narozen 07.03.1962 ve Slaném,
absolvent Univerzity Paris-Dauphine, obor psychosociologie organizací
diplomat, periodický hudební publicista a Dj Mobley.
I remember KV
/Pokus o orální historii/
Karel Velebný byl především fenomenální jazzový muzikant, který zásadním způsobem ovlivnil českou jazzovou scénu druhé poloviny dvacátého století. Jeho nahrávky dodnes zpřítomňují jeho hudební mistrovství a dar lidem dobrých uší a dobré vůle. Dotknul se nás také jako nezapomenutelná osobnost a pábitel před věčností. Nezaslouženým zásahem štěstěny jsem s ním na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let z rodinných důvodů sdílel kus života. Bylo v době pro mě “zelené”, ale rozhodující, kdy jsem dospíval a v Československu vládla systémová nesvoboda a hloupost. Kája a jeho přátelé žili hudbou a srandou, svobodně, což bylo to hlavní. Mnoho z nás Kája dodnes v duchu doprovází a inspiruje. Na posmrtný život myslím sám moc nevěřil. Ale já bych si strašně přál, aby pár níže uvedených vzpomínek a projekcí obdařil jednou ze svých shovívavě ironických poznámek. Traduje se, že andělé druhého stupně jsou s námi proto, abychom ustáli přetrvávající krutost a zhovadilost světa.
Vibrafonista a kapelník Karel Velebný do mého života vstoupil nejdříve jako uznávaná jazzová hvězda v čele své oblíbené skupiny SHQ, kterou jsme my mladší v sedmdesátých letech objevovali na Slánských jazzových dnech (SJD) v mém rodném městě a na koncertech v Praze. Přestože v té době na scénu nastupovala mladší jazzová generace, Velebného hudební autorita a přitažlivost byly bezkonkurenční i u mladých jazzových fanoušků, mezi něž jsem se hrdě počítal. Mnozí z našich generačních souputníků v té době holdovali vzkvétajícímu bigbítu, ale já jsem od chvíle, kdy jsem začal rozum brát, propadl jazzu. A i když jsem od té doby notně rozšířil svůj hudební záběr, hudba, kterou jsem objevil díky nahrávkám Milese Davise, Duke Ellingtona nebo SHQ už zůstala láskou na celý život. Vděčím za to nejdříve svému nevlastnímu otci a maminčinu druhému manželovi, Jirkovi Novákovi, který byl od mládí velký jazzový fanoušek a sběratel a jako prezident Slánských jazzových dnů s přáteli organizoval jeden z hlavních hudebních festivalů v Československu.
V dětství jsem si nejprve oblíbil Karla Gotta, pak – ne nutně v tomto sledu – Billa Haleyho, Abbu, Janis Joplin, Hendrixe a Joan Baez. Ale jednou si mě táta-prezident bez přemlouvání posadil ke stereu, pustil mně album Duke Ellingtona s alsaxofonistou Johnym Hodgesem (Side by Side) a bylo nakoupíno. Něco mě na tý hudbě vzalo za srdce i za hlavu a z rodinné hudební kulisy se postupně stala i moje životní vášeň. Zmiňuju to tady tak neskromně jen proto, aby bylo jasné, jak se pro mě Kája z veřejné postavy stal neplánovaně letenským spolubydlícím a další adoptivní otcovskou figurou.
