narozen 9. 7. 1988 ve Frýdlantě
Informatika a logistika, FM TU v Liberci
Jazzová interpretace, JAMU v Brně
Skladatel, aranžér a pianista
http://bernardmusic.cz/cs/
https://www.facebook.com/augustinbernardmusician/
Klarinetový koncert Karla Velebného
Hudební dílo Karla Velebného, které se skládá převážně z jazzových témat standardního formátu, obsahuje i kompozici, která je rozsahem i formou od ostatních docela odlišná; nazývá se Klarinetový koncert neboli Concert for Clarinet and Jazz Combo. Jedná se o třívětý cyklus a lze jej zařadit jak do hudby vážné, tak svým obsahem a zpracováním do hudby jazzové.
Ve 20. století můžeme najít velké množství skladatelů ovlivněných jazzem. Mezi nejznámější uveďme např. George Gershwina, Maurice Ravela, Leonarda Bernsteina či Bohuslava Martinů. Spojení těchto žánrů je, dalo by se říct, oboustranně efektivní. Výše uvedení skladatelé čerpali inspiraci v jazzu a vkládali ji do svých vážných děl. Na druhou stranu celá řada jazzových hudebníků čerpá z vážné hudby a zpracovává i formy vážného charakteru a většího rozsahu.
V minulosti se touto tvorbou zabýval například Duke Ellington ve svých suitách a církevních skladbách, v současnosti můžeme jmenovat např. trumpetistu Wyntona Marsalise, jehož Swing Symphony (2010) bylo možno slyšet na festivalu Zlatá Praha v roce 2017. Na poli českého jazzu nelze nepřehlédnout sakrální skladby pianisty Karla Růžičky – Celebration Jazz Mass (1994), Requiem (2013) či trumpetisty Jaromíra Hniličky – Jazzová mše (1968).
Vzhledem k tomu, že Klarinetový koncert je jediným dílem svého druhu z celkové tvorby Karla Velebného (celkem 271 registrovaných děl), nemyslím si, že by autor měl nějaké velké ambice spojovat jazz a vážnou hudbu. Nebýt tedy brněnského kytaristy Antonína Juliny, který spolupracoval s Velebného S+HQ v Praze, koncert by zřejmě nikdy nespatřil světlo světa.
V Kvartetu Antonína Juliny při orchestru Satirického divadla Večerní Brno hrával na piano hudebník Jaroslav Fuksa, který zároveň na Janáčkové akademii múzických umění studoval hru na klarinet a kterému, na popud Juliny, Velebný v roce 1975 Klarinetový koncert zkomponoval.
V období, kdy tento cyklus vznikl, nebylo zvykem prezentovat jazzové skladby na akademické půdě. Fuksa, aby mohl Velebného skladbu zahrát, musel ji tajně do programu vpašovat, což po vystoupení okomentoval tehdejší rektor JAMU František Šolc takto: „Felixovi jsem jazz nepovolil a Vy jste ho zahrál.“
Premiéru cyklu na absolventském koncertě v Besedním domě zaznamenal brněnský rozhlas a dochoval se nám magnetofonový pás. Na nahrávce účinkují kromě Jaroslava Fuksy již zmiňovaný iniciátor vzniku skladby Antonín Julina na elektrickou kytaru, na baskytaru člen rozhlasového orchestru Studio Brno Oldřich Svoboda, na bicí Václav Dadák. Na vibrafon nehraje Karel Velebný, jak by si někdo mohl myslet, ale Oldřich „Alfa“ Šmíd. Záznam režíroval Lubomír Novosad a celková délka nahrávky je 10:01 minut.
Klarinetista prof. Jiří Hlaváč, pedagog HAMU, je také jedním z interpretů Velebného koncertu. Se svým Barock Jazz Quintetem (zal. 1975) skladbu poprvé zahrál v roce 1982 v televizním pořadu Hudební studio M, kde měl vystoupit společně s Karlem Velebným na vibrafon, ten však ze zdravotních důvodů nemohl. O Klarinetovém koncertu se prof. Hlaváč dozvěděl od autora a pro své kvinteto ho přearanžoval. Oproti původní instrumentaci vibrafon a kytaru nahradil klavír a ke klarinetu přibyla příčná flétna. Jednotlivé kadence si napsal Hlaváč vlastní. V roce 1985 soubor skladbu natočil pro Rozhlas a nahrávka následně se zpožděním v roce 2004 vyšla na CD s názvem Clarinetissimo 3 (CR 111-2-131). Kapela zde hraje ve složení Jiří Hlaváč – klarinet, Jaroslav Šolc – flétna, Eduard Spáčil – klavír, František Uhlíř – kontrabas a Milan Vitoch na bicí nástroje. Kvinteto prof. Hlaváče prezentovalo skladbu na stovkách vystoupení v tuzemsku i zahraničí (Německo, Španělsko, Kuba, Holandsko).
