narozen 9. 8. 1959 v Praze
saxofonista a pedagog na Konzervatoři Jaroslava Ježka
https://www.kopfrantisek.com
V září roku 1978 jsem začal studovat hru na saxofon u Karla Velebného. Měl jsem za sebou 6 let hry na klarinet na LŠU a v sobě touhu hrát hudbu, kterou jsem poslouchal z desek a hlavně z kazet.
Mými idoly během středoškolských studií byli Frank Zappa, Jethro Tull a další. Od patnácti let jsem s kamarády zakládal kapely. Snažili jsme se zvládnout skladby našich oblíbenců a občas se pustili i do nějaké neumělé improvizace. V roce 1976 jsem se setkal s kytaristou Rudou Linkou, který chodil na gymnázium Budějovická, které bylo v sousedství našeho gymnázia Ohradní. Od té doby jsme zkoušeli hrát hudbu, která byla ovlivněna jazzrockem. Zvuk desek Billyho Cobhama, Spectrum s Janem Hammerem, Headhunters Herbieho Hancocka nebo Heavy Weather od Weather Report nám udával směr. Zradou bylo to, že jsme neměli schopnost zvládnout tuto hudbu, která byla často založena na virtuozitě a byla jen určitou dílčí fází vývoje jazzu. Tím jsme se ale příliš nezabývali, protože podobná hudba zněla v té době ve vyprodané Lucerně během Pražských jazzových dní a Jazzrockových dílen. Energit, Jazz Q, Impuls, Pražský Big Band a další kapely šly podobným směrem.
Ke konci 70tých let se dramaturgie Pražských jazzových dnů začala proměňovat a mířila k alternativním směrům, které se vzdalovaly tradičnímu chápání jazzu. V té době už jsem už spíše chodil poslouchat hudbu do jazzklubů jako byl Parnas, Reduta nebo Řeznická, kde hrálo SHQ Karla Velebného, Jazz Cellula, Emil Viklický s Lubošem Tamaškovičem, JOČR nebo Jiří Stivín.
Občasným zázrakem byla pro nás živá vystoupení jazzových hvězd (tak jednou do roka). Nezapomenutelná byla pro mě vystoupení Dextera Gordona a Gila Evanse v Lucerně. To byl přímo transcendentální zážitek!
Důležitým momentem pro náš hudební život byl způsob, jak získat zahraniční nebo tuzemské jazzové nahrávky. Co se týče těch domácích, byla u nás a i v ostatních zemích ovládaných Rusáky situace, která by se spíše hodila do knih George Orwella. Pokud jsem, například, sháněl nahrávky s hudbou Karla Velebného, neměl jsem šanci. Vzhledem k tomu, že během dlouhé historie skupin Studio 5 a SHQ, se v nich vystřídali hráči, kteří, časem, emigrovali, jako byl Jan Konopásek, Milan Pilar, Milan Mader, Jiří Mráz a v 80tých letech Laco Deczi, tato hudba přestala v socialistickém Československu „existovat“. Z obchodů zmizely desky, na kterých se vyskytoval některý z emigrantů, v rozhlase se přestaly hrát skladby „infikované“ „zrádci“ pracujícího lidu, nemluvě o televizi. Také proto je část naší generace na komouše tak alergická. Víme, jak se chovali, když byli u moci a jsme si jisti, že by se tak chovali znovu, pokud by k tomu měli možnost. Navíc nastoupila přehnaná snaha některých rozhlasových redaktorů, kteří servilně mazali pásky s nahrávkami „kontrarevolučních“ jazzových hudebníků, jako byl například Karel Kraugartner, a tak zničili skvělou práci talentovaných lidí a nás připravili o radost z dobré hudby a kus naší historie.
Kdo, tedy, neměl ve své blízkosti někoho, kdo archivoval dobové nahrávky, tak se k nim nedostal. Jedním z mála zdrojů ke koupi zajímavé zahraniční jazzové hudby bylo polské a východoněmecké kulturní středisko. Ulovit desku Gerry Mulligana, Rolanda Kirka nebo Counta Basieho ve špinavých komoušských vodách bylo jako vytáhnout lososa z Vltavy. V „polské kultuře“, jak jsme místu uprostřed Václaváku říkali, se dal také koupit časopis Evropské jazzové federace Jazz Forum, který byl zdrojem vzácných informací o jazzovém dění.