Slánský jazzový život se neomezoval jen na každoroční festival, ale točil se i kolem pravidelných jazzových večerů a průběžné komunikace jazzových fanoušků, která v té době mj. spočívala i v půjčování a výměně v té době velmi vzácných zahraničních LPíček. Nicméně právě na SJD někdy ve druhé polovině sedmdesátých let maminka potkala Karla Velebného, zakoukali se do sebe ve chvíli, kdy si Kája údajně zrovna strkal špagety do uší (měl něco proti hudbě, která zrovna hrála?) a tak asi začal romantický a později i manželský vztah, který trval až do Kájovy smrti na jaře 1989 (v den mých narozenin a půl roku před revolucí…), ale vlastně i mé setkávání s Kájou. Pro milovníka hudby ve studentských letech to byla velká škola a požehnání. Kája se prostě najednou objevil v mém novém pražském domově jako uznávaná hudební autorita, úžasný originál a maminčin přítel. Jeho hudební aura byla pro mě i v nejisté pubertě jednoznačná: bylo s ním o čem hovořit, poslouchat a diskutovat, čemuž se Kája nebránil. Freudovské nad-já a polovědomá potřeba otcovské a hlavně hudební autority byly na mé straně víc než saturovány. Jak to měl chudák Kája se mnou a s temperamentní, milující, ale občas panovačnou Zuzankou moc netuším, bral to se svým příslovečným klidem, i když jeho strukturálně oslabené srdce ty změny asi občas musely trochu rozhoupat. Ale já jsem s bohémskou domácností v tak inspirujícím stínu neměl žádný problém, jen samé benefity.
Bylo mně 19 let a jako čerstvý student Filosofické fakulty a jsem najednou nejen žil v Praze, ale i v jedné domácnosti s jazzovou hvězdou s dadaistickými sklony a vystupováním. V podvečer se u nás při skleničce bílého scházeli zajímaví lidé a maminka byla láskou a péčí o Káju také ve svém živlu. Co víc si přát?
Trezory z uranových dolů
Dnes, kdy je koupě, resp. poslech jakékoliv hudby na dosah jednoho myšího kliknutí a kdy nahrávky na nosičích zajímají už jen sběratele vinylových desek, se to těžko vysvětluje, ale přístup k zahraničním nahrávkám byl na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let v komunismu poměrně složitou záležitostí. O to víc potěšilo, že Kája do společné domácnosti přinesl postupně nejen torzo své vlastní úctyhodné sbírky desek. Periodicky se u nás totiž zjevoval i mysteriózní dodavatel prvoligových amerických LPíček ze šedesátých a sedmdesátých let (Atlantic! Blue Note! Columbia!) jménem Bořek. Prý dělal v Příbrami v uranových dolech a proto měl peníze na desky, které byly pro většinu smrtelníků v komunistickém Československu cenově i prakticky nedosažitelné. Ale Bořek je měl a na pár dní je Kájovi půjčoval. A tak jsem se jako jazz-rockový zelenáč začal seznamovat s dnes klasickými moderními nahrávkami Coltranea, Minguse, Milt Jacksona, Rolanda Kirka, Ornetta, Billa Evanse atd., o kterých jsem do té doby většinou jen závistivě četl v Dorůžkově “Tváři jazzu.”
Kájovy vibes v akci
Součástí těch pokladů byly samozřejmě i nahrávky první světové vibrafonové ligy: Milt Jackson, Bobby Hutcherson, David Friedman a hlavně Gary Burton, kterýmu Kája házel na koncertě v Lucerně z balkónu růže – taková to byla doba a noblesa! Burtona jsme milovali všichni a je to takový muzikant, že i v relativně “machistické” (homofobní?) atmosféře jazzového Československa nám svou existencí připomněl, že homosexualita není hřích, ani tělesná vada, ale pro někoho prostě fact of life.
Jedna z mých nejsilnějších vzpomínek se vztahuje k poslednímu koncertu, kdy jsem Káju zažil po několika letech znovu živě. Bylo to na společné dovolené ve Švýcarsku někdy ve druhé polovině osmdesátých let. Kájovi kamarádi v Bernu uspořádali neplánovaný, ale “na černo” honorovaný koncert v jednom z místních klubů. Kája byl dost nervózní, protože se bál, že někdo bonzne na Pragokoncertě či kde, že hrál na dovolené v kapitalistické cizině bez povolení. Ale přesto hrál jako pánbůh, dvouma i čtyřma paličkama, což jsem si uvědomil o to intenzívněji, že jsem ho pár let živě neslyšel a že jsem mezi tím jistě něco naposlouchal. Bylo to zvláštní, najednou jsem víc než kdy předtím slyšel a cítil, jak nadprůměrný byl Kája muzikant, což zjevně slyšelo i nadšené místní publikum.