Klarinetový koncert je cyklem o třech větách, jež jsou sestaveny v pořadí rychlá – pomalá – rychlá. Velebný v této skladbě vychází z tradice koncertu jako hudební formy, která vznikla v 16. století v Itálii. Střídá rychlé a pomalé věty, opírá se o virtuozitu sólisty, používá kadence či princip dialogu ústředního hráče s doprovodným souborem. Od Jaroslava Fuksy se mi podařilo získat původní notový materiál, tak pojďme nahlédnout do samotného díla.
I. věta
Koncert zpravidla začíná sonátovou formou, což znamená, že by měl obsahovat strukturu expozice – provedení – repríza. Velebný hned ve 12taktové introdukci představuje všechny muzikanty a ihned si získává pozornost posluchače vytvořením napětí před zazněním hlavního tématu, jež uvozuje ostinátní figura otevřeného akordu Esus rozloženého do oktávy, který hraje společně kytara s basou (viz Obr. 1). Bicí přiznávají důrazy v osminovém beatu, úvod tak získává jazz-rockový ráz. Vibrafon jako jediný v této části hraje harmonicky a dobarvuje celek do dórského módu akordem Dmaj7/E.
Hlavní téma, které najdeme v oddílu A, hraje jak klarinet, tak v oktávě i kytara. Skládá se ze dvou kontrastních osmitaktových částí, které spojuje tónový materiál stupnice e dórské. Melodie osciluje kolem malé septimy a centrum má na kvintě. Prvnímu osmitaktí dominuje rytmický motiv, zato druhé je složeno z delších tónů. V oddílu B je téma zopakováno již ne unisono, ale v akordech diatonicky paralelních, kde klarinet hraje melodii a kytara dvojhlas o tercii níže. (viz Obr. 2 a 3)
Pomyslné provedení začíná písmenem C a je postaveno na prodlouženém ostinátním dvoutaktovém motivu, který předvede nejprve klarinet s basou. Po osmi taktech se postupně začínají přidávat další hráči, kytara hraje ostinato o kvintu výše nad basem (viz Obr. 4). Klarinetový part přechází v prokomponovanou melodii, quasi improvizaci, která kombinuje rytmické posouvání motivů, hraní v intervalech (převážně kvarty), z tóniny však nijak nevybočuje (viz Obr. 5). V této části již nedochází k návratu původního tématu a typické reprízy se nedočkáme, o sonátovou formu se tedy nejedná.
V oddílu D se přidá i vibrafon, který k ostinátní figuře přikládá další kvintu a zvyšuje tak napětí (viz Obr. 4). Improvizace klarinetu v této části nabírá obrátky a využívá téměř celý rozsah nástroje např. v efektní finální pasáži od d po fis3. Tato fráze by se dala rozdělit na tři části, kde první je půltónovou interpolací akordických tónů d-fis-a, dále dvojitou (dvoupůltónovou) interpolací d-g-c a opět jednoduchým proložením d-fis-a-cis-e, tedy akordu Dmaj9. Závěrečný souzvuk této věty působí velmi otevřeně a uvozuje tak další větu. Trylek v klarinetu v tak vysoké poloze zní dost naléhavě.
II. věta
Pomalá věta začíná krátkou čtyřtaktovou vibrafonovou předehrou, která otevřenými akordy vytváří tajemnou atmosféru (viz Obr. 6)
Klidné baladické 16taktové téma v g-moll (viz Obr. 7) volně plyne a autor zde chytře používá tenzí jednotlivých akordů, které se střídají každé dvě doby a dlouhé tóny melodie tak průběžně mění svou barvu v závislosti na přítomné harmonii. Navazující osmitaktová část v písmenu F je opět kontrastní a svým double time „feelem“ uvádí věci do pohybu a vzbuzuje očekávání něčeho nového.
Další osmitaktí Velebný začíná dialogem klarinetu a vibrafonu, který trvá čtyři takty. Odehrává se dočasně v As Dur formou jednoduchého doslovného rytmického opakování motivů, které jsou vzájemně posunuty v harmonii a kladeny tak, aby rozšířily barevnou paletu zvuků v tomto místě. Závěrečná dohra se s bluesovým nádechem vrací do původní tóniny g-moll.
III. věta
Tuto část skladby uvozuje sólistova kadence (viz Obr. 9), což je historicky u třetích vět koncertu zvykem. Velebný v úvodu vtipně kombinuje klasický postup s jazzovým klišé. To totiž navazuje na melodickou linku, která moduluje z g-moll do f-moll a pomocí klišé zakončí svůj průběh ve výsledné Es Dur. V tomto momentu klarinet opět nahodí rychlé tempo a v třídobém taktu skladba pokračuje dál. Autor zde používá všechny přístupy z obou předchozích vět, tj. ostinátní figury v paralelních kvintách v doprovodu, rytmické posouvání motivů či změnu harmonie pod opakujícím se motivem.