Dalším vyhledávaným zdrojem se stávali ti, kteří měli, občas, šanci vycestovat, nebo jejich rodiče, které přemluvili k tomu, aby na svých služebních zahraničních cestách nebo dovolených zakoupili nějakou vzácnou „fošnu“. Takovýchto šťastných jedinců bylo ale málo, málokomu se podařilo vyjet na „západ“.
Poté následovalo šíření. Jedna deska byla mezi přáteli třeba stokrát zkopírována na magnetofonový pásek, později na audio kazetu. Často se kopírovalo dále z páskových nebo kazetových kopií, až byl slyšet šum více než vysněná hudba.
Možností, jak se dostat k poslechu hudby, byly také burzy desek, kde si milovníci hudby měnili mezi sebou svoje domácí poklady.Tyto akce, které přinášely i setkání podobně smýšlejících lidí, začaly být časem rozprašovány policií, protože „komančové“ nepřipouštěli jakékoliv akce, nad kterými neměli kontrolu, takže účast na nich měla i adrenalinový efekt a punc účasti na něčem, co je namířeno proti režimu. Burzy byly postupně vytlačovány. Pamatuji si, že se také konaly na kraji „Krčáku“ (Krčského lesa), než byly úplně rozprášeny.
Po nějakém čase mých hudebních pokusů mi bylo jasné, že pokud budu chtít jazz hrát, musím najít někoho, kdo mi bude schopen vysvětlit jeho zákonitosti a také prakticky ukázat, jak na to. O „lidové konzervatoři“ a možnosti studovat zde jazz a saxofon u Karla Velebného mi řekl Štěpán Markovič, který už tam měl rok za sebou a byl přístupem Karla Velebného nadšen. Měl jsem štěstí, že mě v roce 1978 ke studiu na “lidové konzervatoři” do své třídy pan Velebný přijal, což mi totálně změnilo život.
Moje fungování ve škole mám spjato s třídou ZDŠ v Josefské na Malé Straně, kam jsem docházel na hodiny saxofonu a jazzové improvizace, kde se i zkoušelo s kapelami a později s Velebandem. Vedle piana stála omlácená skříň, která skrývala altsaxofon, hi hatku, na kterou občas Karel Velebný hrál, starý páskový magnetofon, z kterého jsme si pouštěli chorusy jazzových saxofonistů, když jsme napodobovali jejich chorusy, a různé notové materiály (moc jich tehdy nebylo).
Většinou výuka probíhala tak, že jsem na hodině hrál různá cvičení a Karel Velebný mě doprovázel na piano. Pak se začali trousit další muzikanti a přidávali se k nám až se obsazení dostalo na úroveň “Little Big Bandu”. Končilo se k večeru a většinou tenhle “Little Big Band” skončil v hospodě U Regenta v Karmelitské ulici, kde jsme teoreticky rozebírali to, co se událo na zkoušce.
Karel Velebný se často s námi do „Regenta“ vydal taky. Měli jsme k němu velký respekt, ale náš vzájemný kontakt byl otevřený a uvolněný. Myslím, že i jeho to s námi bavilo, i když ty naše hudební diskuze už musel slyšet v životě mockrát. Oslovoval nás důsledně “pane”. Byli jsme “páni”.
“Pane Krásný, mohl byste nám zahrát předehru?” “Až pan Markovič dohraje to sólo na sopránku, začneme hrát téma.”
Ti, co k němu chodili pravidelně, byli na jeho způsob oslovení zvyklí, když ale dorazil nějaký nováček, třeba z roudnické vojenské školy, vždycky to s ním trhlo, když uslyšel: “ V té codě hrajte, prosím, o oktávu výše, pane Mišuro.” Na vojně byl zvyklý pouze na příkré rozkazy, které se tady nekonaly. Karel Velebný si vždy nějak záhadně jména nových příchozích zapamatoval a hned je „častoval“ tím “panem”. Tenhle přístup vytvářel respekt mezi všemi zúčastněnými a ti se na zkoušky těšili a noví hráči stále přibývali nejen proto, že chtěli hrát jazz, ale učarovala jim atmosféra.
