narozen 26. března 1931 v Ostrově u Sokolova
zemřel 14.6. 1993 v Brně
vystudoval hru na klarinet – Konzervatoř Brno
dlouholetý člen orchestru Gustava Broma
Otec byl četnický strážmistr a maminka pocházela z malého selského statku. Vzhledem k otcovu zaměstnání jsme se často stěhovali a já vyrůstal v Líšťanech na Plzeňsku a později ve Stříbře, kde jsem začal chodit do obecné školy. V naší rodině se hodně muzicírovalo. Otec byl kdysi v c.a k. rakouské armádě u vojenské hudby, kde hrál na hoboj a klarinet a také dobře hrál na chromatickou harmoniku. Maminka hrála krásně na citeru a můj o šest let starší bratr musel denně cvičit na housle pod dohledem našeho přísného otce. Pamatuji si, že v Líšťanech otec koupil rádio, a tak se u nás hudba hodně poslouchala. Táta miloval Beethovena a znal všechny vysílací časy, kdy se hrála vážná hudba. Já jsem si jednou zpíval na zahradě Měsíčku na nebi vysokém a táta, který přišel domů na oběd, mne uslyšel. Vzal mne tenkrát za ruku a vyprávěl mi o panu Antonínu Dvořákovi a Rusalce tak pěkně, že to mám v srdci uložené dodnes. Prostě hudbu jsme všichni milovali. V roce 1938, kdy se začaly stahovat mraky nad naší republikou, museli jsme opustit naše milé město Stříbro s odstěhovat se do vnitrozemí. Žili jsme v Bratkovicich u Příbrami a já chodil do školy v Hluboši. Později jsme přesídlili do Plzně a do Chrástu u Plzně, kde otec v roce 1942 umřel. Krátce po jeho smrti začal můj bratr Jaroslav pilně cvičit na chromatickou harmoniku – kébrdlovku, a já, když on právě nebyl doma, jeho hru hned napodoboval. Když se Sláva dozvěděl, že mu vržu na harmoniku, tvrdě mi vynadal a vysvětloval mi, že si mám vybrat jiný nástroj. Našel jsem tedy starý tátův es klarinet a pokoušel se vyloudit nějaký tón, při čemž mi horlivě pomáhala moje maminka. Takhle jsem vlastne započal s mým muzicírováním. Bylo to v roce 1943. Tehdy zajížděl do Plzně a okolí orchestr Karla Vlacha a já jsem se dostal na jeden odpolední koncert tohoto orchestru. Byl to pro mě velký zážitek. V Chrástu byl také amatérský taneční orchestr, který se jmenoval D Kolektiv. Zkoušku měla tato kapela jednou za týden a já se vždy zúčastňoval jako věrný posluchač. K tanci se tehdy nesmělo hrát a muzikanti se tedy scházeli jen pro tu lásku k hudbě, kterou měli rádi. Bratr a jeho spolužáci, studenti obchodní akademie, také utvořili malou rytmickou skupinu, která pilně cvičila. Já se ale hrát tenkrát ještě neodvážil, I když jsem všechny písničky důvěrně znal. Pak přišla ta doba nejkrásnější, konec války. Nastala doba radovánek. V Plzni hrály na rychle vybudovaných pódiích různé kapely. Jednou jsem šel s bratrem po městě. Všude se hrálo a my jsme poslouchali. Před hotel Slovan (tehdy Smitka) předjely dva zelené autobusy a z nich vystupovali američtí vojáci s hudebními nástroji. V hotelu byla nějaká slavnost spojenců a tam také asi za půl hodiny zazněla Moonlight Serenade, znělka orchestru Glena Millera. My jako kluci jsme se vrhli přes dvůr k zadnímu vchodu, odkud jsme nakukovali do sálu. Viděl jsem pár dní předtím film Zasněžená romance a poznal hudebníky, kteří tam hráli. Bratr zpočátku nevěřil, ale když ohlásili, že orchestr G.Millera řídí Ray McKinley a hráli ty známé krásné skladby, byli jsme štěstím bez sebe. Dlouho nás tam u dveří nenechali, a tak jsme aspoň poslouchali z druhé strany pod oknem. Shodou okolností, když jsem jezdil v roce 1966 s orchestrem Raye Coniffa, jehož jádro bylo sestaveno z naší kapely, po Rakousku, Švýcarsku a