Kájovy hlášky
Nelze opomenout, jak Kája nejen náš rodinný život provázel svými nezapomenutelnými průpovídkami, z nichž většinu jsem bohužel zapomněl, ale o to víc celoživotně oblažuju své okolí těmi, které si pamatuju. Pár příkladů: “Každý sám svého štěstí strojvůdce”, “Konečně jsme z nejhoršího vevnitř”, “Přeci si nebudeme ťukat” (při ťukání) nebo “tys asi dost nemíchal” (po opici) atd. Kájovým cimrmanologickým aktivitám ve spolupráci s panem Šebánkem, což byla jakási hudebnější odnož známého divadla J.D.Cimrmana, jsem tehdy nepřišel moc na chuť. Ale ten samý humor byl vítanou součástí naší každodenní komunikace.
Jarrettův singlík
Kájovu skepsi ke všemu, co v jeho uších zavánělo velikášstvím nebo nadměrnou sebestředností hezky ilustruje jeho reakce na ve své době nevídaný ediční i hudební počin z roku 1978, jímž bylo vydání desetialba, zachycujícího pod názvem Sun Bear Concerts pět klavíristových sólových koncertů z turné po Japonsku. Když se domácím Jarrettovým obdivovatelům konečně podařilo si desetialbum od někoho půjčit, měli pocit, že narazili na zlatý grál. A tak jsem i já v následujících týdnech trávil dlouhé večery pobožným poslechem těch nekonečných, ale často vzrušujících hudebních meditací v naději, že půjde o podobný zážitek, jaký miliónům posluchačů přineslo klavíristovo průlomové dvojalbum The Koln Concert. Kája si Jarretta vážil jako skladatele i pianisty, ale když jsem se ho po několika dnech intenzivního poslechu, jemuž jistě ani on nemohl zcela uniknout, snažil přesvědčit, jak jsou pianistovy hudební monology z Japonska úžasné, Kája jen suše poznamenal: “No já myslím, že singlík by z toho byl docela pěknej..”
Vyždímanej hadr
Dobře si také vzpomínám na Kájovu zmínku o tom, jak na mainstream převládající v jazzových klubech osmdesátých let zareagoval jeho starý kamarád, výtvarník Libor Fára. Ten prý, když zabrousil po čase do Parnasu poslechnout SHQ, označil jejich hudbu za „vyždímanej hadr.“ Nepamatuju si už přesně, jak se s touto kritikou Kája vypořádal, když mně tu příhodu spíše pobaveně, než pohoršeně, vyprávěl. Naše mladší, jazz-rockem odkojená generace, ten osmdesátkovej návrat k jazzovým standardům a akustickému jazzu, také pozorovala s určitou netrpělivostí a podezřením. Ale SHQ jsme přesto poslouchali s chutí a obdivem jako vrcholnou podobu domácí jazzové scény. Navíc jsme “klasický” moderní jazz ať už neo-bopové anebo modální inspirace neměli zdaleka tak naposlouchaný, jako Kájův generační souputník Libor Fára. Ten výraz má svou logiku a dodnes je pro mě jedním z obrazných kritérií (ne)aktuálnosti hudby. I s odstupem času platí, že osmdesátá léta byla první dobou v jazzové historii, kdy se jazz začal fakticky a programově opakovat, což naštěstí vůbec neznamenalo, že by skončil. Fárova pohrdavá metafora zůstává brutálně výmluvnou zkratkou, která, jak se na výtvarníka sluší, sedí na všechno umění, které žije moc z podstaty a z minulosti..
