narozen 19. srpna 1942 Brno – Žabovřesky
absolvoval Státní hudební a dramatickou konzervatoř v Brně (1961) a Janáčkovu akademii múzických umění v Brně (1967)
hudebník (do 1994), učitel hudby (do 2008), vysokoškolský senior (od 2005 dosud);
externí hudební redaktor Českého rozhlasu (od 1968 dosud)
Protagonisty toho nejlepšího, co se v česk(oslovensk)ém jazzu na přelomu 50. a 60. let událo, to znamená dvou melodiků skupin Studio 5 a S+HQ – Karla Velebného a Jana Konopáska – jsem si poprvé uvědomil díky neméně přelomovému prvnímu vinylovému albu, zcela věnovanému této hudbě. Má název Československý jazz 1960 a otevírá je skladba Vítězslava Voborníka, Tichý pozdrav v podání souboru Studio 5. Podle diskografie byla nahrána 15. dubna nebo 11. července 1959 a dva již jmenované zde doplnila pravidelná rytmika, Vladimír Tomek-Luděk Hulan-Ivan Dominák. Pamětníci doby, kdy to vše bylo nové a úžasné, hbitě doplní i příležitostné šesté jméno, Artur Hollitzer. 3. března 1962 vstoupila do nahrávacího studia Strahov pozměněná, redukovaná formace a zaznamenala první čtyři tituly nové a jak se ukázalo, definitivní byť proměnlivé sestavy, nesoucí označení S+HQ nebo SHQ. Druzí dva zakladatelé, kteří přistoupili, Milan Pilar a Pavel Staněk, odešli (první do kapitalistického Německa, druhý na vojnu a pak příliš brzy do jazzového nebe) a naši zemi nakonec opustil i Jan Konopásek. Naopak spolehlivým pilířem pro příští více než čtvrtstoletí se stal Karel Velebný. Personální proměny kvarteta, založeného v Divadle Spejbla a Hurvínka, byly již dostatečně popsány.
Já se ve své vzpomínce mohu hrdě omezit na původní obsazení, Konopásek-Pilar-Staněk-Velebný, které jsem zažil v brněnském Divadle bratří Mrštíků dne 30. dubna 1962 s pevným, neboť tištěným podrobným programem. Dva sety po devíti číslech obsahovaly vlastní i převzatou tvorbu a jako kdybych tušil vzácné setkání v daleké budoucnosti, uschoval jsem si dva výtisky programu.
Dne 18. dubna 2016 jsem mohl jeden věnovat Janu Konopáskovi, když navštívil brněnský rozhlas. Mám to stvrzeno jeho podpisem na exempláři, který jsem opět uložil mezi dávné relikvie. Po 54 letech!
Tehdy jsem tedy poprvé viděl Karla Velebného in natura a patrně nedlouho poté jsem se během návštěvy Prahy zašel podívat do Divadla S+H a pokud se nemýlím, místo vojína Staňka hrál kytarista Antonín Julina. Je docela možné, že mne tam pozval on; v té době už jsme se trochu znali, půjčil mi pár amerických desek, kterými silně ovlivnil můj budoucí vkus. Byli to kytaristé, Barney Kessel a Jim Hall.
V září 1963 jsem se oblékl do zeleného i já a stal se bažantem, vzhlížejícím s povinnou úctou k několika desítkám mazáků, sloužících ve Vojenském estrádním souboru Praha. Pavel Staněk však nedělal z rozdílu odsloužených dní, týdnů a měsíců žádnou vědu a jednou mne pozval na návštěvu ke Karlu Velebnému. Možná bych našel v diáři zmínku, kdy to přesně bylo, ale důležitější je, že jsem vzal sebou fotoaparát a pořídil pár snímků. Jeden z nich jsem v mém hodně neuspořádaném archivu našel. Oba sedí na zemi a na stolku před sebou mají tehdejší sen každého muzikanta – cívkový magnetofon zahraniční značky, dost možná Grundig. Podobný měl i jiný můj spolubojovník, Mojmír Bártek a nakažen jimi, šťastnými majiteli, šetřil jsem usilovně po zbytek vojenské služby a domů jsem si pak vezl také jeden Grundig, zakoupený v pražském Tuzexu. Mladším tuto prodejnu nevysvětluji, nepochopili by.
