Začínala normalizace a bůhví, co by američtí jazzmani provedli vojákům varšavské smlouvy zabydleným v našich ulicích. Obavy Dizzyho Gillespieho ze šedesátých let „Mám vážné obavy, co bude s jazzem bez bigbandů…“ se na domácí půdě zdařil rozptýlit Václav Zahradník, když se ještě na počátku roku 1969 domluvil s vynikajícím trombonistou Slidem Hamptonem z Pennsylvanie na založení big bandu z československých jazzmanů a západních hvězd. Těmito posilami se vedle Hamptona stalo komplet anglo-americké The Trio barytonsaxofonisty Johna Surmana s basistou Barrem Phillipsem a bubeníkem Stu Martinem. V dubnu 1971 tak vzniklo album Slide Hampton & Václav Zahradník Big Band: B & S, patřící k perlám tuzemské jazzové diskografie. Tento orchestr si pak zahrál ještě na festivalu 1972, během něhož vzniklo LP označené Interjazz II. Dašek nejen nesměl v orchestru chybět, ale na první dvě Zahradníkova alba dodal také vlastní skladby (Foukej, Fašank In Blue).
Počátek sedmé dekády byl pro náš jazz zajímavý. Produkci Supraphonu stále ještě ovlivňovali zapálení jazzoví znalci jako již zmíněný Matzner nebo Lubomír Dorůžka, byť jejich prosazování jazzových projektů vyžadovalo stále silnější a rafinovanější nátlak. V květnu 1970 například vzniklo LP Týnom, tánom, které nahrál tentet složený ze členů SHQ Karla Velebného (včetně Daška) a sólistů orchestru Gustava Broma. Velebný a Bromův trumpetista Jaromír Hnilička zaranžovali osm lidových písní v koncepci metod experimentátora Georga Russella, takže nahrávka se stala na domácí poměry velmi avantgardně laděnou. Ještě odvážnější album pak vzniklo po návštěvě jednoho z nejvýznačnějších představitelů ruského free jazzu, klarinetisty, saxofonisty a pianisty Vladimíra Čekasina, s nímž pak v Mozarteu v listopadu 1971 vzniklo album Setkání. Na něm vedle Daška ještě hrají Slováci Imre Móži na basu, Laco Tropp na bicí a na elektricky amplifikovaný kontrabas Němec Klaus Koch. Album se však na veřejnost dostalo až v roce 1973, Dašek pro spontánní improvizaci napsal společné téma s Čekasinem Mezi tichem a tmou. V říjnu 1971 se konala ustavující schůze Jazzové sekce Svazu hudebníků ČSR a Rudolf Dašek měl členskou legitimaci s pořadovým číslem 14. Téhož roku otvírá Dašek řadu svých duetových spoluprací, které pojmenovává Tandemy – skladba téhož názvu se objeví také na albu Karel Růžička + 9 (Panton). Vzniklo v červenci 1972 a Dašek byl členem tohoto bandu, který jednorázově vystoupil na pražském festivalu. Partnerem prvních Tandemů byl kytarista Viktor Klinger a Karel Růžička. Daškova souhra s Růžičkovým klavírem se stala nejsetrvalejší, stále se k sobě vraceli. Jejich skvělé dialogy patří k tomu málu, co zůstalo nahráno na CD nosičích po Rudolfu Daškovi. Vzniklo studiově na podzim 1994 a dostalo název po Gillespieho skladbě Con Alma (P&J Music).