Kájova hudební estetika
Tyhle historky mně připomínají Káju jako umělce, který si nade vše cenil hudební talent, řemeslo a logiku. Ostatně rád a úspěšně hudbu nejen hrál, ale i vyučoval jako hudební profesor a zakladatel první jazzové konzervatoře v Československu, po vzoru Bostonské Berklee. Nebyl konzervativní, sledoval vývoj a miloval sofistikovaný a řekněme novátorský hudební projev, ale povahou a uměleckým založením nikdy nebyl “avantgardista“. Vůči konceptuální avantgardě bez slyšitelného hudebního řemesla byl skeptický. Vždy si vzpomenu, jak odmítavě komentoval přístup jednoho ze svých žáků, Mikuláše Chadimy, jehož hudební a instrumentální výkon Káju ve své době nepřesvědčil: „říká, že prostě hraje emoce“ povzdychnul si posměšně Kája.
Na druhou stranu Kája ke všemu přistupoval s velkou zvědavostí a nadhledem. Na koncertě avantgardního tenorsaxofonisty Archieho Sheppa v pražské Redutě ho nejvíc zaujalo, jak černý hudební revolucionář schody do podzemního klubu slezl po čtyřech a patřičně při tom štěkal.
To Káju bavilo, protože byl recesista a víc mně tehdy asi k radikální černošské avantgardě, kterou dodnes poslouchám, neřekl. Jen si vybavuju, jak si při vzpomínce na nadlidskou hudební komunikaci a muzikálnost Davisova legendárního kvintetu ze šedesátých let, který zažil někde v Německu, obdivně povzdechl: “to nebyla hudba, to byla černá magie..!”
Non-Stop Home
Díky Kájovu (a Bořkovu) blahodárnému vlivu jsem začal opravdu nasávat moderní jazz post-bopové a modální provenience, což je základ. Nejdřív jsem tu hudbu spíš vstřebával, než plně chápal. Ale nejen nad Jarrettovým singlíkem se doma příležitostně střetávaly dvě generačně odlišné estetiky. Pamatuju si, jak tehdy v jednom z blindfold testů Kája projevil pramalé nadšení ze závěrečné skladby epochálního alba skupiny Weather Report “Sweetnighter.” Podle něj se toho zrovna ve skladbě Non-Stop Home nic moc nedělo. Zato my mladší jsme Shorterovu lakonickou sopránku nad neúprosným úprkem bicích Erica Gravatta hltali bez výhrad, aniž bychom tušili, že z podobných ambientních hudebních ploch jednou vyroste radikální odnož elektronické hudby jménem drum’n’bass. Ne, že by taková perspektiva Káju byla obměkčila…
Kája a Sebesky
Velký Kájův obdiv pro aranžéra Dona Sebesky (CTI): ne každý tu jazz-rockově uhlazenou, technicky efektní dobovou instrumentální produkci oceňoval, ale v sedmdesátých letech to byla velmi atraktivní estetika. Dobu přežila zjevně úspěšně, o čemž svědčí již asi tři generace reedic většiny CTI katalogu z té doby na CD nosičích (např. nahrávky trumpetisty F.Hubbarda, kytaristy G. Bensona, flétnisty H.Lawse a desítek dalších hudebníků). A Kája, kterej neměl k sofistikovanému jazz-rocku žádnou averzi, měl ten aranžérsky bohatý moderní styl moc rád, takže rukopisně přeložil nějakou Sebeskyho aranžérskou příručku. Než to stačil někdo přepsat na stroji, stala se neblahá věc. Jeden z jeho kamarádů měl rukopis v autě, které mu někde na parkovišti vykradli i s rukopisem. Ale Kája se nenechal odradit a celou tu práci udělal znova. Taková byla doba a tak mu záleželo na tom, aby český muzikanti měli k tomu zdroji přístup. Občas si na to při poslechu těch alb s umělecky atraktivními obálkami Petera Turnera a neméně fešáckou hudbou vzpomenu.
