narozen 21.3.1954 ve Slaném
absolvent SPŠ s maturitou, konstruktér
od roku 1978 člen výboru Jazz klubu Slaný
od roku 1995 dramaturgem Slánských jazzových dnů
Velebný ve Zpravodaji slánského jazzklubu
Na podzim 1977 jsem se vrátil z vojny a zapojil jsem se do práce v Jazz Clubu Slaný, který vedl Jirka Novák. Krátce na to jsem se na jednom z koncertů v klubu seznámil s jeho nevlastním synem Markem Skolilem, s nímž jsem si od začátku velmi rozuměl. S Jirkovou manželkou Jarkou (Zuzankou) jsem se znal již dříve, neboť prodávala ve Slaném v gramodeskách, kde jsem byl častým zákazníkem. Navzdory ve společnosti probíhající normalizaci považuji toto období pro slánský jazz za velmi šťastné. Jazzoví hudebníci i fandové se ve Slaném všichni znali a vše se točilo okolo jazzu, na vzájemných návštěvách se poslouchaly desky, u piva se diskutovalo o muzice a plánovaly se koncerty, které byly vždy velmi dobře navštěvované a mívaly skvělou atmosféru. Prohloubilo se mé kamarádství s Markem i Jirkou Novákem. Na začátku roku 1980 jsme spolu s Petrem Hložkem a Tomášem Zajíčkem připravili první číslo Zpravodaje slánského jazzklubu, který ještě stále vychází.
Jiří Novák a Jaroslav Čečrdle
Vrcholnou klubovou akcí je po léta třídenní festival Slánské jazzové dny (SJD), který založil banjista Jiří Plašil, pozdější kapelník Old Timers Jazz Bandu. První SJD se konaly na jaře 1968 a trvají dodnes. Na jednom z ročníků v té době přeskočila pověstná jiskra mezi Karlem Velebným a Zuzankou a Marek se i s mámou stěhoval do Prahy. Naše přátelství trvalo, a tak jsem se záhy seznámil i s Karlem Velebným. Vždy jsem si ho nesmírně vážil pro skvělou hudbu, Járu da Cimrmana a i jako člověka, a tak si pamatuji, že jsem z našeho prvního setkání byl velmi nervózní. Při dalších už to bylo lepší, bavívali jsme se o jazzu a všem možném. Po čase se začal i se Zuzankou vracet do Slaného a to hlavně na jazzové dny, jichž byl pravidelným hostem, buď jako hudebník nebo jen jako návštěvník. Dobré vztahy s Karlem Velebným jsme časem využili k tomu, že jsme ho požádali o nějaký příspěvek do klubového Zpravodaje. Nejdříve s ním Marek připravil „blindfold test“, pak se ho Tomáš Zajíček zeptal na Járu da Cimrmana a následovaly i samostatné články.
Jaroslav Čečrdle
Dnes dal ucho: Karel Velebný
Bobby Hutcherson: Catta (Andrew Hill) LP Dialogue (Blue Note). Freddie Hubbard – trumpet; Sam Rivers – tenor sax; Bobby Hutcherson – vibraphone; Andrew Hill – piano; Richard Davis – bass; Joe Chambers – drums
„Přemýšlím, jestli to nebude nějaký chyták. V těch sólech to jsou taková přežitá klišé, to téma je zahraný pěkně, dechaři mají pěkný tóny. Jednoduchá písnička na jeden akord, měla by být modální, styl chorusů mezi Messengerama a Silverem, ten taky dělal takový věci. (Po shlédnutí obalu). Hutcherson, to jsem si myslel. Dneska jsou ty modální věci už dost vyčichlý, příliš jednoduchý, dneska se to už dělá jinak. Myslel jsem, že je to někdo, kdo to kopíruje. Byl tam takový rozpor mezi perfektními tóny a klišé v improvizacích – to zkreslování dělají lidi, když nevědí kudy kam.“
Ray Charles: The Right Time (Brown, Cadena, Herman) LP Ray Charles At Newport (Atlantic). Ray Charles – vocal, piano; David Newman – tenor sax; Marcus Belgrave – trumpet.
