Někdy v roce 1973 táta s Karlem Růžičkou, Rudlou Ticháčkem, Pepou Vejvodou a Petrem Kořínkem natočili desku Jazzové nebajky. Práce na desce musela být dosti zábavná už proto, že byla experimentální. Zkoušelo se u nás doma, a tak se pamatuji, že se experimentovalo se zvuky různých prapodivných nástrojů, jako je flexaton nebo havajská flétna, různá chrastítka a cinkátka a dostalo se i na tzv. pískací džbáneček, proprietu, kterou si táta přivezl z dovolené v Rumunsku ( viz foto). Mně se tohle hraní moc líbilo, stejně jako celé nebajky. Byla to jiná hudba, než na kterou jsem byla od táty zvyklá, a zdála se mi neuvěřitelně svěží, což se mi ostatně zdá dodnes.
Táta byl naprostým odpůrcem jakéhokoli nepotismu, tj. protlačování příbuzných (což je ovšem v tak malém kulturním světě jako je ten český zcela běžný způsob kariéry potomků umělců) a razil názor, ať si každý sám prošlape svou cestičku, a proto bylo překvapivé, že navrhl (nebo to byla máma?), abych k té desce nakreslila obálku, možná mu kombinace dětského výtvoru a nebajek přišla organická. Já jsem tehdy chodila do výtvarného kroužku ke keramikům manželům Hudečkovým a tam se tvorba návrhu na ten obal pod odborným vedením mých učitelů tehdy stala mou hlavní pracovní náplní. Formát LP desky byl docela ambiciózní. Nakladatelství předeslalo, že obálka musí být pouze ve třech barvách plus černá a bílá, což jsem pochopila po svém. Dominantou mého návrhu byl modrý strom se žlutým listím, na jehož větvích si porůznu hověly černobílé postavy zvířat z jednotlivých skladeb. Nad stromem byl název, myslím že v červené barvě, s tím jsem se natrápila nejvíc, protože byl proveden typograficky, žádná čmáranice. Byla to náročná práce, která mi trvala pár měsíců, nicméně v nakladatelství se to nelíbilo – nebylo to samozřejmě dost dětské, což se ale prostě nedalo moc očekávat, protože mně už bylo tou dobou bohužel 13….byla jsem roztrpčená a svou práci jsem jako bezcennou kamsi založila a ta posléze zmizela v propadlišti dějin beze stopy. (Pro účely tohoto textu jsem se pokusila ten návrh načrtnout, jak si ho pamatuji).
A ještě roztrpčenější jsem byla, když jsem viděla obálku, se kterou Panton pak desku vydal – tak nějak rádoby veselý, trochu ruský obrázek (medvěd hrající na kytaru), a hlavně byl pestrobarevný! – až později jsem pochopila, že všechny ty barvy jsou výsledkem kombinací barev žlutá – modrá – červená v tisku …….
…….Nepamatuji si přesně už, jak k tomu došlo, ale když po dvaceti letech nakladatelství Arta vydávalo Jazzové nebajky na CD, dostala jsem díky laskavosti chlapců z Velebandu a Agharty další příležitost. Formát obalu na CD už tak ambiciózní nebyl, ale stejně jsem z toho měla velkou radost. Moje kamarádka a příležitostná učitelka malby, malířka Naďa Rawová, byla na začátku devadesátek fascinovaná kopírkami a připravovala si kopírováním různých předmětů, které do kopírky strkala (od koudele přes různé kusy oblečení až po vlastní tvář) různé textury a suroviny pro koláže, které dál dokreslovala a přetvářela. Já jsem tuhle její (jednu z mnoha originálních) technologii použila jako základ pro svůj návrh, na kterém se prolínají hudební nástroje, zvířata a rostliny do jakési ornamentální schovávačky. Celek působí jako taková psychedelická změť, a je, jak jinak, dost barevný. Formát CD je ovšem tak malý, že se tam některé nápady nemohly vejít, tak jsem použila např. loriho kouřícího z cigaretové špičky a kajmana s brýlemi a sklenkou sektu na své tehdejší PFko.
Nevím, jestli by se tátovi obal líbil, s výtvarným uměním přišel do kontaktu jen tehdy, kdy výtvarník byl zároveň i muzikant nebo aspoň jazzový fanoušek a podle toho se ve výtvarném umění i orientoval. Ale stejně děkuju za příležitost !
P.S.: Na téma nepotismu a protekcí si dovoluji připojit jednu vzpomínku, která se sice netýká jazzových nebajek, ale stejně ji chci zde uvést, protože kde jinde. Někdy koncem sedmdesátých let za mnou přišla kamarádka, kterou jsem znala z Jevan, že jeden její spolužák z gymplu, který už má svou kapelu a vůbec dobře hraje na saxofon, půjde dělat zkoušky na lidovou konzervatoř k tátovi, a jestli bych se za něj nepřimluvila. Byla jsem z toho opravdu nešťastná, protože jsem kamarádku nechtěla naštvat a zároveň jsem věděla, že nějaké přimlouvání je naprosto bezpředmětné a zbytečné. Tak jsem tu situaci jen tak náznakem, nesměle, aniž bych řekla jméno, tátovi nastínila. Dočkala jsem se logické odpovědi, že buď ten člověk umí, tak ty zkoušky udělá a bude přijat, anebo neumí, a tak bude dobře, když půjde dělat něco jiného. Byla jsem už klidná, protože slib jsem podstatě dodržela a zároveň se ujistila, jak by jmenovitá přímluva dopadla.
No a Franta ty zkoušky udělal a na lidovou konzervatoř se samozřejmě dostal!
Barbora Velebná (foto z doby vzniku Jazzových nebajek).)