Parnas
Trochu jsem se bál, že Kájovo poslední album Parnas z roku 1981, bude po těch letech, co jsem ho neslyšel, znít na CD zvukově i hudebně trochu zastarale. Kupodivu je to dodnes báječná hudba, která jednak naživo zachycuje vitalitu Kájovy hudby a tehdejší jazzové scény, líp, než bych očekával. Zcela v souladu s přátelskými superlativy producenta a autora bookletu Antonína Matznera. Na rozdíl od doby, kdy album vyšlo, mně dnes vůbec nevadí, že odráží víc Kájovu lásku k aranžovanému jazzu ve větším obsazení, než tvorbu jeho vyhlášeného komba SHQ. Je to deska přesvědčivě rekapitulační a nenahraditelná.
Parnas byl nóbl jazzový klub uprostřed komunistické Prahy. V době, kdy jsem ho osobně objevil sídlil na nábřeží v budově filmové školy FAMU, kousek od rohové kavárny Slávie. Dnes tam tuším sídlí stejnojmenná restaurace. Malebné nábřeží, výhled na Hrad, dekorace ve stylu art deco, šatnářky atd. – na jazzový klub to byla nevídaná třída, kterou jsme my mladší zas tak moc neprožívali, ale k modernímu jazzu se docela hodila.
Později se z provozních důvodů Parnas ze svých aristokratických výšin přesunul kousek dál na Národní, naproti Redutě, do jazzového podzemí pod názvem Metro.
Pamatuju si, jak se jednou v Parnasu jam session při příležitosti Pražského jazzového festivalu s přispěním extatické hudební bojůvky z francouzského Lyonu (Hot Club de Lyon) protáhlo do časných ranních hodin. A my jsme přitom s dalším přespolním kamarádem s rozzářenýma očima a ušima šťastně usínali na pohovkách Parnasu pod dohledem pohoršených, ale nezvykle smířlivých šatnářek a uklízeček. Taková byla doba, milovali jsme tu hudbu, ať už byla cool nebo hot, hlavně, že přes všechny vyždímané hadry dýchala svobodou a nakažlivou energií a starost o polštář pod hlavou nebyla za těchto okolností žádnou překážkou.
Zhruba ve stejnou dobu někde o pár set kilometrů dál pod příležitostným hudebním oltářem provizorně přespával i jeden z protagonistů tanečního žánru eurodisco, skladatel Giorgio Moroder. Málokterý svět se nám tehdy zdál vzdálenější tomu našemu jazzovému, než podbízivé a pomíjivé svody diskoték, nota bene v evropském či dokonce německém provedení. Pro takovou dekadenci nebylo v naší sektářské hudební kapličce žádné místo. Ale při poslechu dojemného monologu, v němž Moroder vzpomíná na své hudební mládí a nadšení ve stejnojmenné písničce, kterou mu s láskou věnovala francouzská taneční dvojice Daft Punk na albu RAM, dnes klidně přiznám, že tradičně oddělované hudební světy tzv. “vysokého”, “nízkého”, “konzumního” či “avantgardního” umění už dlouho navštěvuji s ekumenickou tolerancí nezakomplexovaného hudebního všežrouta. Zcela v duchu Ellingtonova slavného prohlášení, že ve skutečnosti existují jen dva druhy hudby: dobrá a špatná, což by Kája bez mučení také podepsal.
Jaruška nebo Zuzanka?
Maminka se sice jmenovala původně Jaroslava, neboli Jaruška, ale Kája ji svým typickým způsobem – a z důvodů, které si dnes už asi nikdo nepamatuje – překřtil na Zuzanku, neboli Zuzi. Tak jí prostě všichni znali a říkali od té doby, co potkala Káju a postupně se přesunula ze Slaného do Prahy, kam jsem jí po nástupu na VŠ následoval.
