narozen 4. 5.1939 v Praze
po absolvování jedenáctiletky studoval na FAMU, kterou nedokončil
asistent kamery v TV a u filmu, jazzový fotograf
Celé dětství a mládí jsem prožil s rodiči a s o 7 let starším bratrem ve Staré Boleslavi. A díky tomuto bratrovi jsem se již jako asi 10 leté dítě setkal s jazzem. Poslouchali jsme rozhlasovou stanici AFN Munich, vysílání pro americkou armádu v západním Německu. Dodnes si nejen pamatuji jména zpěvaček Anita O´Day, Peggy Lee nebo Rosemary Clooney ( teta herce George Clooneyho), ale bylo to pro mne i první setkání s L. Armstrongem, nebo orchestrem Count Basieho a jeho zpěváky Joe Williamsem a Jimmy Rushingem. Ti dva se mi velice líbili, na rozdíl od Franka Sinatry, kterému jsem dodnes „nepřišel na chuť“. Připadalo mi to jako sladká vinárenská muzika. (Omlouvám se všem jeho příznivcům a obdivovatelům.)
Přibližně v té době ( začátek 50. let ?) bratr občas jezdil do Prahy poslouchat živý jazz – u Drahoňovských, nebo u Nováků (ve Vodičkově ulici) hráli na příklad Ferdinand Havlík a pan dr. Hammer, více jmen si nevybavuji. Po letech, když vznikl Semafor, bratr říkal – ten Jiří Suchý, ten tam taky chodil a sedal vedle mne.
Karel Kraugartner a Karel Velebný ve Vltavě
O několik let později (asi 1956) mne vzal bratr na jazz do Prahy. Byl jsem velký fanda i do fotografování a svůj Flexaret jsem měl stále u sebe. Několikrát jsme byli v kavárně Vltava, kde hrál orchestr Karla Krautgartnera a tam vznikly moje první snímky jazzových muzikantů. Tam jsem taky zažil komickou chvíli – chodil jsem s aparátem pod podiem (někdy drze i po podiu, jak je z některých záběrů zřejmé) a Krautgartner mi při hře na altku chvilkami prstem něco ukazoval. Domníval jsem se, že na dolní straně saxofonu. Já se snažil přečíst, jestli tam je něco napsáno, třeba výrobce, ale až v pauze jsem se dozvěděl, že chtěl udělat efektní záběr zespodu.
Tam jsme se seznámili s paní Vlastičkou Průchovou a následně s jejím manželem dr Hammerem, a získali jsme natolik jeho důvěru, že nám několikrát půjčil vzácné americké LP desky domů na poslech ( a později pro přehrání na magnetofon). Při jedné návštěvě u nich ve Vladislavově ulici, zatímco jsme čekali v chodbě, pan doktor otevřel dveře od obýváku a na mladého synka zavolal – Honzíku, zahraj pánům Duka. Přiznávám , že až nedávno jsem se dozvěděl, že je to Brubeckova skladba – pocta Duke Ellingtonovi.
Po maturitě ( v roce 1956 na 11ti letce v Brandýse nad Labem) jsem skoro 2 roky upřímně řečeno nedělal nic pořádného. Naštěstí mne bratrův spolužák a kamarád Ivan Passer seznámil nejen s Milošem Formanem (a tak mám již asi v roce 1958 vyfotografovanou Janu Brejchovou, tehdejší Milošovu manželku), ale i se svým spolužákem z FAMU Jaromilem Jirešem, který mi dal mnoho dobrých „fotografických“ rad a mne přijali v roce 1958 na FAMU. Školu jsem nedokončil, ale snažil jsem se ve filmařské profesi uchytit.
