Barbora Velebná
narozena 28.3.1960 v Praze
PedF UK, obor český jazyk a výtvarná výchova
učitelka na Evropské škole Brusel 3
Na začátku 60. let, jak to bylo tehdy běžné, neměli moji rodiče jako novomanželé kde bydlet. Vstoupili sice do jakéhosi stavebního družstva umělců, které stavělo byty v Podolí, ale celá věc se velmi vlekla, navíc babička Velebná byla toho (mylného) názoru, že otec jako umělec jistě dostane přidělen státní byt, tak rodiče ztratili trpělivost a svůj družstevní podíl prodali. Nakonec v roce 1962 koupili společně s rodiči mé matky dům od jistého architekta Voráčka v Jevanech.
Jevany kousek za Prahou nebyly jen tak obyčejná víska, sice tam bydlelo pár Vykoukalů, Chmelíků, Pačesů a Padevětů, ale od konce 19. století se obec stala takříkajíc rekreační oázou nejdřív pražských intelektuálů a potom buržoazie, která si tu vystavěla mnoho víceméně honosných vil obklopených klidem lesních parcel. Tak to vypadalo obzvlášť v části nad rybníkem Ján, kam jsem se přistěhovali my do ulice V Zátiší. Hned naproti nám přes ulici stála například několikapatrová impozantní vila Juliška, postavená kavárníkem Julišem, a vůbec celá uli
ce byla přehlídkou prvorepublikové rekreační architektury. Ovšem v době, kdy jsme se tam usadili, bylo již toto místo prodchnuté dnes neexistující a těžko popsatelnou ošumělou nostalgií a absurdní připomínkou časů dávno zmizelých stejně jako zmizeli původní majitelé vil ve vězení, nebo v emigraci. Ve znárodněné Julišce byl nejdřív dětský domov a potom se z ní stala rekreačka pro členy Národní fronty, tedy pro režimní papaláše. V jiných skromnějších vilách nebo chatách nechal režim bydlet původní majitele poté, co jim znárodnil jejich továrny a příbytky v Praze, jako našim sousedům Slabým, kdysi majitelům pražských čokoládoven. Jiné domy obec přidělila nájemníkům, lidem, kteří přišli do Jevan za prací a neměli kde bydlet. Podle toho také vypadal stav budov a jejich okolí – zatímco paní plukovníková na penzi pečlivě udržovala před chátrající vilou aspoň svůj francouzský minipark, její sousedi chovali v zahradním altánku slepice a jeho dřevěné umně vyřezávané obložení pomalu ztápěli v kamnech….
Architekt Voráček žil v domě, který si navrhl, ještě po válce s rodinou a posluhovačkou, ale když ovdověl, bál se, že by mu úřady do vlastního domu mohly nastěhovat také nějaké Chmelíky, a tak dům raději prodal. Vila měla podobu švýcarského domku, první patro bylo obložené dřevem a mělo po celé délce dřevěný balkon. V přízemí bylo francouzské okno vedoucí na podkovovitou terasu z masivní žuly. V obývacím pokoji byl ze žuly také krb a místnost byla spojena s jídelním koutem, odkud vedlo servírovací okénko do kuchyně. Byl tu malý pokojík pro služku. Do prvního patra, kde byly 3 ložnice, šatna, koupelna a WC, vedlo krásné dřevěné schodiště. V podzemí byla garáž a prádelna. Dům stál ve svahu na velké lesní parcele, pouze pod terasou byla skalka s vysazenými dřevinami, rododendronem apod.
Děda s tátou, jak to viděli, hned se jim tam zalíbilo, hlavně ten les okolo. Vlevo i vpravo od nás byly totiž obrovské prázdné parcely. O tom, že takový dům a zahrada znamenají hlavně spoustu práce a výdajů, nepřemýšleli. Nikdo z mé rodiny na zahradě nikdy nic nezkoušel pěstovat ani ji nějak kultivovat. Pod vzrostlými stromy rostlo jen borůvčí a houby, ušlechtilé dřeviny zarůstaly nálety doubků. I v domě se toho moc nedělo. Táta, který rozuměl z praktické údržby jen elektrice a neměl kutilské vlohy ani čas, si asi myslel, že o údržbu domu se bude starat děda, který pocházel z rodiny ostravských polírů, ale to se spletl. Prarodiče za účelem koupě Jevan prodali domek v Krnově a za to v Jevanech žili až do smrti. Nepamatuji se, že by děda v Jevanech něco dělal, jen jednou za rok shrabal na zahradě listí, které potom na ohništi pálil. Jinak často seděl v křesle, kouřil a koukal francouzským oknem na zahradu. Není divu, ten výhled byl totiž naprosto jedinečný, stále se proměňoval a nikdy neomrzel.