„Charles – takový nejtypičtější. Co byste k tomu chtěl vědět? Charlese mám náhodou rád. Měl svýho času výbornou kapelu a kupodivu nehraje ani špatně na piano. Myslím, že vidět ho, může být zážitek. Viděl jsem ho jednou v televizi – umí udělat náladu. Tak jak byl spontánní Hampton v Lucerně, Charles by byl ještě víc.“
Keith Jarrett: Backhand (Keith Jarrett) LP Backhand (Impulse!). Dewey Redman – tenor sax; Keith Jarrett – piano; Charlie Haden -bass; Paul Motian – drums; Guillherme Franco – percussion.
„To je takový styl jako Keith Jarrett – nebo ne? To se pozná už podle začátku, ovlivnil tím skládáním hodně muzikantů, kteří se po něm opičej. Toho saxofonistu jsem nepoznal a ani nevím, kdo s ní hrává na saxofon. Redman? Toho bych nehádal, on hrával tenkrát s Ornette Colemanem.“
Mal Waldron: The Seagulls Of Kristiansund (Mal Waldron) LP One-Upmanship (Enja). Steve Lacy – soprano sax; Manfred Schoof – trumpet; Mal Waldron – piano; Jimmy Woode – bass; Makaya Ntshoko – drums.
„Tak to bude takové poněkud neobvyklé – pomalá ve třičtvrtečním se málo hraje. Poznat to teda nemůžu, kdo by to mohl být, není to pro nic typický. Zas je to taková monotónní harmonie. Ten saxofonista zná přefuky, takže mu to i v těch výškách ladí a měl to pěkně vystavěný, začal hezky odzdola až k těm přefukům a do ztracena. Tempo je to tedy velmi těžký. Zajímavé je, že je to nenutí hrát v double timu nebo v triolách, málokdy se tohle tempo vydrží hrát až do konce. Kdo by mohl být ten pianista nevím. (Po shlédnutí obalu). Waldron. No, tak to jsem nepoznal, on není zas tak typický. Ten Lacy dřív víc vyváděl, já jsem ho zažil na jednom festivalu a tam hrál na obrácenej saxofon a tak.“
Gary Burton: Open Your Eyes, You Can Fly (Chick Corea) LP The New Quartet (ECM). Gary Burton – vibraphone; Michael Goodrick – guitar; Abraham Laboriel – bass; Harry Blazer – drums.
(Po prvním taktu). „To vypadá na Gary Burtona, dokonce to odněkud znám. No, tak to je jasný – složil to Corea a zpívala to někde Purimová. Na basu by to mohl být Steve Swallow. Ne? Tak to bude nějaký nový. (Po shlédnutí obalu). New Quartet. Tam jsou nějaký kvákadla, já těm kvákadlům moc nefandím, mám radši normální muziku. To je jasný, od Burtona člověk nemůže slyšet nic špatného ať hraje s kýmkoliv – i s lidovejma muzikantama, vždycky tomu dodá tu svou pečeť. No, vyzná se v tom. Myslím, že je typ takovýho poctivýho muzikanta, žije střízlivě, jak jsem tak měl možnost vidět, myslím, že pořád hodně pracuje. V Lucerně si sám postavil vibrafon.“
Toots Thielemans: Bé Bé Créole (Thielemans) LP Toots Thielemans And Friends (Keytone). Toots Thielemans – harmonica; Chris Hinze – flute; Philipe Catherine – guitar; Joachim Kühn – piano; Gerald Brown – bass; John Lee – drums.
„To asi nepoznám. Já znám na harmoniku jenom Toots Thielemanse. To je on? Málo hraje v akordech, to je pro něj netypický, takhle jsem ho nikdy neslyšel. Znám ho ze složitějších věcí, takových bluesových harmonikářů je habaděj. Poměrně jednoduchý téma, který se pořád opakuje…“
Připravil a zapsal Marek Skolil
Zpravodaj slánského jazzklubu č. 6, vyšlo 12.1.1981
U sklenky…
V příjemném prostředí nealkoholické vinárny U Pavouka jsme u sklenky Kiskörösi Kadárky uviděli Dr. Evžena Hedvábného. Požádali jsme ho o kratičký rozhovor.