Jaromil Jireš mi dohodil místo v Krátkém Filmu, ale díky přísné byrokracii to nevyšlo. Byla (v Praze) bytová nouze a kdo neměl v Praze trvalý pobyt, nemohl tam dostat zaměstnání a naopak, kdo v Praze nepracoval, nemohl žádat o byt. Chlápek na „pracovním úřadě“ se snad (?) snažil chovat jako lidumil a řekl – jedině, když si přinesete doporučení ze školy (tedy z FAMU). A zřejmě předpokládal, že když mě vyloučili, žádné doporučení nedostanu. Jenže tehdejší odborný asistent na katedře kamery (a pozdější rektor) pan Ilja Bojanovský si přečetl záznamy o mém studiu a napsal (pamatuji si to dost přesně), že „jmenovaný má odborné znalosti a byl vyloučen spíše pro celkový postoj k vysokoškolskému studiu, doporučujeme jeho zařazení do funkce asistenta kamery“. Na což ouřada reagoval slovy – „nojo, ale Vy tady nemáte trvalý pobyt, a tak i když toho člověka v Krátkém film potřebují, my Vám to místo nedáme“. No a šel jsem pracovat do Prefy a pak na 2 roky na vojnu. A pak ještě znova do Prefy ( řekněme betonářský dělník, u míchačky, na 3-směnný provoz). Byl rok 1963, můj o 7 let starší bratr se vrátil z vojny (kvůli různým studiím měl mnokrát odklad) a našel nám zaměstnání u Státních lesů v Horní Blatné. Bratrův bývalý spolužák z gymnazia tam měl nějakou vyšší pozici a byl naším zájmem nadšen, neboť o lidi v pohraničí byla velká nouze.A tak jsem byl (byli jsme oba) hajný s revírem asi 550 ha v Krušných horách přímo na východoněmeckých hranicích, na samotě (Zlatý kopec) asi 15 km od Božího Daru. Život bez jazzu se protáhl o další rok a fotografovat (pokud byla volná chvilka), jsem mohl jen přírodu.
Pak zafungoval opět Jaromil Jireš (já už měl úřední doklad na trvalé bydliště v Praze – díky sestřenici, která pracovala na bytovém odboru ) – ten mi dohodil místo asistenta kamery v České televizi, a sice v Televizní filmové tvorbě, což bylo jedinné oddělení, kde jsme točili na film a nepracovali ( vůbec !) s televizní technikou. Senzace. Poslední moje práce v tomto oddělení byla na Radúzovi a Mahuleně. Na jaře roku 1970 se začlo jednat o zrušení tohoto oddělení a já odešel do Filmového studia Barrandov. Tam byl můj první film v létě 1970 Hogo fogo Homolka. Na Barrandově jsem pracoval až do roku 1990, kdy jsme odešli „ na volnou nohu“. Za těch 20 let na Barrandově jsem měl nejen dost štěstí, že jsem nemusel pracovat na žádném obzvlášť hrůzném filmu, a že jsem pracoval většinou s dobrými kameramany , ale měl jsem i to obrovské štěstí, že jsem byl ( s výjimkou několika dnů) 6 měsíců 1. asistent u hlavní kamery na Formanově Amadeovi.
Ještě zpět k začátkům mých jazzových fotek : když Karel Krautgartner rozpustil (asi 1958?) svůj orchestr, vzniklo Studio 5. To byla hudba mému srdci mnohem bližší, protože –až na vzácné výjimky- jsem velké orchestry nemiloval a dával přednost malým skupinám. Oblíbil jsem si ( a tato záliba mi až na výjimky vydržela dodnes) Dave Brubecka, Gerry Mulligana, Modern Jazz Quartet, pianisty Oscara Petersona, Erolla Garnera nebo Horace Silvera. A Studio 5 hrálo v tomto duchu, často i jejich repertoár. Začalo to v Redutě na Národní třídě a Luděk Hulan prokládal pořad jazzovými kvízy.
V té době měli jazzoví fanoušci ještě jeden pravidelný zdroj jazzu : Hlas Ameriky. Pořad uváděl Willis Conover a vysílal každý všední den večer 45 minut jazzové hudby tzv. Jazz Hour. Tam jsem například poprvé slyšel Gila Evanse s Miles Davisem – Sketches of Spain. V té době to byl pro celou Evropu „za železnou oponou“ úžasný zdroj informací o (nejen) současném jazzu. Byl by to dlouhý seznam slavných jazzmanů, které jsme měli možnost slyšet. Angličtina byla velice srozumitelná, přesto se stalo, že jsme někdy dobře nerozuměli jménu muzikanta. A tak jsme se třeba v Redutě, zkušenějších fanoušků ptali, kdo je pianista Astron Fídrzon. Vysvětlení bylo jednoduché : Oscar ( Askr) Peterson.