Dašek byl muzikantem, který se zajímal o hudbu své přítomnosti velmi intenzivně. Byl přítomen na každém zajímavém koncertě nejen jazzu, ale také soudobé hudby. Přicházel pravidelně na koncerty pražského freejazzového festivalu, který vznikl až v novém století. Navštívil proto také koncert konaný v Kaštanu, aby se setkal se svým spoluhráčem z alb B&S a Pět ran do čepice, basistou Barrem Phillipsem, který vystupoval s triem saxofonisty Urse Leimgrubera. A Pět ran do čepice nahrávané v únoru 1972 Stivínovým a Daškovým mezinárodním seskupením C&O, se už neslo odvážně v duchu Stivínem formulovaných vizí: „Chtěl bych, aby moje muzika plynula volně, bez jakýchkoliv formulí, a někdy se mi to podaří.“ Na albu se vedle Phillipse, bubeníků Milana Vitocha a Josefa Vejvody, ještě podílela další hvězda
kontinentálního jazzu, polský houslista Zbigniew Seifert. Dašek se k neobvyklé práci v našich poměrech vyjádřil takto: „Nevím, co jsem si o nahrávání vlastně představoval, ale měl jsem strach, že dojde k velkému dohadování v několika světových jazycích, náležitě komolených. Ovšem všechno bylo jinak… Stačí, když se sejdou muzikanti, kteří vědí, a jakékoli povídání je zbytečné. Sednou si a hrají a je to přesně, jak sis to představoval. A právě tak vznikla nejsilnější místa nahrávky.“ A ještě Jiří Stivín: „Témata byla spíše jenom inspirační moment, ne moc složitá a prokomponovaná – to aby nesvazovala.“ (Cit. z textu přílohy LP). Rudolf Dašek byl muž soudobé hudby. V šedesátých letech poslouchal Johna Coltranea vážněji než ostatní. Na jedné straně obdivoval kytaristu Jima Halla, na druhé Ornetta Colemana a teorie Georga Russella. Cenil si American Quartet Keithe Jarretta. Naslouchal klavíristovi Billu Evansovi a hrál některé jeho skladby.
Občasné hostování Rudolfa Daška se Stivínovým Co. & Jazz Systemem vyústilo během roku 1972 v Systém Tandem. Jejich společné působení až do roku 1975 zanechalo nejvýznamnější stopu našeho jazzu na mezinárodní scéně ve své době. V pražské Redutě hrávali jeden čas pravidelně každý čtvrtek, a vždy bylo plno. Tuzemská nahrávka nikdy nevznikla; Supraphon s Hi-Fi klubem Svazarmu nakonec převzal Koncert v Lublani, záznam slovinského rozhlasu z tamního 15. mezinárodního jazzového festivalu (1974) až s dvouletým odstupem. V zahraničí vyšly ještě LP Our Systém Tandem (RCA, 1974) a Systém Tandem (JAPO, 1975). K příležitostnému hraní se znovu začali oba scházet po roce 1985 pod hlavičkou Systém Tandem Reunion, což je zaznamenáno na stejnojmenném LP i CD s nahrávkou z dubna 1989. Daškovou uměleckou dráhou je nutno se zaobírat právě pro pestrost jeho nahrávek – všechny, kde se objevil, je možno zařadit do zlatého fondu našeho moderního jazzu, jeho avantgardněji laděné polohy. Svůj princip tandemových dialogů pak Rudolf Dašek shrnul na LP Dialogy (1979), na němž v supraphonských studiových nahrávkách představil část svých partnerů: vedle samozřejmého Stivína se zde objevili německý kytarista Toto Blanke, trumpetista Laco Déczi, pianista Karel Růžička, klarinetista z USA Tony Scott, s nímž si Dašek připomněl společná vystupování v berlínském Blue Note, německý experimentální bubeník Günter „Baby“ Sommer a vibrafonista Karel Velebný. Dašek se Stivínem a Scottem se společně sešli ještě dříve, v květnu 1978, ke zrodu LP Rozhovory, na nichž si zaimprovizovali na osm názvy impresionisticky