Rodiče brzy poznali, že nápad bydlet v Jevanech a odtud dojíždět denně do Prahy je nereálný, protože táta hrál do pozdních nočních hodin a máma zase naopak pracovala od rána, a tak nikdy v Jevanech natrvalo nebydleli ( ostatně dům nebyl dost velký pro dvě rodiny) a pronajali si na Vinohradech v Makarenkově 29 malou garsonku ve 4. patře bez výtahu, s kamny na uhlí, ale s pianem. Do Jevan tak jezdili hlavně na víkendy.
Myslím, že táta a s ním i náš dům v Jevanech prožil nejlepší roky v 2.polovině 60. let, kdy jazz nebyl odsuzován a jeho kapela mohla často jezdit na Západ. Do Jevan přijíždělo mnoho jeho spoluhráčů, známých, přátel a hostů z ciziny. Táta tu mohl zkoušet a cvičit.
Rodiče se v Jevanech seznámili i s místními starousedlíky, dětmi původních jevanských zazobanců, kteří si uměli zařídit život i za komunistů a otec chodil k některým z nich na tenis, který docela rád hrál S jevanskou partou hrál i nohejbal u hotelu Jevany, dříve Novotný (hotel pak nechal zbourat v 90. letech K. Svoboda). V této společnosti sice nevynikal tělesnou zdatností, tu však nahrazoval duchaplností a inteligentním vtipem, který zase scházel těmto hlavně sportovně založeným playboyům.
V další dekádě se na Jevansku pomalu začaly zabydlovat postavy z popkultury. V sousední Vyžlovce, ale ta neměla tak dobrý zvuk, si koupil dům Gott. Ve vile žili natrvalo staří Gottovi, nad domem byl obří pozemek se zanedbaným tenisovým kurtem, který starý pán dal do pořádku, a sem se také chodil hrát tenis, dokonce i Mistr tu byl k vidění. V podhradí jeho hradu se usadil ředitel Pragokoncertu Hrabal, aby byl Mistrovi nablízku a od krasobruslařky Hanky Pacltové, která se chystala emigrovat, koupili v Jevanech vilu i se sbírkou pistolí na zdi bratři Štaidlové. Sousední dům, kamennou secesní vilu, kam jezdívala kdysi Gabriela Preissová, získal Karel Svoboda a postavil si u ní nahrávací studio.
Táta se s nimi seznámil, dokonce jsme u nich strávili jeden silvestrovský večírek. Jednou, když přišli Štaidlovi k nám, táta vzal do ruky kytaru a k Štaidlovu velkému překvapení mu zahrál a zazpíval Kávu si osladím, mělo to takový styl Ztracenky…. Jindy jsme byli u K. Svobody ve studiu, holedbal se před tátou svými zlatými deskami za včelku Máju a pouštěl mu svou hudbu, tátu zaujalo ovšem jen pár taktu zahraných na saxofon…. Tátu prostě nádeníci socialistického šoubyznysu nechávali chladným, ale známost se Štaidlem a prostřednictvím něj i s Hrabalem chtěl táta využít ve prospěch dobré věci – divadlo Járy Cimrmana mělo v letech normalizace problémy, které jsou velmi názorně vylíčeny ve filmu Nejistá sezóna. Výjezdní výroční schůze divadla, které se dříve konaly na hradě Březnice, se přesunuly do Jevan a tátu napadlo, že by mohl na tuto sešlost pozvat Štaidla s Hrabalem, seznámit je neformálně se Svěrákem a Smoljakem a že by jim Hrabal jako ředitel Pragokoncertu mohl nějak pomoct. Štaidl i Hrabal přišli, ale myslím, že žádný výsledek to pozvání nepřineslo. Jinak na tyto výroční akce ráda vzpomínám, protože jsme u příležitosti Cimrmanů vždy udělali nějakou výstavku vlastních kreseb nebo jsme zorganizovali nějakou sportovní událost, např. turnaj v pingpongu nebo soutěž o nejkrásnější pánské nohy.
Táta se však postupně přestával cítit v Jevanech dobře. Doba se měnila stále k horšímu a bylo to znát i tam. Jako člověk, který již od čtrnácti věděl, co bude v životě dělat, neměl rád mimo jiné onu zasněnou, nečinorodou, jakoby začarovanou jevanskou atmosféru. Když přijel do Jevan, většinou se uchýlil do nedalekého tzv. chaťáku, kde hrál lufťákům na tahací harmoniku nebo se zavřel do koupelny a cvičil na saxofon. Nakonec přestal jezdit do Jevan úplně.