Měli se rádi a Kája, který byl přes svůj bohémský životní styl v jádru dost konzervativní člověk, s pevnými názory, zásadami a pravidly, se po několika letech nemanželského vztahu s těžkým srdcem odhodlal opustit svou první manželku s dvěma dcerami, rodinný byt na Vinohradech, vilu v Jevanech a další majetek a přistěhoval se k nám do Kamenické ul. na Letnou (“jen se svými nástroji a kartáčkem na zuby, aby měl pokoj” – tak nějak alespoň zněla Zuzančina rodinná legenda, která jako všechny legendy nevylučuje existenci legend alternativních…) Tam se nám totiž s mámou mezitím podařilo přihlásit do bytu, který nám bezplatně uvolnily teta a babička ze strany mého vlastního otce, když se odstěhovaly do nové rodinné vily tuším, že někde v Tróji.
A tak jsem se ve svých devatenácti letech ocitnul v Praze pod jednou střechou s mámou a jejím budoucím novým manželem. Tato kohabitace předcházela mé emigraci ve třetím ročníku VŠ a mám na ni samozřejmě skvělé, i když už jen fragmentární vzpomínky. V každém případě jsem si jako dorůstající mánička a milovník jazzu Káju od začátku oblíbil, jako nepochybnou uměleckou autoritu, i když jsme samozřejmě vždy nesdíleli stejné hudební preference. Ale hodně se překrývaly a není pochyb o tom, že na solidních základech, které svým hudebním zápalem a výchovou položil můj první adoptivní táta, pod Kájovým navazujícím vlivem definitivně vyrostla má celoživotní láska k jazzu a další hudbě. I když jsem se jako aktivní hudebník od brnkání prázdných strun na kytaře nikdy nedostal dál, než k amatérsky sporadickému doprovodu u táboráku.
Při tomto útržkovitém vzpomínání je nutné zdůraznit, že jako pro každého, kdo měl to štěstí poznat Káju osobně, jeho uznávané hudební vlohy a autorita byly jen jedním z aspektů jeho charisma. Lidé měli samozřejmě rádi Kájovu hudbu, ale vyhledávali ho i pro jeho svéráznou osobnost, vypravěčský talent a nenapodobitelný smysl pro humor.
V Zuzančině péči
Vzhledem k maminčině temperamentu a výřečnosti ovšem nebylo pro jejich přátele vždy jednodnoduché užít si konverzaci s Kájou a jeho průpovídky do sytosti. Kája sice nebyl žádný introvert, ale po boku dominantní „Zuzi“ necítil vždy tu potřebu se prosazovat. Jeden z blízkého okruhu rodičových přátel – myslím, že to mohl být bubeník Milan Vitoch (?) – se mně jednou se smíchem přiznal k takové nenápadné, ale prý funkční konverzační strategii. Když si prý chtěli Káju pořádně poslechnout a užít, jeden z přítomných se obětoval, nenápadně přilákal pozornost upovídané Zuzanky a věnoval se jí chvíli „na plný úvazek“, aby si ostatní s Kájou pořádně pokecali.
Maminka se o Káju starala s velkou péčí a láskou i na koncertech a na zájezdech, na nichž ho vždy doprovázela. Tuto nerozlučnost Zuzanka vždycky stavěla do protikladu s chováním těch manželek, které na koncerty svých uměleckých partnerů nezašly jak byl rok dlouhý. Zuzi celkem přesvědčivě vysvětlovala, že neposední muzikanti si pak dříve nebo později najdou nějakou náhradní “posluchačku” s předvídatelnými důsledky pro původní manželství. No o tom zrovna Zuzanka musela něco vědět.