Návratem do civilu v srpnu 1965 šly moje pražské známosti na dlouhou dobu k ledu. Musel jsem dostudovat JAMU a najít si místo. To první v letech 1966-67 ve Státním symfonickém orchestru „Filharmonie pracujících“ Gottwaldov mne krajně neuspokojilo. Vedení nesplnilo ani jednu slíbenou podmínku setrvání v úloze druhého koncertního mistra (pomoc při získání bytu dříve než za 15 let, místo pro manželku, možnost sólového hraní s orchestrem…) a po nechutných tahanicích kolem zákonného nároku na tříměsíční výpověď soudruh ředitel odmítl můj stejně zákonný nárok na týden dovolené navíc, s vysokoškolským diplomem. Udělil jsem si ho sám a byl to blbý konec angažmá.
Vrátil jsem se do rodného Brna a na příštích 26 let se stal členem místní Státní filharmonie.
Onoho roku 1968 byly moje hráčské ambice, pokud šlo o jazz, ještě dlouho téměř nulové. Pomalu jsem ale budoval jazzovou diskotéku, mezitím dovycházela ona záslužná průkopnická série antologií Československý jazz, asi dvakrát s pokusem zavést „český“ způsob psaní – džez, ale tohoto tvaru se podrželi jen na Slovensku. Poslední nesla letopočet 1966 a první polovina 60. let přinesla i první pokusy o individuální alba těch nejznámějších: Karla Vlacha, Gustava Broma, Karla Krautgartnera a také tři se stále známější a oceňovanější zkratkou S+H. Kupoval jsem, podobně jako mí vrstevníci, všechno, co nám Supraphon vydal a občas se zadařilo proložit sbírku i americkými vinyly.
Počátkem roku 1968 jsem dostal nabídku od hudebního redaktora brněnského rozhlasu Oldřicha Blahy (v letech 1960-65 člen Orchestru Gustava Broma) udělat hodinový jazzový pořad pro tehdejší Třetí program (dnes Vltava). Bez rozmýšlení jsem ohlásil téma, mého největšího favorita, vibrafonistu Garyho Burtona, odvysílání nevyvolalo negativní hodnocení ani v Praze a tak jsem se stal externím hudebním redaktorem. Jsem jím dosud a pokud vím, nikdo v brněnské stanici neslouží tak dlouho jako já. Začínal jsem ale s trémou, mluvil překotně a učil se brzdit. Snad to bylo časem trochu lepší, ale hraní, to častější a soustavné, stále žádné. Změna přišla z méně očekávaného směru. Nevím už jak jsem se seznámil s amatérskou jazzrockovou skupinou Ch.A.S.A., ale rád jsem se s houslemi přidával do souzvuku kytary, baskytary, saxofonu/flétny, tvrdých bicích a hlavně v té době neznámé zpěvačky Mirky Křivánkové a s nimi okusil prvních festivalů, Slánských jazzových dnů a památné Jazzrockové dílny 1975 v pražské Lucerně.
Toho roku plánovaný 10. ročník Československého amatérského jazzového festivalu Přerov
(velmi populární ve zkratce ČAJF) byl vedoucí stranou zakázán a díky známostem a obratnosti Gustava Broma se podařilo jej přeložit do Kroměříže. Myslím si, že to bylo na posledním přerovském, na nočním jam session, kde už ve stavu dosti unaveném skomíralo ono jamování kolem vibrafonu Karla Velebného. Když se jal zpívat jazzmanům dobře známý český text na neméně známé americké téma – Já nemám chlupy na břiše / vykácel jsem je sekerou, stal jsem se najednou členem malého sboru a hulákal ty náročné verše s ostatními. Tím se mi překlenulo více než deset let, co jsem Káju
neviděl a připomnělo mi to moji příliš dlouhou hráčskou abstinenci.
Toužil jsem hrát jazz a to se mi splnilo na podzim roku 1976, kdy mě s důvěrou oslovilo nově vzniklé kytarové Duo Brno, Milan Kašuba a Jiří Adam. Dostali pozvánku do Slaného, kde toho roku byla téměř povinná jakákoli skladba Jaroslava Ježka u příležitosti jeho kulatin (1906-1942). Abych prý jim něco vybral a upravil, že se mohu přidat. Abych se vyhnul stále obehrávaným písním, zvolil jsem meziaktní hudbu z Nebe na zemi bez zpívaného textu, nazvanou Metamorfózy – Proměny. Protože se ve stejné době přidala i Mirka, byla nová kapela hotová, jen najít jméno. Vyhrál to název brněnského Jazzklubu – Ornis.