západním Německu, hrál první trubku Johnny Best a první altku Skic Herfurt, kteří oba hráli tenkrát v Plzni s orchestrem G.Millera. Ten pocit hrát s těmito hudebníky po tolika letech byl nádherný. Vzpomínám si také na černošské hudebníky, kteří hráli tenkrát často v Lidovém domě v Chrástu. Byli to vojáci, kteří obsluhovali svoji čističku na řece Klabavě a večer si šli zahrát dixieland. Tato rytmická lidová jazzová muzika se mi velice zalíbila. Můj bratr odešel tenkrát na umístěnku do Sokolova a pracoval v kanceláři hnědouhelných dolů. Koupil mi klarinet a altsaxofon – radost jsem měl obrovskou a začal tvrdě cvičit. Měšťanskou školu jsem dochodil v Plzni – Lobzích v roce1946 a šel do učení na soustružníka. Ve škole byl dechový orchestr učňovské besídky kovodělné a tam jsem se poprvé setkal s notami. Denně jsem cvičil stupnice, až mě lidé v našem domě začali nenávidět. Chytlo mě to pořádně a zakrátko jsem hrál s místním D Kolektivem, jezdil s altkou a klarinetem na kole do Stupna na bály do Plyšu (to byla hospoda na Stupně – Břasích) a do vedlejších vesnic. V Plzni byl tenkrát dobrý orchestr L.A.Zikmunda. Pan Zikmund se o mně dozvěděl a já tam nastoupil v roce 1948. Hrál jsem třetí altku, byl jsem tam nejmladší a říkali mi Moutelík. Hráli tam tehdy dobří muzikanti, od kterých jsem se hodně naučil. Pan František Křížek, který hrál s Habartem a Gustavem Bromem, Mirek Janda u E.F Buriana a basista Jirka Hošek u FOK v Praze. Prostě pro samouka to byla škola. V roce 1952 jsem šel na vojnu a sloužil u autopraporu. Tam se utvořila cimbálová muzika a já se seznámil s krásnou moravskou lidovou hudbou. Vzpomínám si, že jsem dokonce dirigoval velkou dechovku, která hrála každý den na nádvoří při rozdílení. Po ukončení prezenční služby jsem se již do plzeňské Škodovky, kde jsem pracoval jako soustružník, nevrátil. Nastoupil jsem do Svazarmu v Plzni. Na vojně jsem byl vzorným řidičem a Svazarm takové potřeboval. Rozvážel jsem instruktory do okresních měst a během jejich působení jsem seděl v kabině svého náklaďáku a cvičil na tenora, kterého jsem s sebou vozil. Prostě jsrm využíval každý volný čas k tomu, abych si vytvořil na saxofonu dobrý sytý tón. V Plzni tehdy vznikl orchestr Luboše Rožně. Bylo to menší těleso, 5 saxofonů s trubkou a kompletní rytmikou, takzvaný švéďák. Doprovázeli hodně módní přehlídky a tu a tam organizovali vlastní koncerty. Hrála se taneční muzika. Když bylo módních přehlídek méně a méně, orchestr zanikl a já odešel do velkého orchestru Miroslava Jirkovského, který hrál v plzeňské Besedě taneční zábavy a hlavně plesy. V roce 1957 se objevil v Plzni pan Domkář, slyšel mě na nějakém plese a okamžitě nabídl práci v orchestru Pražské estrády, který se formoval pro působení v polském státním cirkusu. Rozhodl jsem se, že se dám na profesionální dráhu.
Rozloučil jsem se s Plzní a odletěl s nově sestaveným orchestrem do Polska, kde jsem odehrál dvě sezóny v cirkusu Gdaňsk. Po návratu domů jsem hrál krátce v Ústí nad Labem, kde jsem se seznámil s Liduškou Pekařovou, později Audesovou a taktéž v Praze v kavárně Astra. Do Prahy za mnou přijel Václav Skála a Milan Řežábek, abych to tam vzdal a odjel do Brna, kde se hraje JAZZ. Nechal jsem se zlákat a nastoupil jsem v brněnské estrádě Rudy Stolaře Anekdoty v rytmu. O rytmus a muziku se staral Leon Slezák a tam jsme opravdu už JAZZ hráli. Setkávali jsme se také s hudebníky orchestru Gustava Broma a pak najednou jsem dostal nabídku ke vstupu do tohoto orchestru.