V každém případě Káju doprovázela skoro všude, ve spolupráci s ostatními hudebníky mu pomáhala balit a stěhovat nástroje – včetně objemného vibrafonu -, dbala na Kájovu životosprávu, krevní tlak a další zdravé návyky apod. Někdy se to ovšem trochu úsměvně projevovalo tak, že se s Kájou “pařilo” jen tak dlouho, dokud Zuzanka nezapískala předčasný rozchod s odůvodněním, že “Kája už má zmodralé či fialové rty.” My ostatní jsme s takovou nečekanou večerkou nebyli vždy spokojeni, ale nemělo moc smysl protestovat. Kája navíc své zdravotní problémy jako noblesní člověk celoživotně spíše přecházel a bagatelizoval v duchu jednoho ze svých stručných zápisů do deníčku v osmdesátých letech: ”Nikdy si nestěžovat !” Na rozdíl od vyškolené zdravotnice Zuzanky jsme my ostatní Kájovy zdravotní handicapy podceňovali a někdy měli pocit, že to Zuzanka s tou péčí přehání. Jenže jak se nakonec potvrdilo, Kájovo zdraví bylo skutečně chatrné a přestože byla jeho vrozená srdeční vada nevyléčitelná, maminčina starostlivá péče nakonec asi přispěla k tomu, že si spolu užili aspoň deset krásných společných let a publikum spoustu skvělé muziky.
Do Paříže bez prášků
Moje vzpomínky na Káju a náš tehdejší život jsou ohlodané zubem času také proto, že jsem posledních pět let Kájova života už sám žil ve Francii. První rok po mé emigraci jsme se neviděli vůbec a pak jen jednou za čas při jejich vzácných návštěvách Paříže a Evropy za železnou oponou. Stejně to byl vlastně zázrak: když jsem utekl a pak navíc začal pracovat pro exilový časopis Svědectví, bál jsem se, že rodiče možná už nikdy neuvidím a že budou mít doma kvůli mě i nějaké problémy.
Mé začátky v emigraci v tomto směru nebyly moc povzbudivé. Zhruba půl roku po mém odchodu v květnu1983 byl Kája i se Zuzankou pozván do Holandska rozhlasovou stanicí Hilversum, pro níž něco na zakázku zkomponoval. V neradostných osmdesátých letech bylo notně frustrující, že rodiče sice mohli vycestovat na Západ, což byla vzácnost, ale já jsem za nimi nemohl z Paříže ten kousek dojet, protože jsem jako žadatel o politický azyl teprve čekal na pas. Bylo to smutné, opravdu jsme netušili, kdy se naskytne nějaká další příležitost.
Nakonec vše dopadlo nad očekávání dobře: po první návštěvě esenbánků v Kamenické (slušně si po česku zuli před bytem boty! a maminka jim přečetla mou obligátní “pohlednici na rozloučenou”!) maminka zvládla i první výslech v Bartolomějské. To už jsem dělal pro nepřítele režimu číslo jedna Pavla Tigrida. Při druhém a posledním výslechu jim jako silná a duchapřítomná žena řekla, že se stará o invalidního muzikanta a o mě nic víc neví a tudíž ani nepoví. Nato jim dala mé telefonní číslo do Paříže a poradila jim, ať mně zavolají a zeptají se rovnou na to, co potřebují vědět. Nikdy nezavolali a kupodivu to tím pro Zuzanku a Káju skončilo, do Bartolomějské už mámu nepozvali a v cestování jim nebránili. Takže jsme se nakonec párkrát viděli v Paříži i jinde, což byl vždy velký svátek.
Při první návštěvě si maminka ověřila, že nestrádám ani přes pohuble vystupující lícní kosti, pohoršila se nad anarchickými pořádky ve čtvrti St. Germain (pařížští clochardi na ulici občas nezřízeně vyváděli aniž by policejní pochůzkáři hnuli brvou, což by se v komunistické Praze jistě nestalo…) a s přáteli jsme si společně užívali na domácích večírcích nebo ve vyhlášeném jazzovém klubu New Morning.
Kájovi se v Paříži, nejen v New Morning, moc líbilo a projevoval při tom svůj chrakteristický pozorovatelský talent a nadšení ze zdánlivých maličkostí, které si už bohužel ani já nepamatuju. Nakonec dospěli s maminkou k empirickému závěru, že má v Paříži spontánně, tj. i bez prášků, lepší tlak. Kája to částečně připisoval blahodárné přítomnosti jeho oblíbeného česneku ve francouzské kuchyni. Ale v každém případě si tento nevysvětlitelný zdravotní úkaz tak pochvaloval, až na to téma jeden z českých karikaturistů – snad to byl jeho přítel Vláďa Jiránek nebo pan Barták (?) – nakonec namaloval pěknej kreslenej vtip. Doktor měří občanovi tlak a zvolá “aj aj aj, to nevypadá dobře, tak rychle: šup do Paříže!”
