narozen 4.7.1947 v Plzni, od roku 1966 žije v Praze,
grafik, ilustrátor, karikaturista, básník a muzikant
1966-71 vystudoval VŠE,
1971-79 odborný pracovník Ústavu pro filosofii a sociologii CSAV,
od roku 1979 svobodné povolání
Na Káju Velebného si vzpomenu poměrně často. Jednak v létě na jazzové dílně ve Frýdlantu, kde jeho duch neustále vibruje, jednak průběžně při jazzových koncertech v klubech, kde starší jazzmani s oblibou citují jeho nesmrtelné výroky a slovní hříčky. V roce 1966 jsem do Prahy přišel z Plzně na studia, a hned začal pravidelně navštěvovat Redutu.
Na jeho SHQ jsme chodili i např. do Malostranské Besedy. Ale osobně, i když v tomto případě zatím spíše „neosobně“, jsem s ním přišel do styku v září roku 1971. Začal jsem po odchodu Laco Troppa zpět na Slovensko bubnovat v triu Petra Skoumala ve hrách Vodňanského a Skoumala v Činoherním klubu /na basu hrál Pavel Greifoner/. No a samozřejmě jsem to považoval ve svých 24 letech za obrovskou poctu, nebyl jsem si jistý, zda v té roli obstojím. A v září, po asi třetím vystoupení v začínající sezóně, mi Petr Skoumal suše sdělil, že v publiku byl i Karel Velebný, a k mému výkonu se vyjádřil něco ve smyslu „bicí v pořádku“.
Pak jsme přišli a Kájou párkrát na různých oslavách do styku opravdu osobně a poděkoval mu za jeho dobrozdání. To už jsem v Činoheráku po sezóně 71/72 nehrál, začal jsem se intenzivněji věnovat kreslenému humoru. A právě hlavně ta část mé tvorby, která se týkala hudby a jazzu /v Mladém Světě i v Gramorevue a polském Jazz Foru / Káju zřejmě oslovovala a s radostí jsem přijal jeho nabídku k tykání.
Výraznou vzpomínku mám ale na večer po vernisáži výstavy jazzového kresleného humoru v karlovarském Thermalu, kterou jsme roku 1984 uspořádali s kamarádem a kolegou Pepíkem Blechou. Karel nám tam s kvartetem hrál, a pak jsme dlouho seděli a popíjeli ve foyeru hotelu. Jeho manželka Zuzanka pravila, že je unavená a ospalá, a že už si jde na pokoj lehnout. Tak jsem Káju ujistil, že si moc vážím, že nám na výstavě hrál, ale že netrvám na tom, aby s námi seděl, a že by se měl jít věnovat Zuzance, aby tam nebyla sama. A on povídá „ Jirko, prosím tě, běž za ní ty, ona tě má ráda, já ještě posedím“. Samozřejmě jsem nikam nešel, a pilo a vykládalo se pozdě do noci…
Ve druhé polovině 80. let jsme na Kájův kvartet / s Emilem Viklickým, Frantou Uhlířem a Milanem Vitochem/ chodili také do klubu Vagon na Národní třídě, rád vzpomínám např. na večery, věnované interpretaci Monkových skladeb. Často jsem počkal, až Kája sbalí vibrafon a pomohl mu ho vynést do schodů k taxíku. Jinak to většinou tahala chudák Zuzana, Kája byl zesláblý.
Moc mě ovšem netěšila proslulá černohumorná péefka, která posílal se svojí fotkou na nemocničním lůžku. A krátce před Sametem odešel do nebeského jazzklubu…
P.S.
GRAFIČANKA
Grafičanku mám docela rád – to nemohu říct. Hrají velmi pěkně – zvláště pan Suchánek na klarinet. Ale Jiří Slíva hraje taky krásně. A Jéňa Pacák – ten taky, taky. Podobnou kapelu měl kdysi i Jára Cimrman – Jazzový kvintet “Jizeréra”. A navíc byl taky grafik. Své obrazy ovšem ryl do chleba. Byly to tzv. chleboryty. Už tehdy bylo velmi těžké si na chleba vydělat, obzvláště, když se jednalo o chléb jeho vezdejší. A on si na něj musel nejenom vydělat, ale i zadělat. Nesmíme zapomenout, že na takový střední chleboryt bylo zapotřebí nejméně pět pecnů. Vlažnou střídu musel pěkně rozhníst a udělat z ní placku. Pak do ní ryl obrázek nožem, někdy i vidličkou. Okraje odkrojil a snědl. Z něčeho musel být živ. Pak tyto ještě poloměkké chleboryty nechal pomalu tvrdnout. Byly tam krásné věci, snad nejhezčí obraz byl s názvem “Také taneček”. Bohužel ani on se nedochoval, dokonce ani nespatřil světlo světa. Cimrman nechal totiž všechny tyto chleboryty schnout na jedné hromadě a po třech letech nastalo samovznícení a tak lehly popelem. Byla to největší chlebová katastrofa od bitvy na Viktorčině poli v celých Jizerských horách. A tak Cimrman nejen že si na všechno vydělal, všechno zadělal a udělal, ale nakonec i všechno podělal.
Dr. Evžen Hedvábný