Bylo to na podzim roku 1959. Všechno šlo rychle a já odjel rovnou na zájezd do Gottwaldova a dál na Slovensko. V Gottwaldově jsem hrál rovnou z listu celý koncert, a to na nástroj, který jsem předtím nikdy neměl v ruce – baryton saxofon. Nebylo to lehké, ale podle tváří těch dobrých muzikantů tohoto tělesa jsem tušil, že to snad dopadlo dobře. Uklidnil mne pan Novosad, když řekl – člověče, je to slušné! Tak asi takhle jsem se seznámil s orchestrem Gustava Broma a nástrojem zvaným baryton saxofon, který jsem si zamiloval. V novém, pro mě ještě neznámém prostředí mne překvapil pořádek a organizační schopnosti šéfa orchestru. Zanedlouho za mnou přijela z Ústí nad Labem, kde jsem se oženil, moje manželka, a začali jsme si budovat nový domov. Práce v orchestru mne bavila a bavit nepřestává dodnes, vždyť s vynikajícími hudebníky tohoto orchestru to ani jinak nejde. Absolvovali jsme horu koncertů u nás i v zahraničí, jezdili jsme na dlouhé zájezdy do Sovětského svazu, NDR, NSR, Maďarska, Bulharska, hráli na jazzových festivalech v anglickém Manchesteru, kde jsem se spřátelil s Dizzy Gillespiem, a vyborným anglickým baryton saxofonistou Ronnie Rossem a vibrafonistou Le Sagem. Dále na festivalech v Juan des Pins na Azurovém pobřeží ve Francii, v norském Molde, v Lublani, na západoněmeckém OstWest Festivalu a Balfer Höhle. Hráli jsme JAZZ a taneční muziku na Kubě, kde jsme se seznámili s trumpetistou Sandovalem a krásnou rytmickou kubánskou hudbou. Během těchto dlouhých zájezdů jsem poznal hodně krásných lidí – Hanse Kollera, Georgi Garanjana, Kapustina, Bachudina, Ptačyna Wroblewského a jiné jazzmany. Vzpomínám si, jakou pohodu vytvořil v našem orchestru černošský klarinetista Edmond Hall, který byl naším hostem asi 4 měsíce a později americký bubeník Bill Moody, který s námi hrál dokonce 2 roky. Krásné období bylo s Maynardem Fergussonem, který hrál v orchestru asi měsíc a nahráli jsme s ním LP desku Maynard a Gustav. V Mnichově jsme se seznámili s Duško Gojkovičem a nahráli s nim také LP desku. Spolupracovali jsme s Peterem Helbolzheimerem, Ronnie Scottem a Albertem Mangelsdorfem. Nahrávali jsme pro francouzský balet hudbu, kterou napsal Hans Koller ve Villingenu a tam náš orchestr doplnili superhráči Benny Bailey, Emile Mangelsdorf, Holanďan Kiefer, Peter Herbolzheimer, Bill Moody a další. Doprovazeli jsme v roce 1969 na dlouhém zájezdu v NSR, Švýcarsku a Rakousku vynikající americkou zpěvačku Dianu Ross a The Supremes. Prostě zažil jsem s touto kapelou opravdu krásné chvíle a těžko bych tohle všechno zvládl, kdybych neměl pevné zázemí. Tady je mou oporou moje Liduška! Mimo rámec našeho orchestru vzpomínám na působení v brněnském klubu ORNIS, kde jsme hráli v combu v obsazení Jarda Hnilička, Olda a Josef Blaha, Milan Řežábek, Václav Skála a já.
Byl jsem vybrán do československého All stars bandu v roce 1966, kde hrál Laco Déczi, Sváťa Košvanec, Karel Krautgartner, Milan Ulrich, Karel Velebný, Jan Hammer jr, Antonín Julina, Imre Móži a Pavol Polanský. V květnu roku 1969 mě vyslal Pragokoncert na mezinárodní televizní workshop do Vídně, kde jsem musel připravit pro tento účel dvě svoje skladby. Hráli tam tehdy na trubky Duško Gojkovič, Robert Pollitzer a Flavio Ambrossetti, na trombóny Slide Hampton , Albert Mangelsdorf a Rudi Josel, na saxofony Phil Woods, Karel Krautgartner, Bent Jädig, Heinz Hönig a já. Bicí hrál Philly Joe Jones a Manfred Josel, piano Larry Vukovič a na basu Jimmy Woode.