laděných témat, jako např. Rozhovor jen tak, Rozhovor o kráse, Rozhovor v blues či Rozhovor v kavárně. Sedmou dekádu uzavírá snad nejodvážnější nahrávka supraphonské produkce – LP zařazené k sérii Interjazz s pořadovým číslem 4 – Starý dobrý cirkus. Ze vzpomínek účastníků zrodu vyplývá, že v tomto případě bylo třeba velké úskočnosti vůči strážcům hudební a ideologické „čistoty“ vydávaných desek, aby mohlo dojít k realizaci v březnu 1979. Vznikla tak svou podstatou freejazzová nahrávka s předními avantgardisty evropské scény. Spoluhráči Rudolfa Daška se tak vedle Stivína stali saxofonisté Trevor Watts, Alan Skidmore, Rüdiger Carl a Willem Breuker, trumpetista a hráč na syntezátor Jarmo Sermilä, trombonisté Albert Mangelsdorf a Radu Malfatti, houslista Tony Oxley, kontrabasista Jacek Bednarek a bubeníci Louis T. Moholo a Günter Sommer. Pachatel tohoto jedinečného počinu, producent Antonín Matzner, jehož syntezátorový part ve vlastní skladbě Prolínání zahrál na Oberheim Emil Viklický (na obalu není uveden) a Dašek dodal svoje téma Hudci. Svůj kapelnický „život v LP deskách“ pak Rudolf Dašek uzavřel studiovou nahrávkou Mezipřistání/Interlanding svého mezinárodního kvarteta v dubnu 1983, na němž se podíleli Karel Růžička, basista z Katowic Zbigniew Wegehaupt a bubeník z Brooklynu Andrew Cyrille. S výjimkou skladby Olhos de gato Carly Bleyové a Růžičkovy Nech to tak hrálo kvarteto Daškovy skladby, včetně Fašanku. V roce 1978 po setkání na festivalu v Katowicích začala Daškova spolupráce trvající po celou jeho zbývající kariéru s jen o tři roky mladším západoněmeckým kytaristou Toto Blankem, někdejším strůjcem proslulého free-jazz-rockového Electric Circusu, významné postavy avantgardy s mimoevropským přesahem. Katalog německé etikety Aliso Records zahrnuje šest alb vzniklých v letech 1981 až 2000, která již jsou k dispozici ve formátu CD a z nichž Between the Bridge and the Silence, nahrávka Českého rozhlasu z Malostranské besedy z června 1995, se objevila v katalogu tuzemského Radioservisu, byť až o pět let později. Ještě v osmé dekádě se Dašek s Blankem představili na albech Sil-houettes – Duets for Acoustic Guitars (1981) a Tramontana (1987), následovala alba Two Much! Guitar (1991), Meditation – Kirchenmusik! (1994), na němž až gotickou atmosféru ještě dokresluje vokální Oberton TRIO, a MonaLisa (2000), podobně pohodová jako malostranský záznam se směsí vlastních skladeb, standardů a latinoamerického koloritu. Na desce je rovněž Coltraneova skladba Big Nick, k níž se Dašek často vracel. Ke spolupráci s Blankem v roce 1981 v Melodii, ve svém „už“ druhém rozhovoru po deseti letech, Dašek říká: „Totovy skladby vesměs vybočují z ustálených harmonických i formálních schémat. Není to prostě jednotlivá sevřené forma. Charakterizují je například časté rytmické zvraty. V tom jsou blízké krédu mých vlastních skladeb, že to není ten tradiční chorus v jednom tempu, ale střídají se v nich různé kontrastní polohy. Svou muziku rád stavím právě na kontrastech. Improvizace nemusí vždycky vycházet bezprostředně z tématu.“ Za zmínku stojí také další titul z Alisa, Talking Hands (1989), kde Dašek s Blankem hrají poslední třetinu alba po bloku zajímavého argentinského kytarového tradicionalisty i modernisty Jorge Cardosy a amerického kytaristy zaměřeného na soudobou klasickou i swingovou kytaru Davida Qualeyho.