V roce 1959 také vznikl v paláci Fénix ( Blaník) na Václavském náměstí jazzklub Pygmalion. Když jsem se o tom zmínil svému otci, smál se a říkal – no to byl za první republiky slavnej pajzl! Tam se teď pravidelně střídalo několik souborů, se Studiem 5 hrával Krautgartner i Rudla Rokl, začínal tam orchestr bratří Smetáčků, tehdy Studijní skupina tradičního jazzu, ale taky tam zpíval za doprovodu Rudolfa Rokla, Antnína Gondolána a Jiřího Kysilky Karel Gott – repertoár Harry Belafonteho. Mám nafoceno.
Potom jsem měl (vojna, hajný) několiletou pauzu a jazzová hudba v Praze se rozvíjela bez mé přítomnosti. Měnilo se obsazení Studia 5, vzniklo S+HQ, Jazzové Sanatorium Luďka Hulana atd. Pan dr. Hammer s Milošem Berglem pod hlavičkou Supraphonu založili Jazz klub, který každé 2 týdny dělal pro členy (a jejich hosty) pořady v Divadle hudby (nyní Divadlo R. Brzobohatého). Tam bylo možné slyšet nejen různé jazzové muzikanty, ale i reprodukovanou hudbu. A tam jsem také dost fotografoval – na rozdíl od Reduty, kde byla „tma jako v pytli“.
V roce 1967 vzniklo Divadlo Járy Cimrmana, což zde uvádím proto, že v jejich první hře „Akt“ vystupoval jako činoherec Karel Velebný. Měl jsem to štěstí, snad díky Láďovi Smoljakovi, kterého jsme znal, protože bydlel v Brandýse nad Labem, že jsem byl na prvním, neveřejném, takzvaně schvalovacím představení v Malostranské besedě, kde se mi za dosti nepříznivých podmínek (z publika, od stolu) podařilo udělat pár snímků.
V 60tých letech začali do Prahy přijíždět zahraniční jazzové skupiny. Asi první přijel do Prahy Louis Armstrong (navzdory přísnému zákazu fotografování při koncertě se mi podařilo udělat několik dobrých snímků), Ella Fitzgerald a další. A vždy na podzim byl v Lucerně několikadenní jazzový festival. Nebyl jsem samozřejmě zdaleka na všech koncertech, ale viděl a slyšel a fotografoval jsem Dizzy Gillespieho s Th. Monkem a Sonny Stittem, Duke Ellingtona, Rolanda Kirka, nebo Charlese Lloyda s Keath Jarretem a Jack de Johnettem. A když měl Lloyd v roce 2011 koncert v Rudolfinu, přinesl jsem mu 2 fotky 44 let staré, což mu udělalo náramnou radost. A když měl ke svým 80. narozeninám ( 15.3.2018) koncert doma v Santa Barbaře, koncert natočili, vydali CD i DVD, a v bookletu je i jedna moje fotka použita.
A je také v nádherné knize, která byla vydána současně s tím. Stovky fotografií z jeho života od dětství až do současnosti. CD i knihu jsem dostal i s věnováním.
V posledních letech už chodím hudbu jen nerušeně poslouchat. Výjimku má Jirka Stivín s koncertem pro sv. Cecilii vždy na podzim v Rudolfinu. Tam mu (ze sedadla, žádné pobíhání) udělám teleobjektivem pár fotografií. Taky jsem hodně fotografoval TJS Pavla Smetáčka, ti ale asi před 1 nebo 2 lety definitivně skončili. A já taktéž.
(Antonín Mařík je autorem všech fotografií, použitých v tomto článku mimo té poslední)