Nelze si nevšimnout, že harmonický průběh tématu se výrazně podobá akordům skladby Spain od Chicka Corey, což je kompozice z roku 1971, která vychází z Concierta de Aranjuez (1939) španělského skladatele Joaquína Rodriga, přesněji z jeho druhé věty Adagio. Klarinetový koncert je chronologicky mladší, takže je pravděpodobné, že se Velebný nechal inspirovat, ale stojí též za zvážení, zda v období první poloviny 70. let 20. století měl v Československu možnost se s dílem Corey seznámit. Osobně si myslím, že ano, ale nemyslím, že by k takové podobnosti došlo záměrně např. z toho důvodu, že harmonie i celková melodika třetí věty přirozeně navazují na předchozí části.
Téma má 24 taktů, skládá se ze čtyřtaktového stále se opakujícího motivu (viz písmeno G na Obr. 9) a je hráno opět na klarinet a vibrafon. Klarinetista nemá téměř žádný prostor na nádech, což určitě zvyšuje technickou obtížnost. Velebný však dává rychle sólistovi odpočinout, protože v další pasáži otevírá prostor pro improvizaci ostatních hráčů. Jako první hraje sólo jednu formu (v tomto případě není vypsané) elektrická kytara, potom vibrafon. Následující tři chorusy hraje klarinet vypsanou improvizaci, která vychází z hlavního tématu. Znovu můžeme zaznamenat motivický přístup či intervalové postupy. Melodie však z harmonie nevybočuje. Velebnému se podařilo rozbít vzrůstající dojem opakujícího se „kolovrátku“ překvapivou swingovou vsuvkou (viz Obr. 10), do které přešel rytmickou modulací a stejně tak ji i opustil. Ještě naposledy máme možnost slyšet hlavní téma třetí věty, po kterém se sólista předvede s poslední kadencí na akordu Eb7(#11). Na úplný závěr Velebný využívá oblíbené terciové příbuznosti a můstkem z Eb7#9 přes E7#9 se dostává do g-moll. Klarinet znovu předvede téměř celý nástrojový rozsah a zakončuje finální frázi smířlivě a otevřeně na subdominantě (modálně zaměněné) C Dur (viz Obr. 11).
Na koncertu pro klarinet je zajímavé sledovat, jak si jsou principy kompozice a improvizace blízké. Karel Velebný zde prokázal své výborné skladatelské schopnosti, jednotlivé jeho myšlenky jsou uchopitelné a logicky vysvětlitelné. Díky zkomponované improvizaci je patrný i nemalý pedagogický význam skladby pro hráče, kteří potřebují zdolat bariéru hraní vlastních sól a mohou si tímto způsobem vyzkoušet, jaké to je hrát před kapelou a přiučit se zajímavým frázím. Nejedná se ovšem o interpretačně snadnou záležitost, hráč musí být technicky (jak nátiskově, tak dechově) zdatný a mít smysl pro zvukové nuance. To samé platí i pro doprovodnou kapelu.
Závěrem bych rád poděkoval Jaroslavu Fuksovi za poskytnutí notových partů a zodpovězení důležitých otázek, prof. Jiřímu Hlaváčovi taktéž za důležité informace a Janu Daleckému (Beránkovi) z Českého rozhlasu Brno za možnost poslechnout si originální nahrávku koncertu. Doufám, že tato analýza pomůže inspirovat odvážné klarinetisty a případně v nich vzbudí i zájem skladbu hrát. Byla by totiž škoda, kdyby takové dílo upadlo v zapomnění. Věřím, že se minimálně podařilo představit Karla Velebného v trochu jiných souvislostech, než je obecně známo, a myslím, že by si zasloužil do dlouhého výčtu svých činností připsat i „skladatele soudobé vážné hudby“.
Karel Velebný – Klarinetový koncert (partitura)
Reference:
[1] Seznam skladatelů ovlivněných jazzem
https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_jazz-influenced_classical_compositions
[2] Radiotéka: Jazz combo: Barock Jazz Quintet 2
https://www.radioteka.cz/detail/CRo_xml_12745885/
[3] Koncert (hudební skladba)
https://cs.wikipedia.org/wiki/Koncert_(hudebn%C3%AD_skladba)
[4] Sonátova forma
https://cs.wikipedia.org/wiki/Son%C3%A1tov%C3%A1_forma
[5] Chick Corea: Spain
https://en.wikipedia.org/wiki/Spain_(instrumental)
[6] Concierto de Aranjuez
https://en.wikipedia.org/wiki/Concierto_de_Aranjuez