Jedna z nejkrásnějších spoluprací mimo náš orchestr byla s Karlem Velebným. V květnu 1970 jsem s nim natočil desku Týnom tánom a průběžně jsem si jezdil zahrát do Parnasu v Praze někdy s Mojmírem Bártkem a někdy sám. Vzpomínám si na krásný večer oslavy šedesátin Gerryho Mulligana, který Karel připravil v jazz klubu Metro 6.dubna 1987. Tehdy jsem si tam zahrál také s americkým trumpetistou Joe Newmanem, kterého pozval Emil Viklický. Prostě s Karlem jsem si vždycky velmi dobře rozuměl a naše přátelství se utužilo při spolupráci v Letní jazzové dílně, která letos proběhla již pátým rokem a kde jsem lektorem saxofonového oddělení. Odchod Karla byl pro mne velice bolestný, ale cítím, jakoby byl stále mezi námi.
JAZZ Goes To Beat, která se natočila v roce 1969. Do Bratislavy jsem jezdil a spolupracoval v roce 1979 s Vlado Valovičem a tam také vznikla LP deska Quasar, na které je i moje skladba a aranžmá s názvem Balada pro Bratislavu. V roce 1978 – 85 jsem vystudoval při zaměstnání Státní konzervatoř v Brně ve hře na klarinet, což mne velice bavilo a zasvětilo aspoň z části do oblasti vážné hudby. Jsem hrdý na to, že spolupracuji se skladateli současné vážné hudby.
Docent Miloslav Ištván pro mě napsal koncert pro baryton sax a bicí nástroje, který jsem realizoval v brněnském besedním domě.
Peter Breiner mě pozval minulý rok do Bratislavy, kde jsem na podklady, které nahrála bratislavská filharmonie, natočil asi osm skladeb.
Jsem členem Svazu českých skladatelů od roku 1985 a v rámci týdne nové tvorby jsem byl několikrát odměněn za svoje skladby a aranžmá, což mne podněcuje k další práci v této oblasti.
Mimo dění v našem orchestru jsem nahrával svoje věci s JOČRem v Praze pod vedením Kamila Hály a v Ostravě s ORO a malou skupinou s Láďou Figarem.
V červnu 1988 nás, Emila Viklického, Sváťu Košvance, Františka Uhlíře a moji maličkost poslalo Ministerstvo kultury do norského Hongsbergu, abychom reprezentovali naši vlast v utvořeném norsko – českém big bandu, který tam potom hrál na jazzovém festivalu. Letos přijeli Norové I Američan Benny Bailey k nám. Hráli jsme několik koncertů u nás a na Slovensku a zakončili tento projekt nahrávkou LP desky v pražském Mozarteu. Na této desce je i moje skladba a aranžmá pod názvem Good bye Semetín, kterou jsem napsal v Semetíně u Vsetína, kam jezdíme na chatu.
Moje deska pod názvem Audesence natočená v roce 1983 v brněnském studio vznikla ve spolupráci pana Vojtěcha Huebera s naším orchestrem a název vlastně vymyslel on sám. Jsem rád, že na ní hraje kromě našich borců Američan Dave Weckl, Imre Móži, Karel Růžička a Franta Uhlíř. Škoda jen, že sám mám už tuhle desku poslední, protože jsem všechny, které jsem měl, rozdal a v obchodech není naděje k sehnání.
Na závěr bych chtěl říct, že zatím mě muzika bavit nepřestala a v dohledné době se to asi nezmění. Rád rozdávám své vědomosti třeba těm mladým ve frýdlantské škole a komukoliv, kdo mě o to požádá.
Přeju naší kapele a našemu dobrému šéfovi hodně zdraví a všem jazzmanům dobrou pohodu.
Vřelé díky Jirkovi Audesovi za poskytnutí psaného záznamu vyprávění Josefa Audese a Báře Velebné za jeho zpracování.