My: Dobrý večer.
Dr. Evžen Hedvábný: Dobrý večer.
My: Můžeme vám položit pár otázek?
Dr. Evžen Hedvábný: Ano, můžete.
My: Dozvěděli jsme se, že Jára da Cimrman zamýšlel založit v Horních Rakousích firmu, která by se zabývala dovozem gramofonových desek do Čech. Můžete nám k tomu něco říci?
Dr. Evžen Hedvábný: Firmu skutečně založil, ale brzy zkrachoval, neboť si vybral špatné místo. Firma měla název VYVEZMI a dodnes drží světový rekord v tom, že nikdy nevyvezla ani jednu desku. Cimrman koupil samotu v hustě zalesněné části rakouských Alp poblíž vesnice Lustige – Zwischen – Brücke a sám začal kácet překrásně rostlé smrky tak zvané lustigáty a řezat z nich tenké plátky. Pak nebylo nic jednoduššího nežli poněkud prohloubit léta na hrnčířské točně. Podle jediného dochovaného výrobku lze směle tvrdit, že to musely být ty nejdokonalejší smrkové gramofonové desky. Cimrman měl tu smůlu, že právě toho roku 1901 byla v lednu největší sněhová vánice po Kristu a jeho chalupu pokryl sněhový příkrov až po samý komín. Okolojdoucí se dlouho divili, jak se kouří ze sněhu. Jenomže z chalupy se stalo iglů a Cimrman byl odříznut od světa. Když mu došlo palivové dříví, začal přikládat gramofonovými deskami. Když držel v ruce poslední, spadla ze střechy lavina a Cimrman byl vysvobozen. Poslední desku si schoval na památku, ale na vývoz desek zanevřel a začal s výrobou buničiny.
My: Při nedávné inventuře ve Smithonian Institute v USA byly objeveny jisté fragmenty čehosi, co si američtí vědci netroufají pojmenovat. Jistě byste o tom mohl naším čtenářům říci vy sám.
Dr. Evžen Hedvábný: Já se jim ani nedivím. Zřejmě jim také nemohou přijít na jméno.
My: Setkali jsme se s názory (a to i v tisku), že celá osobnost Járy da Cimrmana je pouhý výmysl a mystifikace. Chcete toto tvrzení nějak komentovat? My si myslíme, že je to zbytečné! Ale přesto…
Dr. Evžen Hedvábný: Jen si nemyslete! Sám jsem o jeho existenci pochyboval, nebo si myslel, že Cimrmanů muselo být víc. Ovšem od té doby, co jsem držel jeho pravici ve vlastnoručních dlaních, tyto pochyby již nemám. Tuto pravici vymodeloval ze sádry a ani nevím, jestli byla jeho. Ale ať je to jak chce, lidé nemohou pochopit, jak je to možné, že jediný člověk mohl to všechno vymyslet a udělat. Ale on vůbec nepřemýšlel ! Jen dělal ! A šel rovnou k cíli ! On se nemohl zdržovat tisícerými pokusy, aby vynalezl třeba sérum proti vzteklině. On si prostě ráno koupil u sklenáře pár zkumavek a v poledne to sérum vyrobil. A k večeru vynalezl elektřinu. Tak ať už se nikdo nediví!
Připravil Tomáš Zajíček
Zpravodaj slánského jazzklubu č. 10, vyšlo 13.11.1981
Na konečné…
Na konečné stanici autobusové linky 160 v Lysolajích jsme potkali Dr. Evžena Hedvábného. Vracel se právě z Francie, kde měl přednášku v Laboratoire de Synthése Asymetrique na univerzitě Paris – Sud. Požádali jsme ho o kratičký rozhovor.
My: Dobrý večer.
Dr. Evžen Hedvábný: Dobrý večer.
My: Můžeme …?
Dr. Evžen Hedvábný: Můžete !
My: Naše čtenáře by zajímalo, v čem spočívalo těžiště vaší přednášky o Cimrmanových asymetrických syntetických metodách.