Kájovi žáci
Před emigrací jsem navázal celoživotní kamarádství s mně generačně bližšími Kájovými žáky: Saxofonistou Frantou Kopem, s kytaristou Rudou Linkou a s neméně talentovaným tenorákem Štěpánem Markovičem. S Rudym, který emigroval rok přede mnou, jsem se po letech sešel v New Yorku a od té doby jsme se neztratili z dohledu, se Štěpánem se vídáme méně a teprve od návratu, zato s Františkem už to zůstalo tak trochu pokrevní příbuzenství. Jeho kapela Naima provázela gloriózně zelené roky našeho života a kdykoliv mám dnes příležitost, běhám na funkové orgie made in Cimrmanland v provedení jejich nedostižné skupiny J.A.R.
Nesmírně si vážím toho, že František tímhle projektem “kód KV” udělal pro Kájovu památku to, co já jsem nikdy nestihnul. Kája byl Mensch, Franta je Mensch.
Domácí jazzová dílna
Kája jak známo hrál především báječně na vibrafon ( bez vibrátoru, dával přednost kamenějšímu, coolovějšímu zvuku, ale často harmonizoval 4 paličkami), ale velmi dobře hrál i na řadu dalších nástrojů – saxofony (baryton a tenor) a hlavně na piáno. Moc už si nevzpomínám, že by během našeho rodinného soužití doma cvičil na jiné nástroje, než na klavír. Moje slabá paměť a jeho slábnoucí zdraví, respektive zdravotní (dechová) omezení zřejmě vysvětlují, že si nejvíc vzpomínám na jeho komponování u klavíru. Mám dojem, že i na vibrafon cvičil poměrně málo, hlavně nějaké figury a prstoklady před turné či významnějším koncertem.
Ale doma hrál hlavně na klavír a dnes bych dal hodně za to, abych si ty chvíle víc vychutnal. Hrál svým nenapodobitelně úsporným a zemitým stylem, na kterej si z v důsledku mé tehdy omezené jazzové průpravy vzpomínám jako na nonšalantně energickou fúzi Leonarda Tristana a Horace Silvera: hlava a blues, blues a hlava, hlavně ne moc mollů a pedálů. Skládal písničky s typicky cimrmanovskými názvy jako “What is the thing called garlic” (jeho oblíbený přírodní lék na tlak) nebo cosi košilatě dvojsmyslného na “zdravotní” téma: “Ty budeš moje sestra vrchní a já tvůj bratr spodní..”
Koledy
Žánrem na který od té doby každoročně rád vzpomínám, byly Kájovy sezónní variace na české koledy. Ve své době tenhle žánr rozvíjel jako jeden z prvních v českých zemích a jsem hrozně rád, že se v archivech ČRo zachovalo pár nahrávek, i když svou vlastní vánoční desku Kája nakonec nenatočil.
Vánoční sentiment ošpikovaný jazzovou rozpustilostí si Kája dopřával rád, jinak jako autentický cool jazzman lacinému sentimentu neholdoval.
Pod tímto vlivem jsem se později v Americe do jazzových a popových adaptací koled zamiloval a je to má celoživotní discjockeyská úchylka a sběratelská vášeň. Venku zima, vločky a krb, jazz, všude samý sváteční konzum, ale i spleen malého Charlieho Browna a rošťárny jeho potměšilého pejska Snoopyho. Peace and Love, sváteční křesťanství, které má v různých zeměpisných souřadnicích svoje kouzlo. I pod kokosy. Domov. Non-Stop Home.
Díky Kájo, Franto a Zuzi!
Ella & Marek Skolilovi