Z výčtu typu spoluhráčů na albech, jejich stylového zaměření, z tématrůzných studiových projektů, je zřejmé, že Rudolf Dašek byl zosobněním fúze mnoha žánrů či proudů uvnitř nich. Moderní jazz v rozsahu od be bopu po free jazz, vlivy španělské klasické a tradiční hudby a jejích klonů na jihoamerickém kontinentu, ozvěny moravské lidové hudby, staré i soudobé klasické hudby, a to vše se prolínalo nejen v jeho interpretaci, vlastních skladbách, ale hlavně v jeho strhujících improvizacích. Zajímavé je uvažovat o způsobu, jak příbuzné představy o hudbě vyzrály v duu Daška s Blankem vzhledem k jejich bouřlivé avantgardní předchozí dráze: jejich společnou hudbu lze charakterizovat jako jazz ve znění moderní soudobé kytary, a to i když hrají třeba standardy typu Nuages Djanga Reinhardta, Round Midnight Theloniouse Monka, All The Things You Are Jeroma Kerna či již zmíněný Coltraneův Big Nick. Hudba se prolíná na pomezí soudobé kytarové hudby a avantgardní moderně jazzové improvizace. Mnoho z této hudby má až hloubavý charakter, proto také koncertovali pod kopulemi chrámů. Stálou potřebu pobývat v blízkosti experimentující soudobé hudby prokázal Dašek také spoluprací na projektech finského jazzového hráče a soudobého skladatele, trumpetisty Jarma Sermily, který si ho vedle Viklického také brával na společná vystupování i nahrávání. Tak si se Sermilem a basistou Teppo Hauta-Aho oba zahráli na LP Finnczech Quartet (Jase, 1986), nebo na Sermilově experimentálním CD Random Infinities (Jase, 1997), kde byl Daškovi svěřen improvizační dialogový part se Sermilovou trubkou. Dašek hostuje i na jeho albech soudobé hudby. V roce 2004 u příležitosti šedesátin Jiřího Mráze si Dašek zahrál tři skladby se členy svého dávného tria s bubeníkem Ivanem Smažíkem na pražském Hradě (CD George Mraz, Multisonic) a tamtéž o rok později oslavil osmdesátiny svého někdejšího učitele Jiřího Jirmala účastí v jeho příležitostné skupině.
Neobjevily-li se dosud síly, které by na svět digitálních desek přivedly tuzemské nahrávky s Rudolfem Daškem, z nichž každá byla svátkem československé jazzové obce, pochybuji, že se objeví v nejbližší době nějaké archivní nahrávky. Poslední tuzemský projekt začala před časem připravovat produkce P&J Music, když už Dašek nebyl zdráv. Slibuje nahrávky z doby před čtyřmi a patnácti lety, možná také něco z konce šedesátých let. Jeho nahrávky jsou roztroušeny také na četných festivalových kompilacích, například v několika ročnících 2LP Bratislavské džezové dni. Na evropských festivalech, včetně pražského, si zahrál ještě s kytaristy Uwem Kropinskim, Christianem Escoudém, Philipem Catherinem, hrál s uruguayským hráčem na bandoneon Luisem Di Matteem. Hostuje ve třech titulech alba Velebného SHQ Parnas (1980), určitě je toho dost v rozhlase, zřejmě i v TV. S domácí „jazzrockovou“ generací se pracovně stýkal výjimečně. Na posledních povolených Pražských jazzových dnech Jazzové sekce v roce 1979 na parketu košíkářské haly Folimanka zahrál v akustickém triu s čerstvými hvězdami české jazzrockové kytary Lubošem Andrštem a Zdeňkem Fišerem. Od půle osmdesátých let působil pedagogicky jako host na Letní jazzové škole ve Frýdlantu. Improvizace byla časem pro něj natolik důležitá, že pokud se nedostal mezi muzikanty se schopností volně improvizačního dialogu, což se stávalo zpravidla v přítomnosti zahraničních jazzmanů, dával přednost komorním „rozhovorům“ v tandemu, nebo sólovým vystoupením. „Sólové hraní v jazzu není úplně přirozené. Z druhé strany vzato, já ani netvrdím, že to, co dělám na svých recitálech, je všechno jazz,“ pravil Dašek. Nejzajímavější strunné dialogy plné muzikálnosti, spirituality, bluesové nálady a technické virtuozity vedl s Jiřím Stivínem, Karlem Růžičkou a Toto Blankem. A stará elpíčka poslouchejte a ochraňujte, hudební dědictví po Rudolfovi Daškovi je osobité a úctyhodné!