Dr. Evžen Hedvábný: Dobře vám rozumím a vůbec se tomu nedivím. Zastávám úplně stejný názor jako vy, že každý má právo vědět co nejvíc. Cimrman ovšem říkal, že lidstvo bude nejšťastnější, když nebude vědět zhola nic. Od čeho má Cimrmana. Oba názory jsou absolutně správné a Cimrman jediný je uznával oba dva. Ovšem bojoval za ten svůj asymetrickou syntetickou metodou. Spočívala v tom, že posiloval tu část lidské přirozenosti, která každému našeptává „vykašli se na to, co máš z toho, vždyť je to jedno, ono to nějak dopadne, ničemu nevěř, hlavně když jsme zdraví a dvakrát patnáct devatenáct“. Na druhé straně otupoval tu druhou část, která člověka nutí všemu přijít na kloub, dopídit se jak to chodí, proč je to takové a ne makové. Jak to Cimrman dělal? Především boural staré pravdy, vtloukal třeba posluchačům do hlavy, že rovnoběžky se nikdy v nekonečnu neprotínaly, ani teď neprotínají a nikdy protínat nebudou. Jiné zákony zpochybňoval, nebo alespoň zamlžoval, uváděl jiná nebo zkomolená jména vynálezců a špinil jejich dobrou pověst vymyšlenými historkami. Např. o Pythagorovi, kterému říkal Pykaderast, tvrdil, že nosil děravé ponožky a sbíral známky, což samozřejmě nebyla pravda. Na druhé straně vyžadoval na otázky, jako je třeba „co uděláte v zimě s předradličkou?“, následující odpovědi „Vykašlu se na ní, co je mi do toho, chtěl bych mít vaše starosti“ a podobně. Nezasvěcenému se zdá tato metoda přinejmenším podlá, ovšem Cimrman chtěl blaho lidstva a to spočívá v nevědomosti, kterážto jak známo hříchu nečiní. Čím více postupuje civilizace, tím více potřebujeme Cimrmanovou asymetrickou syntetickou metodu.
My: Jakým přínosem byl pro jazz Cimrmanův notový papír bez linek (CNPBL)? Není to důkaz, že Cimrmanův vliv je možno hledat i ve free jazzu?
Dr. Evžen Hedvábný: Na CNPBL vypadaly všechny party jako noty na buben. Byla na nich patrná pouze délka a nikoli výška. O šířku v hudbě nejde. Samozřejmě, že pro free jazzisty byly takové noty jako vítr na jejich mlýny. Byly to vlastně jediné noty, z kterých mohli hrát. Ostatní jazzmani raději začali hrát bez not, které byly navíc mnohem dražší, neboť v ceně bylo započítáno i vymazání linek. Proto se také ujalo heslo: „Kde jsou noty, tam je bída“. Ovšem pravda je taková, že „čím víc hrajíc, tím menší krajíc“.
My: Přivezl si Cimrman nějaké gramofonové jazzové desky za Lhasy?
Dr. Evžen Hedvábný: Přivezl si jedno elpíčko s názvem “A to je ta Lhasa naše, domov jejich“ (My Lhasu nedáme, radši ji zbouráme).
Připravil Tomáš Zajíček
Zpravodaj slánského jazzklubu č. 11, vyšlo 21.1.1982
- SJD 1986
Vždycky mě velice potěší, když po létech někam přijdu a shledám se tam se stejným prostředím, se stejnými lidmi, ať už je to trafikantka, nebo plavčík na plovárně, nebo vrchní v restauraci. Je to vždy hřejivý pocit určité jistoty. Ve Slaném při jazzu tento pocit mám. Dvacet let je již pěkně dlouhá doba a jestliže někdo vydrží dělat jazz tak dlouho, ať už jako muzikant, nebo organizátor, pak to svědčí o tom, že to dělá s láskou a s buldočí houževnatostí. A s poctivostí. Dovolím si vyjmenovat několik lidí, které znám a o kterých vím, že to tak dělají: Jirka Novák, Jirka Růžička, Tomáš Hanuš, Jarda Čečrdle, Petr Hložek. Díky jim a několika dalším se každý rok ve Slaném sejde mnoho jazzových hudebníků a fandů ze širokého okolí i ze zahraničí. Většinou si tam každý přijde na své, neboť výběr orchestrů je široký: od tradice přes swing až po tzv. avantgardu, i když „avantgarda dnes žádná není“ (jak řekl Wayne Shorter), „avantgarda byla před dvaceti lety“. Dnes je moderní (současné) hrát „normálně“, to znamená ve slušném oblečení a hlavně ve formě, harmonii, melodii a rytmu, tak jak hrají jazz světové špičky, jako Mulligan, Getz, Corea, Marsalisové, Milt Jackson a spousta dalších, mezi nimi i Herbie Hancock, který udivil některé naše „odborníky“, kteří se ho ptali, proč nepřijel do Prahy se svou elektrickou hudbou, načež jim odpověděl, že byl pozván na jazzový festival a tak že hrál jazz. Myslím si, že ve Slaném to dělají dobře, protože i nějaký ten experiment ukáže, jestli to má alespoň vtip a člověk se při tom pobaví a nebo se zjistí, že tudy cesta nevede. Lidé to tady velmi dobře poznají, vždyť poslouchají jazz už nejméně dvacet let. A do dalších dvaceti let jim přeji všechno nejlepší v muzice a šťastný a veselý nový roky.