V průběhu času jsem začal chodit ke Karlovi Velebnému skoro každý den, bez ohledu na to, jestli jsem měl zrovna oficiální hodinu. Vždycky tam někdo hrál a bylo se co učit. Karel Velebný to nijak nekomentoval a pravděpodobně tu mírnou neorganizovanost vítal.
Jednou během mé hodiny přišel pianista, který si chtěl zahrát. Karel Velebný ho okamžitě pustil k pianu a když se mnou pianista (byl to Vojta Eckert) zahrál dvě skladby, Karel Velebný mu řekl: “ Pane Eckerte, nechtěl byste si s námi večer zahrát?” Myslel tím, že večer hraje s SHQ v klubu a hodil by se jim pianista. Kdykoliv dával šanci mladým hudebníkům, aby se uvedli na hudební scéně a podporoval je tím, že jim dával příležitost hrát a vytvářet vlastní skupiny.
Podobně napomohl vzniku skupiny ESP, která byla složena ze studentů, kteří se u něj scházeli na souborové hře: Štěpán Markovič, Julius Baroš, Jaroslav Šindler, Jan Buchar, Aleš Duša a Michal Hejna. Díky tomu, že založil jazzové kluby jako byl Parnas a Vagon, mohl zde dávat šanci začínajícím kapelám.
Dost často slýchávám, jak se řeší, do jaké míry byl Karel Velebný konzervativní ve svých hudebních názorech a jak byl schopen akceptovat hudební přístupy mladších generací muzikantů.
Jako student jsem vnímal, že se snaží, abychom si našli svůj vlastní přístup k interpretaci a improvizaci a současně se učili respektovat hudební formu, harmonii, rytmus a speciálně v jazzu důležitou artikulaci. Na tu kladl důraz i ve svých etudách a stupnicových cvičeních, které vytvořil. Z nich jsme získávali základní materiál pro improvizaci a také se učili správně frázovat. Samozřejmě, nejdůležitější bylo poslouchat Karla Velebného, když nám vše předváděl a také, když nám pouštěl z pásků saxofonové improvizace Harolda Landa (ten byl jeho favoritem), Sonnyho Rollinse nebo Dextera Gordona.
Karel Velebný mi také doporučil, abych si začal opisovat saxofonové improvizace, které se mi líbí. Věděl, že naše nadšení a energii potřebujeme doplnit znalostmi a mít zásobu frází, které fungují v daných harmonických sekvencích. To vše, myslím, souvisí s tím, jak vnímal pojem modernosti v jazzu. Nebyla to pro něj mantra, kterou někdo naplňuje, protože si to předsevzal. Známé je jeho rčení, které přidal k fotce usmívajícího se Gil Evanse při koncertě v Lucerně ve své knize Jazzová praktika 2: „To je radost! Mám v kapele samé mladé a už hrají tak moderně!“
Na druhou stranu chápal, že jsme každý jiný, takže nikdy netlačil a nechal na každém, aby si vybral, jaká cesta je mu bližší.
Důležitější než snaha být moderní byla pro něj přirozenost a opravdovost při hře. Naše pokusy komentoval spíše nepřímo, ale vždy jsme vycítili, kde jsou naše nedostatky.