Tak jsem najednou hrál docela často, zkoušky v bytech účastníků se střídaly s vystoupeními, to první celovečerní bylo až v Litvínově. Do teorie jsem pronikal díky Velebného Jazzovým praktikám a stahováním z nahrávek, aby bylo co hrát. Fake books přišly až později, přinejmenším do Brna.
Z přerovských ČAJFů jsem se znal, mimo jiné výborné muzikanty, i s Emilem Viklickým a ten mě v srpnu 1977, těsně před odletem do Bostonu, přizval k nahrávání svého debutového alba V Holomóci městě. Najednou jsem si mohl zahrát s českou špičkou (Andršt, Uhlíř, Vitoch), byť ještě ne improvizace, jen psané party. To mě ale nebývale postrčilo a po Emilově návratu a díky jeho příslušnosti ke stáji SHQ jsem zkusil jednou přijet do Prahy, nesměle se přidat ke kapele, hrající tehdy ještě v jazzklubu Parnas a když jsem podlehl pocitu, že by to šlo, odvážil jsem se častěji. Bylo to i v době, kdy byl členem kapely Tony Viktora a díky jeho neskonalé dobrotě jsem mohl střídat nocleh u Viklických a Viktorů. Noční spojení nebylo, případně bylo riskantní.
Vypracoval jsem si soukromý jízdní řád, neboť za hru jsem žádnou odměnu nepřijímal, bral jsem to v duchu Kájovy školy hrou, za kterou bych měl naopak ještě platit. Když to bylo v týdnu filharmonického „střídání“ a nemusel jsem spěchat, odjížděl jsem z Brna už dopoledne osobním vlakem, obvykle v Havlíčkově Brodě přestoupil na jiný a případně ještě v Kolíně na třetí. Neplatil jsem rychlíkový příplatek, měl jsem času dost a brzy jsem přišel na ještě další úsporu, když jsem do vlaku nenastoupil na hlavním nádraží, ale až v Králově Poli, které leželo o jednu tarifní zónu blíž Praze a znamenalo to tenkrát rozdíl 8 korun československých. Do Králova Pole tramvají (předplacenou na celý měsíc) a pak už mými osobáčky. Zpět stejným způsobem. Tak mě můj systém nadchl, že jsem o tom napsal i povídku, která však v jediném exempláři, zato ale po trojím stěhování skončila kdovíkde.
Trochu jsem jako jeden z organizátorů mohl za koncert v brněnském Besedním domě u příležitosti Emilových třicátin, v listopadu 1978. První set hrál SHQ, ve druhé jsme s jednou změnou proti desce (bicí Ivan Smažík) dali živě hudbu z V Holomóci městě. Sál byl plný a protože se muselo přidat, byl jam, ke kterému jsem přemluvil všechny účinkující. Emil mi pak soukromě sdělil, že se mi tedy podařilo „něco“; dověděl jsem se, že Luboš Andršt v životě s Kájou nehrál. Až tady.
Závěr mé vzpomínky na Karla Velebného je už všeobecně dobře známý: Letní jazzová dílna Frýdlant v Čechách, premiéra v srpnu 1984. Přihlásil jsem se jako frekventant, i když houslová třída ještě nebyla na světě. Můj spolurodák z Brna-Žabovřesk, Aleš Jurda, později dlouholetý dramaturg ostravské televize, zrovna tak. Když se zjistilo, že oba střídáme barytonové housle, nástroj o oktávu nižší, a Mojda Bártek má v trombonové třídě jen jednoho zájemce, byli jsme zařazeni tam a v závěrečném big bandu jsme dali dohromady kompletní čtyřčlennou sekci – žák, učitel a dva šmidláci. Od druhého ročníku jsem povýšil na lektora smyčců, někdy byli i zájemci s violou nebo violoncellem, až do roku 2011. Pod Karlovým ředitelováním to bylo prvních pět ročníků a zde jsem poznal i jeho sportovní sklony. Je věčná škoda, že nikdo neměl (video)kameru, aby zachytil jeho ďábelskou techniku v utkáních nohejbalu. Karel stál klidně u sítě, připraven expedovat míč, zpracovaný a přesně nahraný na soupeřovu polovinu. Byla to nečekaná, překvapivá rozhodnutí, bude-li to zády, břichem či hlavou nebo nohou, takže jeho smeče byly naprosto nechytatelné. My diváci jsme se váleli smíchy. Končím tedy zvesela a tak by to mělo být v životě častěji.
Jan Dalecký (Beránek)