Karel Velebný
Zpravodaj slánského jazzklubu č. 36, vyšlo 13. dubna 1987
Jazz v Paříži o prázdninách 1987
V červenci a srpnu bylo v Paříži inzerováno celkem 34 jazzklubů. V některých se hrálo jednou nebo dvakrát týdně, jinde se hrálo denně. Některé se specializovaly třeba na bossu jazz nebo rockjazz, v některých inzerovali jam sessions. Někde hráli pouze pianisté, jako třeba v klubu Petit Opportun hrál od půl deváté Ray Bryant a od jedenácti Guy Lafitte. (Pozn. redakce: Guy Lafitte, 1927 – 1998, nikoliv klavírista, jak se zmýlil KV, ale tenorsaxofonista.) Někde zase třeba tradice, jako v Slow Clubu, kde hrál George Collier´s All Stars Band z Londýna. V klubu Magnetic Terrace hrál denně kvintet trombonistů Al Graye a Lou Blackburna. Vstupné je minimálně 30 F, což je asi tak 15 Kčs (ovšem my jsme v čs. bance zaplatili 90 Kčs). O víkendech bývá někdy vstupné vyšší, ovšem studenti a členové klubu mívají slevu. Největším, nejlepším a nejdražším (90 F) klubem je New Morning, kde hrávají světové hvězdy. V neděli 12. července jsme tam šli se Zuzankou a Markem na big band George Russella. Bylo to jejich jediné vystoupení v Paříži. Jsou to mladí chlapci, posluchači New England Conservatory v Bostonu, kde Russell vyučuje. První set hrála menší skupina těchto studentů se zpěvačkou. Bylo to takové zahřívací kolo. Po přestávce pak přišel Russell s big bandem v obsazení: 3 trumpety, 3 trombony, 3 saxy (as – cl, ts – fl, bs – basscl), dvoje klávesy, kytara, basovka, bicí a perkuse (i vibrafon). Jako host s nimi účinkoval dánský trumpetista Palle Mikkelborg, který hrál též ve filmu Round Midnight. Russell dirigoval, ke konci hrál i na piano a konferoval. Vzpomněl na svoje začátky po válce v New Yorku, kde se setkal s Gillespiem, Parkerem, Monkem, Chano Pozem. Úvodem zahráli jeho vlastní suitu, která trvala asi ¾ hodiny. Pak byla pauza, všichni šli ven na ulici, protože vevnitř bylo děsný vedro, i když fungovalo několik otáčecích větráků, které ovšem oblažily pouze pár lidí z nejbližšího okolí. Přesto, že to bylo horko na infarkt, vydrželi jsme až do konce. Ze známějších věcí hráli Cubano Be Cubano Bop a jednu modální skladbu na dva akordy á la So What, kde měl hlavní sólo Mikkelborg na křídlovku. Hrál na můj vkus moc tak zvaně moderně – jeden dva tóny a pak dlouhá manipulace na svém zesilovači, který uměl dělat opakování, ozvěny a další fajnovosti, čekal jsem, kdy ještě začne mluvit. Největší úspěch měl, když začal vypouštět do trumpety pouze teplou páru ze svého obličeje. Na štěstí (pro mne) hrál pouze toto jedno sólo. Ostatní skladby jsem neznal, ale všechny byly poměrně dost dlouhé – okolo deseti minut. V klubu bylo plno, takových 200 až 250 lidí, ke konzumaci nikdo nikoho nenutil, malé pivo stálo 15 F. Lahvový Tuborg byl dražší. Osvětlení výborné, spousty reflektorů, od nichž ale právě bylo to teplo. Zvuk dokonalý, pro zvukaře bylo vyvýšené místo nad hlavami lidí proti pódiu, mixovací pult zvící tak tří metrů. Russell měl zvukaře svého. Prima večer.