V té době se Karel Velebný hodně zabýval hudbou Thelonia Monka a SHQ se snažilo jeho skladby hrát na koncertech. Jednou jsem mu přinesl dvojalbum That’s The Way I Feel – A Tribute To Thelonious Monk, které produkoval Hal Willner. Byli na něm nahrány skladby T. Monka v podání různých interpretů. Hrál tam Steve Lacy, Carla Bley, John Scofield, ale i Donald Fagen, Joe Jackson, Marcus Miller a stylově to bylo hodně rozkročené od akustického jazzu až k funku a elektrické hudbě. Když si desku Karel Velebný poslechl, byl k ní dost rezervovaný a příliš ty nahrávky nepřijal, protože se mu zdály trochu povrchní. Mě deska baví dodnes, takže určitě mezi námi byly rozdíly v tom, jakou hudbu jsme preferovali. Moje generace na elektrickém zvuku vyrostla, takže byl pro mě přirozený. Ti, co přišli po nás, jako byl Najponk, Standa Mácha nebo Petr Dvorský, byli zase ovlivněni spíše akustickým zvukem, takže se to stále nějak střídá a vzájemně prolíná.
Vzpomínám , že mimo Monka Karel Velebný hodně mluvil o tom, že se zabývá hrou pianisty Lennie Tristana a jeho přístupem k harmonii. Se zájmem sledoval v té době (začátek 80tých let) také nastupující bratry Marsalise a obdivoval Bobbyho McFerrina.
Po třech letech u Karla Velebného jsem dostal povolávací rozkaz k nastoupení vojenské služby. Dostal jsem se do AUS VN, což byla otrava, ale na druhou stranu jsem tam potkal řadu výborných muzikantů, kteří měli rádi podobnou hudbu jako já a navíc se tu dalo cvičit na nástroj a zkoušet hrát jazz se svými spolubojovníky.
Začali jsme hrát s pianistou Zdeňkem Zdeňkem, se kterým jsem působil ve stejném vojenské kapele, které jsme říkali “jazzovka” a bydleli na cimře číslo 7. Do školy ke Karlu Velebnému jsem se snažil dál docházet i z vojny, ale časem mi to “lampasáci” zakázali, takže jsem to chvíli zkoušel načerno, dokonce jsem se “ofoukl” na vystoupení Velebandu Karla Velebného v televizním Studiu M a utekl z kasáren.
V té době už jsem hrál i s Gera Bandem a PBB Milana Svobody, takže bylo nutné občas zdrhnout z kasáren a zpátky lézt v noci oknem do prvního patra budovy na Pohořelci, kde jsme pobývali.
S Karlem Velebným jsem se v té době neviděl tak často, ale když jsme se Z. Zdeňkem, J. Honzákem a Martinem Šulcem ještě během vojny založili Zelený kvartet, ihned nám umožnil vystupovat ve Vagonu stejně tak, jako když jsme v roce 1958 založili Naimu.
Někdy v té době Karel Velebný odešel ze školy. Jeho odchod byl zásadně ovlivněn jeho špatným zdravotním stavem (vrozená srdeční vada) a odchodem do invalidního důchodu. Ve škole také došlo ke konfliktu, kdy se na něj jistá soudružka inspektorka při kontrole obořila, že špatně vyplňuje třídnice a vůbec si vede ve své pedagogické praxi dost podivně. To pro něj byla poslední kapka! Tak byl ze školy vyštípán člověk, který tam vytvořil základ k výuce jazzu. Vychoval několik generací hudebníků a chodili se k němu radit i ostatní pedagogové.
Já jsem ve zbytku svého studia chodil na saxofon k Evženu Jegorovovi a Svatopluku Čechovi. Ten, časem také emigroval, tak měli komouši, zase co mazat.
Jako svou další pedagogickou aktivitu Karel Velebný vymyslel Jazzovou dílnu ve Frýdlantu, která se pořádá dodnes. V letech 1989-90 jsem tam také učil a časem začal učit i na KJJ.
Dost často během své činnosti ve škole přemýšlím, jak by se v některých situacích, kdy se studenty řeším konkrétní problémy, zachoval Karel Velebný. Jeho klid a nadhled byl příslovečný. Byl ve své pedagogické činnosti velmi nenápadný a neokázalý. Dokázal však předat svým studentům důležité informace, aniž ti si to příliš uvědomovali.
Je také škoda, že se nedožil politických změn v naší republice po roce 1989, nejen pro něj, ale i pro nás, protože měl velký respekt v jazzové komunitě a svým přístupem a humorem lidi kolem se pozitivně ovlivňoval.