Koncem července a začátkem srpna byl v New Morning týden Mike Brecker Band s Mike Sternem. Bohužel jsme nemohli jít, protože kapsa nám to zakázala. Ve středu 5. srpna večer jsme už byli doma v pyžamu, když v tom někdo klepe a on to Sebastián, který bydlel o patro výš a že jde na Chet Bakera do New Morning a ať jdeme s ním, že nás zve. Já jsem byl ve vteřině připraven a Zuzi zůstala doma. Bylo po půl desáté a před vchodem fronta. Báli jsme se, že se tam nedostaneme, přednost měli členové klubu, ale asi za deset minut už jsme byli z nejhoršího vevnitř. Mělo se hrát jako vždy od půl desáté, ale prej francouzského času, takže asi od desíti. Ve čtvrt na jedenáct se došoural na pódium Chet Baker a za ním pianista a basista. Měl bílé kalhoty a tlustý svetr (ačkoliv tam bylo horko), vypadal poněkud unaveně, sedl si na polovysokou židli a tichým pomalým hlasem řekl: „We missed our flutist“ a pak představil pianistu, basistu, bubeníka, který tam taky ještě nebyl a i flétnistu. Pomalu ohlásil první skladbu, kterou napsal Harold Danko, řekl, že je to jeho bývalý pianista a mezitím dorazil černý bubeník Brown (takže vlastně hnědý). Zahráli téma, které jsem neznal a pak několik trumpetových chorusů, během nichž se dostavil flétnista (trochu mi to připomnělo starý Parnas) a zahrál taky několik chorusů, během nichž si Baker pomalým krokem zašel k baru pro pití – bylo to něco s ledem a lil si do toho sodu z lahvičky. To už hrál sólo pianista, Baker se napil a zůstal sedět na židličce s trumpetou v ruce, nehnutě, za brejličkama nebylo vidět, jestli nespí. Vypadalo to tak. Basista zahrál několik chorusů, ke konci několika silnými tóny chtěl asi Bakera probudit, ale pořád nic, tak pianista začal čtyřky s bubnem, načež Baker v klidu navázal další čtyři, pak flétnista a když se to několikrát vystřídalo, dohráli opět téma. Baker má jistý teplý tón bez kiksu, libuje si v hluboké poloze, ale dosahuje lehce i výšek, vybírá perfektně veškeré harmonické zatáčky, neuchyluje se nikdy k laciným fórům, je to poctivé rytmicko – melodicko – harmonické hraní s dlouhými osminovými frázemi. Celá kapela hraje velmi jemně, nejsilnější bylo mezzoforte. Zvukař měl zřejmě příkaz mikrofony moc nevytahovat, piano znělo úplně přirozeně, v pomalých tichých věcech s levým pedálem, bubeník se sotva dotýkal činelů a kůží, basa zněla přirozeně, i když se zesilovačem, který ji malounko zesílil. Druhou věc hráli Love For Sale v zajímavém aranžmá – pomalejší synkopovaný rytmus s dlouhým ostinátem. Bylo těžké se v tom vyznat, měl jsem i pocit, že i rytmika sama neví kde je, pouze Baker si byl jist. Ostatní muzikanty jsem neznal, možná že to byli Francouzi, hráli všichni velmi dobře. Nejméně se mi líbil starší černoušek na bicí, vypadalo to, jako že hraje pořád nepatrně pozadu, dělal nečitelné brejky, sólisty nijak nepodporoval, rozhodně to moc nejelo, hlavně díky jemu působila kapela uspávacím dojmem. Třetí skladbu Baker zazpíval – There Will Never Be Another You. Zpíval do mikrofonu velmi tiše, přesto dal znamení zvukaři, aby ubral. To bylo něco pro lidi – museli mít uši na šťopkách, aby něco slyšeli. Jeho zpěv jako vždy poněkud pod tónem, což rozesmutňuje i docela veselou písničku. Na úspěchu u lidí mu vůbec nezáleží, spíš naopak, hraje a zpívá si hlavně pro sebe a spřízněné duše. Po zpěvu hrál sólo na trumpetu a aby ho nebylo moc slyšet, hrál úplně mimo mikrofon. Já jsem si ho velmi vychutnal, svou hrou i chováním docílil toho, že v jazzklubu bylo ticho jako v kostele. Byl to balzám pro uši. Sóla končil většinou velmi nenápadně, aby pokud možno nebyl důvod k nějakému tleskání. Podobně hráli i ostatní.
Čtvrtá skladba byla od Richie Beracha, zajímavá harmonicky, bezvadně zahraná. Na Bakerovi (stejně jako na Gary Burtonovi) se mi líbí, že nehraje pouze svoje vlastní skladby, jako to dělá mnoho jiných hudebníků. Pak zpíval sám pouze s doprovodem španělky, na kterou hrál flétnista. Konferoval velmi sporadicky, úsporně a potichu, takže jsem některé názvy a skladatele ani nezaznamenal. První set hráli velmi poctivě, něco přes hodinu, před přestávkou zahráli ještě jedno funky Funk In Deep Freeze a ještě jeden rychlejší be bop, který jsem neznal, ale moc pěkně zalamovaná melodie, asi něco nového. Přestávka nebyla ani moc dlouhá, asi 15 minut, po níž zahájili pouze trumpeta s basou a bicími neobvyklou dvanáctkou, což jsem vlastně poznal, až se připojilo piano. Baker dále zazpíval velmi pomalu My Foolish Heart. Doprovod perfektní, tak, jak to má být – vyprecizované nové harmonie, žádný polopatismus, uvolněně, všichni dokonalý přehled. Jedině mě překvapilo, že se v této baladě vystřídali všichni sólisté, což trvalo velmi dlouho. Asi to zase bylo tím, že Baker vypadal opět jako že spí. Po svém zpěvu opět seděl jak vytesanej z kamene. Následovala opět jedna skladba Harolda Danka Tidal Breeze, ve které zněly pěkně dvojhlasy trumpety s flétnou. Když začal Baker zpívat My Funny Valentine, pomalu jsme odcházeli, neboť Sebastián musel ráno do práce a vezl mě domů autem, metro v tu dobu už nejezdilo. Nicméně jsem si přišel na své (vlastně na jeho).
Karel Velebný
Zpravodaj slánského jazzklubu č. 40, vyšlo 12. listopadu 1987
- Slánské jazzové dny
Řekl bych, že tyto jazzové dny byly opravdu vydařené. Bylo zvláštní, že slabinou byly tentokrát zahraniční skupiny. V pátek to byl polský kvintet Maiden Voyage, v němž se mi nejvíce líbil kapelník – pianista Zbigniew Lowzyl, který věděl co chce hrát, technicky velmi dobře vybavený, dovedl sóla gradovat. Trumpetista se snažil napodobit Milese Davise, jenže to je velmi ošidné, většina těchto trumpetistů okouká pár Davisových fórů, jako jsou jednotlivě vyrážené tóny, nebo technická pasáž, ovšem zahraná nepřesně a více méně nahodile – když se mačkaj mašiny, tak ono z toho něco vyleze. Jen aby to nebyl čert! V sobotu odpoledne v divadle vystoupil jako host JOČRu vokální kvintet z NDR. Tři dívky a dva chlapci zpívali populární písně asi pro lidi. Jenomže jazzmani a jazzoví fandové jsou snad taky lidi. Pravděpodobně to mělo být něco pro oko, ale každý z nás už jistě viděl lepší nohy. Snad kromě Jardy Kosa). S JOČRem vystoupil ještě Kurt Kiesewetter z NDR. Měl hrát původně na trumpetu (nebo na trombón?), ale z nějakých důvodů pouze zpíval (asi si zapomněl nástroj). Nicméně to bylo dobré a hlavně jazzové. Jako zpěváci se ukázali všichni muzikanti JOČRu v bezvadném aranžmá (a la Thad Jones) skladby I Can´t Give Anything But Love, kterou opatřil výborným textem Zdeněk Borovec. Sólo zpíval Bažík Pavelka. Zpěv orchestru nebyl téměř slyšet a tak bylo jediné štěstí, že Bažík Pavelka a Felix Slováček zpívali do mikrofonu. Byl jsem zvědav jak se uvede nový bubeník JOČRu Pavel Zbořil a musím přiznat, že jsem byl velmi potěšen, zahrál perfektně a suverénně jako starej chlap, ačkoliv je mu teprve něco přes dvacet. JOČR zahrál velmi dobře, opíral se také vždy o vynikající sóla Karla Růžičky, Sváti Košvance, Štěpána Markoviče, Jirky Hlavy a i Pavla Zbořila. Po JOČRu nastoupil Metropolitan Jazz Band, s kterým účinkoval opět Bažík Pavelka jako hlavní sólista (zpěv a trombon). Měl co dělat, aby si stačil převlíknout sako. Zpívala i Jitka Vrbová, která začala trochu nešťastně Summer Time, ale pak všechno napravila a bylo potěšení poslouchat její pěkný alt. V sobotu večer při vystoupení Jazzzíčku byla předána Cena Luďka Hulana Vláďovi Žižkovi. Abych dokončil hodnocení (mytí) zahraničních účastníků, zmíním se stručně o posledním z nich – Pick Up Jazz z NSR. Přijeli bez svého bubeníka, kterého zastoupil Vláďa Žižka. Přesto si myslím, že je Slaný nezastihlo v té nejvrcholnější formě. V pátek zahajoval Old Timers Slaný, bylo to velmi pěkné, svižné, v sále se rozprostřela vřelá atmosféra. Pobavilo mne i show trombonisty, který také program uváděl, mimo jiné i hosta Milana Drobného. Badot Quartet And Orchestra si sice trochu déle připravovali pódium, ale pak jejich vystoupení vlilo dobrou náladu obzvláště milovníkům hudby starší a vokální. Kromě Ježka zpívali i osvědčené evergreeny, jako jsou Till Then a nebo Chatanooga. Pro modernisty pak byla lahůdka kvartet Dašek – Růžička – Honzák – Šulc. Na to se člověk může spolehnout. Závěr večera patřil Kladenskému big bandu, ve kterém se zaskvěl Vláďa Hruška na baryton. Konečně zase začal hrát. Velmi se mi líbil i bubeník. V noci pak bylo jam session v kavárně Sport, kde v jednom sále jamovali tradicionalisté, v druhém pak hlavně Jazzwa z Prahy, která naštěstí nepotřebuje piano (ono tam totiž žádné není) a hraje s vibrafonem a kytarou. Teptet Liberec, vokální dívčí kvintet, má modernější repertoár než Badot Quartet (např. Dizzy Gillespieho a la Swingle Singers) a zazpívaly ho také velmi dobře. Měly i výborný moderní doprovod v podobě tria Vojtěch Eckert, Mirek Honzák a Martin Šulc. Orchestr Gustava Broma odvedl jako vždy perfektní profesionální práci. Vychutnal jsem si Cyrila Zeleňáka na bicí. Ale vlastně všechny! Nakonec se musím ještě pochvalně zmínit o Petrovi Lipovi a T + R Bandu. Byl jsem velmi mile překvapen jejich vystoupením. Švih, sehranost, technická brilance, sympatické vystupování, decentní show, prostě výborné, nic se tomu nedalo vytknout. V noci opět jam session ve Sportce. Přál bych pořadatelům pro příští ročníky stejně šťastnou ruku jako tomu bylo letos.
Karel Velebný
Zpravodaj slánského jazzklubu č. 41, vyšlo 19. dubna 1988
Jaroslav Čečrdle s Markem Skolilem